středa 20. listopadu 2019

Na nákupu

     Čím dál častěji se mi stává, že ve svých zvrácených myšlenkových pochodech dospěju k závěru, že jsem stará. Stará Na něco, abych byla přesná, neb na pokraji páté desetiletky jsem pořád ještě čupr kočka, krev, mlíko a zásoba tuku na dlouhé zimy.

     Stará na Matějskou pouť, na padání z waveboardu, na propařený víkend, na učení se kynutým knedlíkům. Jsou to věci, se kterými jsem ochotna, byť lehce pod nátlakem zubu času, odcházejících kloubů a řečí Zřítelnice oka mého, se smířit. Co mi ale vadí je, že seznam roste. Zvětšuje se. Co do šířky i do délky. Kupříkladu, zcela nedávno, na něj přibyl můj oblíbený obchůdek.

      Bylo to jednoho krásného, podzimního dopoledne, za prosklenými zdmi obchoďáku poletovaly první vločky, mrzlo až praštělo a já procházela osvětlenými a příjemně vyhřátými uličkami obchodního domu. Měla jsem málo času a jeden, jediný cíl. Svetr. Prostě jsem NUTNĚ potřebovala kus vlny na zahřátí. A vzhledem k naléhavosti situace jsem byla ochotna sáhnout po první ucházející věci na nejbližším ramínku.

     Která nikde nebyla. Prostě NE. Jednak jsem všude viděla jen kousky, kterým se odborně říká "poslední výkřik módy", což v lidštině znamená, že je to víceméně nenositelné na veřejnosti, leda by se na to hodily korále nebo šátek, všude měli jen oblečení v barvě kafe-braun-dozelena, kterou já nemusím, a v neposlední řadě jsem si vzpomněla na kousek textu mé oblíbené písně: "procházím uličky Tesca, hledám svý XXL, všude jen eska."

     Byla jsem tedy moc ráda, když na mě za zatáčkou zasvítil červený nápis New Yorker, kterýžto boutique mám moc ráda, a kde jsem až doteď VŽDY pořídila, co jsem chtěla a většinou i to, co jsem nechtěla, ale nechte to tam, když je to tak krásný, sedí vám to a je to ve slevě.
Zaplula jsem mezi regály a začala hledat. A hledala, a hledala a hledala, a pak jsem, s poněkud překvapeným a lehounce nasraným výrazem ve tváři, z obchodu zase vyplula. S prázdnýma rukama.

     Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Já si NIC nekoupila v NewYorkeru. Při pohledu na vystavené zboží jsem prostě dospěla k nelichotivému závěru, že už nejsem věková cílovka tohohle kšeftu. Zbývá Your sixth Sense z C&A a paní Vomáčková, švadlena mé babičky, která stále ještě pracuje na své Ladě a nevyhodila nikdy ani jediný střih.

   Ale pozor. Tragédie toho dne neskončila, naopak, průsery se začaly vršit. Já si v tom obchodním centru nekoupila nic. Odešla jsem bez jediné označkované tašky, stále ještě kroutíc hlavou, v depresi, která byla tím větší a strašnější, že jsem měla hlad a nezašla jsem ani do KFC, kam já jinak chodím vždycky, každé dva roky, kdy si vyrazím na shopping bez dětí.

   Musím být vážně nemocná. Když ne fyzicky, tak to určitě nemám v pořádku v hlavě. Nejspíš mi zplesnivěl mozek z nedostatku smaženého jídla a barevných podnětů při ranním hledání vhodné kombinace topů a kalhot, kterýchžto vlastním jen pomálu a jsou věkem vybledlé. Takže je vlastně jedno, že se ze mě stává bába, neb brzo umru na nějakou strašlivou nemoc.

2 komentáře:

  1. Já Vás "žeru" ��. Opět u čtení střídavě hlasitě hýkám a vykřikuju, to je jak u nás.
    Zdravím a přeji hodně sil!

    OdpovědětVymazat
  2. Do New Yorkeru mě onehdy zatáhl milovaný muž se slovy, že se chce podívat na džíny. Už po pěti minutách jsem ho táhla za rukáv pryč se slovy, že tu strašlivou hudbu nepřežiju. :-D

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...