čtvrtek 2. dubna 2020

Kdo jinému jámu kopá...

    Ještě před půl hodinou byl tohle veselý příspěvek o veselé příhodě, kterou jsem narafičila na svého povětšinou veselého manžela. Teď už je to jen smutná zpověď nasrané ženy, která ví, že její muž je vyčůranej prevít.

    J. musí o víkendu do práce. Neptejte se proč, jednak je to přísně tajné, protože karanténa a pak taky mně samotné to není úplně jasné. Každopádně od pátku, kdy jsem se tu novinu dozvěděla, se můj původně překvapený vztek změnil v příjemný spokojený klid. Měla jsem téměřden podle Prdlé Prvomatky. Den podle Prdlé Prvomatky by vypadal tak, že bych ze sebe nesundala pyžamko do odpolední svačiny a celý den bych sjížděla střídavě Netflix a tabulku oříškové čokolády. Tento téměřden jsem strávila péčí o potomky, o dům a kupodivu i o sebe, neb jsem si ráno stihla umýt zuby.

    Načež se odpoledne otevřely dveře, jako velká voda se do nich vrhnul Žvititel, s hurónským řevem "Venku je krásně, proč nejste venku?!" vzbudil obě spící děti a rozběhl se po domě. Tu odhodil svršek, tu botu, tu si postavil vodu na rýži a jal se pálit kus hovězího, protože hlad a protože naprostá ignorace toho, že lednice je plná navařeného jídla na celý víkend.

    Uprostřed činnosti se J. rozhodl, že vyvenčí na zahradě aspoň Šimonka, který měl tu smůlu, že spal od obývacího pokoje pouze za jedněmi dveřmi, narozdíl od spokojeného Matěje, kterého od otce dělila ještě šatna.

    Ovšem tady nastal háček. Láska mého života nemá šéma. Nezná systém. Pokud chce někdo venčit naše děti, potažmo Šimona, na terase, musí provést řadu zabezpečovacích úkonů, jako připravit piknikovou deku, protože mokrá travička, obléct vzpouzející se dítě, přenést z obývacího pokoje 75% všech našich hraček, pustit pohádku na tabletu, neb jedině ta funguje jako kouzlo, které přišpendlí naši zvědavku na prostor o maximálně čtyřech metrech čtverečných tak, aby se nevydala nevhodným směrem a nespadla z půl metru vysokého schodu nejlépe rovnou na šišku. Taky se musí pohlídat, aby Šimon nedolezl až k brance, neotevřel si ji a nevrhl se pod kola prvního projíždějícího vozu. Abych to zkrátila, základní pravidlo je: musí se tam být se Šimonem. Což J., plně zaměstnán připalováním hovězího samozřejmě nebyl. Když jsem jim byla asi potřetí něco podat (už značně načuřená, neb jsem měla jiné práce dost a momentálně zahrada s dětmi v plánu téměřdne PP vůbec nebyla), všimla jsem si, že na terase, hned vedle dveří, si láska mého života chladí otevřenou lahev vína na večer. (Proč chladí víno v 17°C se mě neptejte, já to nevím). Bleskurychle jsem vyhodnotila situaci, spočítala si, že víno spadne na zem asi 2,5 minuty poté, co Šíma zjistí, že je na terase sám. Naprosto škodolibě jsem nic neřekla (příležitost jsme měli oba. Že bleskurychle nevyhodnotil on, je jeho mínus) a klidně beze slova vkráčela do domu.

    2,5 minuty po odchodu J. z terasy a návratu k připálenému hovězímu, jsme zaslechli typický zvuk padajícího skla. Můj muž vystřelil jako raketa, zatímco já pokračovala v rozdělaném díle a připitoměle se usmívala.

    A pak J. zvedl ze země láhev, dítě, kterému zavázal mu tkaničky a odnesl si ho na houpačku se slovy:"Ženo, mohla bys prosímtě uklidit to rozlitý víno?"

   Kdyby neměl v náručí malé, retardované dítě, jednu bych mu střihla.

   

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...