čtvrtek 10. listopadu 2011

Bylo nebylo

Za devatero horami, sedmero řekami a vůbec žádným mořem, urostřed jednoho malého světadílu, bylo malé království. Ale to už je dávno, v naší pohádce je tento fakt irelevantní. A v této zemi se jednoho dne narodilo dítě. Velmi zvláštní chlapec. Na pohled vypadal úplně stejně jako ostatní, neměl sedm prstů na každé ruce, ani žábry, či fialovou kůži, nebyl nemocný, přesto se od svých vrstevníků velmi lišil. Jeho rodiče byli naprosto standartní, vpodstatě odpovídali průměru populace. Byli přiměřeně vysocí, přiměřeně širocí a přiměřeně inteligentní. O to větší byl jejich zármutek nad tím, co postihlo jejich syna. Když byl ještě úplně maličký, že by se vešel do prádelního koše (a on se vešel), nebyla jeho jinakost nijak vidět. Ale jak rostl, začalo se ukazovat, že všechno je úplně jinak. Nikdy se nenaučil chodit, mluvit, kreslit, nikdy netahal dřevěného kačera po dvorku. Matka s otcem se zpočátku utěšovali, že je to úplně normální, na všechno je spousta času a jejich dítě je jen líné. Když se však dlouho nic nedělo, dospěli k závěru, že pohodlnost dospěla ke svému vrcholu a je potřeba s tím něco dělat. Navštívili strašnou spoustu lékařů a léčitelů, babek i dědků bylinkářů, šamanů a kouzelníků, ale nikdo z nich nedokázal jejich dítěti pomoci. A tak se rozhodli, že když ho nemůžou uzdravit, aspoň mu udělají život jednodušší, veselejší a naplní ho láskou. Řízky mu krájeli na malé kousky, aby je mohl snadno rozkousat, krmili ho lžící, k posteli mu na noc dávali matraci, aby padal do měkkého, koupili mu moderní modrý vozíček, aby s nimi mohl v neděli na procházku a skoro pořád ho doslova nosili na rukou. Než ztěžknul natolik, až to vypadalo, že se pod jeho váhou drobná matka zlomí vpůli.

Bylo potřeba něco vymyslet. Rodiče se doslechli o mudrci, který prý ví vše a jmenuje se Gúgl. Navštívili ho a poprosili o pomoc. Byl velice ochotný a laskavý a poradil jim, aby synovi koupili stroje, které ho naučí chodit. Až to bude umět, naučí se i mluvit a to už je jen kousek k vlastnoručnímu vázání tkaniček. Rozradostněný pár běžel domů, podívat se do skrýše v matraci, zda jsou jejich úspory dost vysoké, aby mohli zázračná zařízení svému synovi pořídit. Ale zapomněli, že téměř všechny zlaťáky utratili za lékaře, léčitele, babky a dědky bylinkáře, šamany a kouzelníky. Nešťastně složili ruce do klína a sledovali svého syna, jak se plazí po zemi a snaží se dosáhnout svýma malýma neohrabanýma rukama na hračky. Anebo do úst, podle toho, co bylo blíž. Věděli, že stačí počkat pár měsíců či let a jejich malé jmění zase nabude potřebné hodnoty, ale báli se, že každý den, týden nebo měsíc, který jejich synovi uteče, bude ztrátou času. Potřebovali, aby se učil teď hned, dokud je malý, pobírá rozum a dokud ho ještě unesou v náručí.

Zpráva o jejich smutku se brzy roznesla. A stalo se něco zvláštního. Lidé z toho malého bývalého království, kteří matku a otce znali, a dokonce i ti, kteří je nikdy neviděli, začali nosit mince. Větší i menší hodnoty, každý dal, kolik mohl, někteří i více. Říkali, že je to pro jejich syna, že budou mít velkou radost, když jejich zlaťáky pomůžou a oni se budou moct podívat, jak se chlapec uzdravuje. Anebo jim o tom aspoň někdo bude vyprávět. Rodiče měli obrovskou radost. Když bylo peněz dost, vydali se k hokynáři a kouzelné stroje od něj koupili. Jejich syn se díky nim naučil chodit, potom začal mluvit a stal se z něj úplně normální kluk. A všichni žili šťastně až do smrti...

Kéžby. Právě včera jsme se vrátili od hokynáře, takže ono "šťastně až do smrti" nás teprve čeká. Ale doufáme. Tímto bych chtěla moc a moc poděkovat svým kolegům, kteří se Matymu složili na chodítko a moc a moc poděkovat kolegům J., kteří mu včera koupili Loped. Jde o trojkolku "pro velký", která je upravena Máťulovi na míru. Má speciální sedátko, speciální pásy, aby nám z ní neupadl, vodící tyč, speciální nastavitelná řídítka a zařízení, které se mně osobně strašně líbí už pro jeho lidový název furtošlap, což u lopedu znamená, že nemá volnoběh a dokud já tlačím, kluk musí makat nohama. Čímž se do jeho mozečku pomalu ale jistě vyrývá informace o tom, jak se při chůzi pohybují nohy. A to je pro něj, potažmo pro nás děsně důležité, jelikož junior už váží skoro tolik, co půlka pytle cementu a tedy mne. No, skoro.

V reálu to vypadalo tak, že jsme asi před měsícem jeli loped objednat a museli řešit dilema, zda model pro mrňata (do výšky 110cm) nebo pro větší mrňata (nad výšku 110cm). Ochotný prodavač nám poradil, abychom koupili větší typ, že do něj Maty do léta doroste. "Jenže já s ním chci jezdit HNED!" fňukala jsem. "Ale to není vůbec žádný problém. Podívejte: Tohle vyměníme za menší, tohle zkrátíme, pod nohy mu přilepíme špalíky a můžete odjet třeba přímo odsud." usmál se na mě. A jak řekl, tak udělal. Včera odpoledne jsme si vyzvedli nádherné modré kolo s velkým nákladovým košíkem na hračky na pískoviště a zvonkem. Když jsme na něj Matěje poprvé posadili a patřičně jej opopruhovali, modlila jsem se, aby aspoň trochu spolupracoval. Aby neplakal. Jaké bylo mé překvapení, když po pěti minutách začal SÁM šlapat. Předvedl trik, ve který jsem ani nedoufala. Po čtvrthodině už byl s kolem kamarád a ochotně tahal za řídítka. Jak já to vidím, ještě si spolu fakt hodně užijeme. Až ho budou bolet nohy u samé p... áteře.

pátek 4. listopadu 2011

Stravovací návyky

Každý máme nějaké. Jeden jí zdravě, druhý miluje KFC, někdo sedí rovně jako pravítko s lokty mimo stůl, další se ohnut u konferenčního stolku láduje lžící. Já razila odjakživa zlatou střední cestu. Jedla jsem pouze bio potraviny, hlavně biočokoládu a biobramboráky. S lokty na stole a dle možností příborem. Moje maminka z toho byla po dlouhou dobu velmi nervózní, bála se, že z nedostatku vitamínů dostanu křivici a bez masa nevyrostu. Když se tak nestalo, nervozita přešla ve vztek, že ona pro mě vyvářet nebude, aby se pak dívala, jak se v tom nimrám a jestli mám prý hlad, mám si namazat chleba máslem. A tak jsem si namazala a zjistila, že nejlepší je bez kůrky a nakrájený na kostičky. Rodiče s hrůzou ve tváři sledovali, jak si připravuju snídani/svačinu/večeři a uvažovali nad mým mentálním zdravím.

Každý máme nějaký způsob, jak si daný pokrm vylepšit, zkrášlit, ochutit, či s ním provést jiné zvěrstvo, ostatním strávníkům nepochopitelné. A někdy nás dokonce tento fakt dělí na dva tábory. Kupříkladu naše malá domácnost je toho zářným příkladem. Krupicová kaše. Je obecně známým faktem, že populace se dělí na dvě základní skupiny: děliče a míchače. Podskupiny, které si na kakao sypou skořici, do základu přidávají strouhaná jablka nebo sekané ořechy tady řešit nebudu, vždycky se najde jedinec, který prostě musí jít proti proudu. Ale pořád tady budou takoví, kteří prostě musí donést k ústům sousto s obsahem krupice, kakaa a másla rozděleným v naprosto přesném poměru. Žádná hnědá kaše. A pak jsou tu "ti druzí", kteří se usadí ke stolu, popadnou lžíci a tak dlouho s ní kvedlají v talíři, až jim zbude jednolitý hnědý miš maš. Pokud se vám zdám proti této skupině poněkud zaujatá, máte pravdu. Takhle se to prostě nedělá!

Další naprosto jednoznačné rozdělení lidstva je na kečup a majonézu. Na hranolky, ke smaženému sýru, či do salátu se dá přidat jen jedna z těchto ingrediencí. A to je velmi pečlivě dodržované pravidlo. Výjimky neexistují. Jen my majonézáci si smíme na párek v rohlíku plácnout hořčici. Ptáte se, co si dáváme na špagety? Kečup. Samozřejmě. Stejně jako vy ostatní nejíte bramborový salát s rozmačkanými rajčaty. To nejsou výjimky z pravidla, to je snaha najíst se a nepoblinkat. Každopádně se svou vaječno-olejovou zálibou neplýtvám, používám ji opravdu jen tam, kam opravdu patří a nesnažím se odrovnat žlučník během prvních čtyřiceti let života. Na druhé straně je můj muž. Někdy sleduju jeho kulinářské pokusy s lehkým pobavením, přecházejícím v nervozitu a následně strach, jestli tohle jeho trávicí systém přežije a nevybuchne. Leje ten rajčatový zázrak absolutně na všechno, míchanými vejci počínaje, vepřovým řízkem konče. A vrcholem všeho je fakt, že náš syn jeho zálibu zdědil. Nejen, že jeho oblíbeným jídlem jsou boloňské špagety, kterých je schopen sníst na posezení nepředstavitelné množství, ale v okamžiku, kdy mu (téměř) jakýkoliv pokrm nechutná, mám jistotu, že kečup napraví vše.

Zajímavostí bývá kombinace chutí. Jsou tací, kteří pokud jí slané, tak jí slané a můžete jim před obličejem mávat tou nejkvalitnější čokoládou na světě, ale oni právě vdechli hovězí guláš a dokud ho nestráví, nemá cukr v jejich žaludku nic dělat. Tomuto typu byste jen ztěží podali k obědu kuře s broskví, i kdyby se na jeho vrcholu skvěl zlatý přívěšek. A potom existují gurmáni, kteří nemají problém posnídat vídeňský párek a zaplácnout jej nugátovým jogurtem. V mém případě se tento postup stal přímo nezbytným. Protichůdné chutě musí být vyváženy a proto ihned za rohlíkem se šunkou následuje pistáciový termix nebo opačně - po palačinkách je potřeba kousnout do jednoho či dvou pravých českých brambůrků. A to jsem ještě máslo. J. zná člověka, který se naprosto veřejně ládoval míchanými vejci s kakaovým zahuštěným mlékem nebo znojemskými okurkami, k nimž přikusoval studentskou pečeť. Na takovou hvězdu fakt nemám. Ale snažím se, stále ještě v obchodech potravinami marně hledám někdejší hit firmy Orion - preclíky v čokoládě. To byla dobrota!

Dnes jsem byla přistižena při "čištění" zeleninového špízu. Dobrá je na něm smažená strouhanka a salám. Zbytek musí ven. (Můj táta mi říkával: "A nechceš k tomu pitevní protokol?") Když jsem odpoledne vyprávěla zřítelnici oka svého, čím jsem pobavila kolegy u oběda, podělil se se mnou o svůj vlastní, k dokonalosti dovedený recept: vezmeme sýrovou bulku, vydlabeme vnitřek, ke kterému přikusujeme plátky sýra a salámu. Zbylý sýrový povrch naplníme salámem, sbalíme do ruličky a vychutnáváme "to nejlepší nakonec". Proboha.

Každý máme něco. Někdo rád holky, jiný zase vdolky. A nejkrásnější na tom je skutečnost, že opravdu každý. Všichni jsme originál, to jen okolí z nás dělá bezcennou kopii. Proto jezme to, co nám chutná a krájejme to tak, jak se nám chce. Právě díky těmto detailům jsme jedineční a neopakovatelní. Nikoho jiného by taková čuňárna nenapadla. Ať jste míchači či majonézáci, zůstaňte sví. Dobrou chuť!

úterý 1. listopadu 2011

Proč to dělat jednoduše,...

... když to jde tak krásně složitě. Tahle myšlenka mě napadá několikrát denně, přesto nemám sílu, chuť ani čas s tím něco dělat. Zjistila jsem totiž, hlubokou filosofickou úvahou, že právě tohle dělá můj život zajímavějším, pestřejším a v žádném případě ne nudným. Ty drobné úkony, které lze nahradit jedním zmáčknutím čudlíku, či přemístěním hrnců v šuplíku kuchyňské linky. Bez nich by nebyla ta správná zábava a všechny dny by byly stejné, jako kroužky na klíče. A hlavně bych se neměla proč několikrát za den zdravě vytočit, čímž by mi nevyskakoval tlak k hranici snesitelnosti.

Aktuálně jde o změnu času. To, že je to záležitost zbytečná, nadpočetná a vůbec vhodná k vyhození do popelnice, je nad slunce jasnější. Rozhazujeme si tím biorytmus, jsme unavení, ráno se nám nechce z postele a usínáme s večerníčkem, nemluvě o tom, že v dnešní době úsporných žárovek, luxfer a s pražskou pracovní dobou začínající úderem deváté, neušetříme ani korunu. A já mám ještě navíc lapálii s Fištou. Mé roztomilé vozítko má hodiny, což na něm miluju, které navíc jdou (na rozdíl od Arthura, ale toho má v péči J., tudíž ty jeho byly, jsou a budou už jen na ozdobu do konce jejich dnů), ale já je neumím nastavit. A to ani pomocí dálkového ovládání "J., sprav mi prosím hodiny v autě". Nějakou dobu jsem s tímto faktem bojovala a při každém pohledu na malý ciferníček na palubní desce jsem si říkala, že hned jak přijdu domů, podívám se do manuálu, na internet, nebo opět zkusím upozornit jediného technicky zdatného člena naší rodiny, až mě to přestalo bavit. Přesto pokaždé, když v rádiu hlásili "bim bam bum, právě odbylo jedenáct hodin", stočil se můj zrak k ručičkám, které ukazovaly něco kolem půlnoci. A časem mi to došlo. Jsou posunuté přesné o dvanáct hodin deset minut, takže stačí odečítat. Byla jsem nadšená, jak elegantně jsem problém vyřešila. Ovšem hned následujícího dne se systém zhroutil posunem času. A já se budu další měsíc snažit zapamatovat, že odečítám o polovinu dne, jednu hodinu a deset minut. Sakra!

Půl roku tomu, respektive před šesti měsíci (já vím, že je to to samé, ale v menších časových jednotkách to nevypadá tak děsivě), jsme zjistili, že pod tíhou jogurtů, tvarohů, pribiňáků, vajíček a dvoukilových uzených kolen nám praskla polička v lednici. Nezlomila se úplně, jen tím dost intenzivně a ostentativně vyhrožuje. Být to v normální rodině, jeden z jejích členů by se ochotně nabídl, že koupí novou a jak by řekl, tak by v přijatelném časovém údobí (méně než deset let) učinil. Od tohoto modelu se naše malá sociální skupina zase tolik neliší, jelikož tato akce u nás opravdu proběhla. Oba jsme se dohodli (Matýsek se zdržel diskuze, ta police je na něj příliš vysoko, tudíž jeho se problém netýká), že NĚKDO by měl koupit novou. Čímž byl problém vyřešen, až na to, že u nás nejspíš NĚKDO nebydlí. A tak od té doby dáváme pozor, aby v lednici, ve výši metr šedesát neleželo nic těžkého a ani nic lehkého v blízkosti praskliny. Nevím, jestli nám to vyhovuje, ale evidentně nám tento složitější způsob řešení problému přijde přijatelnější, než napsat whirpoolákům email a počkat na pracovníka služby PPL.

O víkendu jsem se pokusila koupit nový mobilní telefon. Ten starý se už opravdu definitivně rozhodl odejít do telefonního ráje, zpět do náruče svého stvořitele, Alexandera Grahama Bella. Anebo s ním prostě jen mrsknu do koše, ještě jsem se nerozhodla. Každopádně jsem zabila čtyři a půl hodiny svého vzácného času u internetu a hledala ten nový, lepší a vymazlenější. Když jsem konečně našla, pokusila jsem se jej v eshopu objednat. První zádrhel byla registrace. Já to tak strašně nemám ráda, zadávat své iniciály do systému jen proto, abych mohla pravidelně dostávat do své pošty nevyžádanou reklamu. Ale co už. Když se mi konečně podařilo vyplnit kouzelný formulář a objednávací aplikace mě pustila dál, zjistila jsem, že jediná prodejna (dost rozsáhlého obchodního řetězce), kde si můžu zboží vyzvednout, je vzdálena přes dva kraje. Pokusila jsem se zatelefonovat na infolinku, ta však byla v neděli odpoledne překvapivě hluchá. Nevzdala jsem se. S vytištěnou objednávkou jsem druhého dne hrdě vkráčela do pražské pobočky, s předsevzetím, že zaměstnance ve výdejně zboží prostě ukecám, nebo ho tím papírem aspoň řádně profackuju. Jaké však bylo mé překvapení, když mi lehce postpubertální okravatovaný odborník na drobnou elektroniku vysvětlil, že buď si koupím telefon za cenu kamenného obchodu (samozřejmě o dost vyšší, než internetovou), nebo se můžu jít klouzat, ovšem bez mobilu. Získat ten krám se stalo mou posedlostí, životním cílem, bobříkem trpělivosti. Opět jsem zavolala na infolinku, tentokrát s větším štěstím a snažila jsem se vysvětlit, že jim nefunguje e-shop:
"Dobrý den, už dva dny se snažím koupit mobil v Praze, ale systém mě pouští jen do prodejny ve Žďáře n. Sázavou. Asi to máte nějaké porouchané."
"Nemáme, naše stránky moc dobře ví, co dělají. V Praze totiž nejsou tyhle telefony skladem."
"Ale nepovídejte, vždyť jedu odtamtud. Pomalu přes hromady krabic zrovna s touhle značkou nemůžou chodit po prodejně."
"Promiňte, špatně jsem se vyjádřila. Samozřejmě, že ve skladu jsou. Ale jen ty drahé. Chcete-li levnější, musíte do Žďáru."
Holka měla fakt kliku, že mezi námi leželo několik kilometrů, poněvadž tak daleko nedohodím ani odlehčeným, porouchaným mobilním telefonem.

Ano. Mohla jsem se na celou akci vykašlat, zvednout svůj líný zadek a dojít si do nejbližšího obchodu s mobily. Jenže to by bylo příliš jednoduché, drahé a hlavně nezábavné. Přišla bych o celou tu legraci s brouzdáním napříč internetovými prodejnami v honbě za přijatelnou cenou, cestováním po našem krásném kraji a debatami s obchodníky. Bylo by to tak nudné, jako koupit poličku do lednice nebo přeřídit hodiny v autě. A já fakt nevím, co bych si pak počala s tou spoustou volného času.

čtvrtek 27. října 2011

Zpátky nahoře

Můj život je jedna velká spirála. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, do zblbnutí. Dříve, dávno tomu, když jsem byla ještě mladá a hloupá, jsem si těchto drobných nuancí nevšímala. Jednou to bylo super a jindy to prostě stálo za pytel. Jednotlivá údobí se střídala pozvolna a nenápadně. Pak přišlo kouzelné jaro, kdy jsem potkala toho nejúžasnějšího chlapa na světě a život byl barevný a krásný a vůbec nic nemělo chybu. Načež mi zemřel kamarád. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že za štěstí se platí, někdy i dost vysoká cena. A začala jsem se bát. Ne pořád, nijak intenzivně, ale v okamžiku, kdy jsem se dostala na vrchol svého kopce euforické spokojenosti, začala mi někde vzadu v hlavě blikat varovná kontrolka. Pokaždé jsem se ji snažila přelepit náplastí a dělat, že tam není, ale rána osudu se i přesto dostavila, ve větším či menším měřítku. Pamatuju si konec jara léta páně 2010, kdy jsem se vyhřívala na sluníčku v náručí svého muže, opodál spokojeně žvatlal Maty a mě mohlo štěstím puknout srdce. Tehdy jsem překonala strach a v rámci reciprocity pravidla o nezakřiknutí jsem se J. svěřila, že je mi tak strašně hrozně moc dobře, že se bojím, aby někdo neumřel. Tehdy jsem ještě netušila, že ten megaprůšvih se bude týkat přímo mé malé osůbky.

Neumřela jsem, ale za uši jsem dostala dost pěkně. A kupodivu kontrolka vzadu v mé hlavě změnila systém. Už se nebojím průšvihu a velkého zla, které se na mě nezadržitelně řítí (a ono se vždycky řítí. Ať jde o rakovinu, či ztracený klíč od sklepa), ale naopak se těším, až se karta obrátí a co nového mi madam Štěstěna přinese. Jakože tentokrát se holka opravdu předvedla.

Začalo to před několika týdny zprávou ze školky, že Matýsek byl na jejich očním vyšetření a asi, možná, nejspíš, zdá se, že má problémy s očima. Máme si zajít k odborné lékařce, která ho vezme do parády a zjistí co a jak. Poněvadž Maty nešilhal, neostřil, nevyváděl se svými kukadly žádné podobné psí kusy, utěšovala jsem se vidinou čtvrtiny, maximálně poloviny dioptrie na jednom oku. Jaké pak bylo mé překvapení, když se kluci vrátili z města, mávaje mi před obličejem zprávou, že naše dítě je slepé jako patrona. Přesněji řečeno na jedno oko vidí houby a na druhé prd. Máme mu koupit brýle a o Vánocích se uvidí, jestli k nim nenafasujeme ještě prďáckou samolepku, aby se aspoň srovnal počet dioptrií. No skvěle. Chybí nám už jen rovnátka a retardovaný Matýsek bude kompletní. Podle návodu pro ty pomalejší, jenž nám byl spolu s poukázkou pro pojišťovnu poskytnut, jsme se vydali do nejbližší prodejny oční optiky. Jelikož já jsem se s tímto problémem nikdy nesetkala, můj plán byl jednoduchý: vejdeme do obchodu, zkusíme tak troje obroučky z těch nejkrásnějších a objednáme je. Jo, malovala jsem si to moc pěkně. Hned v prvním krámu jsme strávili téměř hodinu a to výběrem z asi deseti kusů dětských brýlí (víc neměli, pak už jen malé dámské), přičemž dobře sedm z nich bylo okorálkovnáno, ohvězdičkováno, či osrdíčkováno - prostě holčí. Druhý pokus o pár ulic dál byl úspěšnější. Když jsme slečně u vitríny dali hrubý popis naší představy (brýle dětské - chlapecké, pro frajery, velmi pružné a nárazuvzdorné, nejlépe z gumy), neomylně zamířila k plastikové hrůze, která je sice nezničitelná, ale i Albert Einstein by v ní vypadal jako mentálně postižený prodavač zmrzliny v potápěčských brýlích. "Vůbec na ně nesahejte!" okřikla jsem slečnu a ona sáhla o polici výš, kde ležely ty krásné, modré, úplně nerozbitné dětské brýle, které jsme nakonec objednali. Když po pár dnech přišly, s očekáváním jsme sledovali, co se bude dít. Přeci jen 4 dioptrie je strašné číslo a čistě teoreticky by to mohlo vyřešit dost problémů, které náš chlapec má, od braní předmětů do ruky (je dalekozraký, takže místo lžičky viděl šedý stín na okraji talíře. Není divu, že pochyboval, že se tím flekem dá najíst) po lezení.

Načež jsem navštívila kurz speciální terapie pro postižené. Jde o soubor technik, které byly původně šity na míru autistům, ale s postupem času se zjistilo, že pomáhají na všechno, počínaje dětskou mozkovou obrnou, kousáním nehtů u dospělého chlapa konče. Přednáška byla moc zajímavá, interaktivní a dost mi otevřela oči. Pravidla téhle hry totiž říkají, že můžeme dělat cokoliv a jakkoliv, hlavně v klidu, pomalu a netlačit na pilu. Výsledky se prý dostaví. Byla jsem děsně zvědavá. Nadšeně jsem běžela domů s představou, jak na Matym hned všechno vyzkouším a aby toho nebylo málo, po cestě jsem se zastavila v lékárně, poněvadž na kurzu nám řekli, že nejlepší je rybí tuk. Koupila jsem ho dost na několik let, takže u nás je jasno, my budeme vkrátku všichni chytří jako opice. A začala jsem to do synátora cpát pod tlakem. Meducínku, jednotlivé techniky, cviky, prostě jsem se rozhodla, že do čtrnácti dnů budeme mít doma normální dítě. Jen tak mimochodem jsem jedno "kouzlo" ukázala i J. Je to muž, a tak ve chvíli, kdy bych mu začala vykládat něco o propojení hemisfér v mozku a aktivaci takových a makových center, vnímal by každé osmé až desáté slovo. Pročež jsem použila placebo efekt a řekla mu, že je to přímo na jeho okousané nehty. K chlapovi se hovoří v krátkých a jednoduchých větách, není třeba pouštět se do žádných velkých akcí. Jaké bylo mé překvapení, když za tři dny přišel s oznámením, že si ani nekousl a že by si prosil ještě.

Napjatě jsme sledovali dítě. Které nezklamalo. Pomaličku, polehoučku postupuje vpřed. Malými krůčky, každý den trochu, ale je to vidět a vypadá to fantasticky. Začal s lezením. Dřív udělal takový metr, dva za týden, teď o víkendu zvládl náš byt několikrát tam a zpátky. Už nás nepotřebuje, aby se postavil, stačí kus nábytku nebo rehabilitační míč. Dnes to byla police. A ještě tak fikaně narafičená, že od ní nebylo úniku, pouze směrem dolů a nejspíš dost natvrdo. Chvíli jsem ho pozorovala, připravená zasáhnout, kdyby onu alternativu zvolil a se smíchem jsem se ho ptala, co s tou pastí bude dělat. Jaké bylo mé překvapení, když se naprosto v klidu, opřen o dveře skříně, vydal do kuchyně. Včera sám vylezl na stůl. Jednu nohu zapřenu o gauč, druhou o tátovo rameno a vesele se vydal mezi skleničky s čajem a za miskou s cukrovím. Pomáhá s převlékáním, trénuje sebekrmení, snaží se mi zničit pračku strhnutím dvířek. A co je skvělé (v životě bych nevěřila, že tohle řeknu) - naše dítko zlobí. Odmlouvá, neposlouchá, dělá kolem sebe binec, který pak odmítá uklidit. A já jsem ta nejšťastnější máma na světě.

pátek 21. října 2011

U nás na gauči bydlí anděl

a má úplně ošoupaná křídla. Sedí tam a odpočívá. Má proč. Poslední dobou makal jako barevný a musím říct, že odvedl skvělou práci.

Bylo tu ticho. Dlouho. Ne, že by se mi nechtělo psát, právě naopak, potřebovala jsem ze sebe sypat písmenka, jako mlýnek na maso. Vypsat se z té hrůzy, která mě (zase) potkala a se kterou se budu muset (zase) poprat. Měla jsem rakovinu. Zase. A kromě patetických frází o umírání mě nenapadala kloudná věta. Tak jsem raději mlčela.

Po posledním ultrazvukovém vyšetření, o němž jsem tu psala, a které se nikomu pranic nelíbilo, jsem jednoho čtvrtečního rána volala do nemocnice a přemluvila sestru, aby mi výsledky testu na nádorové markery sdělila do telefonu. Prý nula, nula nic, zdravá jako řepa. Zhluboka jsem si oddechla a užívala života plnými doušky. Po čtrnácti dnech jsem přemluvila své líné a lehce nervózní já (přeci jen, krev nekrev, ta potvora se tam někde může schovávat a dělat mrtvého brouka, aby ji nikdo včas nenašel) a vyrazila vstříc dalšímu ultrazvukovému vyšetření. Které dopadlo ještě hůř, než to předešlé. Cysty, kam se člověk podívá, voda, tam kde být nemá, prostě všechno ukazovalo na to, že se má ztracená přítelkyně vrátila a ještě si spolu užijeme. Byla to pro mě rána pod pás. Čtyřicet minut jsem se hádala s lékařem v ordinaci, že ne, na operaci nepůjdu, a i kdyby náhodou, poslední a jediný zbývající vaječník mi nevezmou, páč chci mít ještě spoustu dětí a vůbec, ať si celý operační sál i tým píchnou do špic. Pan doktor se snažil chovat jemně a citlivě, ovšem po několika minutách i jemu došla trpělivost a bylo vidět, že by mě nejraději popadl za flígr a pěkně se mnou vyběhl. Přes veškerou mou snahu a výmluvnost jsem ho nepřesvědčila. Buď za týden na operaci nebo si mám jít shánět rakvičku.

Mé soukromé nebe se zatáhlo, slunce zašlo, začalo pršet a po celý další týden nepřestalo. V té nejhorší variantě mi zbývalo pár let života, v té nejlepší už jsem nikdy nemohla mít děti. A nikdy je strašně dlouho. Honily se mi hlavou ty nejčernější myšlenky a obecně se mnou byla houby sranda. Teď je to vaječník, příště děloha, následuje několik dalších orgánů a končetin a já si opravdu budu shánět slušivý kostýmek do urny. Kolikrát tohle ještě snesu? Kolikrát to vydrží moje psýcha, srdce, muž, rodina a přátelé?

Rozhodla jsem se, že bez boje se nevzdám. Rozeslala jsem své lékařské zprávy do světa, poprosila blízké, kteří buď mají kouzelné onkologické schopnosti nebo aspoň přátele, kteří těmito disponují a křičela jsem o pomoc. Prosím, řekněte někdo, že to je omyl! Že se spletli a já mám naději! Když už nic jiného, dejte mi čas! Ale vyslyšena jsem nebyla. Odpovědi byly jako přes kopírák. Je to špatný holka, poslechni je. Nech je, ať z tebe vyhrabou molitan jako z té panenky a nechají jen to zdravé, čisté, to s čím se dá žít, nebo umři.

Dnes jsem s hlavou sklopenou a se slzou v oku pokorně nakráčela na oddělení a čekala datum. Předoperační vyšetření bylo hotovo, všechno nezbytné vyřízeno a zařízeno a tak hurá do víru vášní. V ordinaci jsem odevzdaně vyslechla velkolepé operační plány šéfa kliniky, že budou řezat a řezat tak dlouho, dokud nezůstane jen to nejnutnější k přežití a vůbec žádná rakovina. - Dobrá, dělejte jak umíte.
Než jsme se rozloučili, dostala jsem k ruce dalšího mladého fešáka (kam na ně v tom Motole chodí? Mají nějakou líheň modelů ochotných přeškolit se na gynekologa?), abychom spolu zašli na kontrolní ultrazvuk. A to byl můj letošní ježíšek. Po několika minutách intenzivního sledování monitoru se pan doktor nechal slyšet, že jemu se zdá vše zdravé, v pořádku a normální. Pro jistotu své výsledky několikrát zkontroloval, přepočítal a znovu zkontroloval, ale už nebylo pochyb: "Gratuluju, žádná rakovina" usmál se na mě. Nebýt to naprosto cizí chlap, skočila bych mu kolem krku a stopy po rtěnce by se mu doma vysvětlovaly opravdu těžko.

Pan profesor nejprve nevěřil ani mým slovům, ani zprávě, kterou mladý lékař vytiskl, ale nakonec byl udolán tištěnými argumenty. Ultrazvuk nelže. Nikdo si to neumíme vysvětlit, ale za pět minut dvanáct si to mé tělo prostě rozmyslelo, a předvedlo se přístroji jako naprosto zdravý kus ženské.

A až dnes mi to došlo. Ne po první operaci, ani po té druhé. Ne po chemoterapii, ale až dnes jsem si konečně uvědomila, že jsem dostala druhou šanci. Všechno ostatní se najednou zdálo tak malé. Problémy s Matýskem, peníze, kariéra, už oplakaná snowboardová sezóna, všechno to bylo pryč. Mám možnost začít znovu a lépe. A já ji využiju. My ji využijeme. Už moc dobře víme, jaké to je, ráno se probudit a vědět, že je před námi další jeden den. Ať je jakýkoliv. Být tady na světě je velmi vzácný dar a my si ho už konečně umíme vážit.

pátek 14. října 2011

Když se daří, tak se daří

Ukradli mi víkend, ale Matýsek to vyvážil dárkem nadmíru cennějším. Já toho kluka prostě miluju. Ve chvílích, kdy nad ním lámu hůl a seč můžu, snažím se smířit s myšlenkou, že lepší už to nebude, aby to zklamání tolik nebolelo, přijde s nějakou inovací.

V sobotu jsem se v chytré knize, jejíž složitý název si už nepamatuju (něco o Prevítech) dočetla luxusní větu: "Ještě žádné dítě nezemřelo hladem, mělo-li v dosahu jídlo." No jistě! To je ono! I připravila jsem scénu. Sundala jsem ze stolu kostkovaný ubrus, aby naše dalekozraké robě nic nerušilo v jeho rozmazaném výhledu, postavila před něj misku v kontrastní modré barvě a pro jistotu po každé straně lžičku. Jelikož junior sveřepě odmítá brát do rukou předměty, nikdo si nejsme moc jistí, zda je pravák, či levák. (Nezávisle na tom, jaký stav preferuje v plínce). Posadila jsem Máťulku do židličky, představila mu oběd i propriety a zadívala jsem se na televizi. Cvrček chvíli seděl s pusinkou dokořán, a když se několik minut nic nedělo, sevřel čelisti a tázavě se na mě podíval. Povzbudivě jsem se usmála a pobídla ho: "No, jen papej!"
- "A to jako jak?!" zněla překvapená odpověď v jeho modrých očích.
Pátravě sledoval můj obličej, kdy se začnu svému zdařilému vtipu smát, načež stočil zrak k prostřenému stolu. Chvíli těkavým pohledem sledoval špenát, zda mu nenaskáče sám do otevřených úst, potom postupně obě lžičky, jestli nejeví stejný úmysl a nakonec se vrátil ke mně. Trvala jsem na svém. "Sám!". Jeho oči se rozšířily do velikosti holubích vajec. I zželelo se mi milého dítka a vrazila jsem mu lžíci do dlaně. Chvíli svou ruku sledoval, jakoby mu právě vyrašila na zadečku. Věděla jsem co bude následovat. Upustí lžíci na zem, až to cinkne. Tak to ne. Než stihl tento konečný krok podniknout, vrazila jsem mu ruku i s nástrojem do oběda. "Tak. A teď ham!" velela jsem, popravdě řečeno neočekávaje valných výsledků. Jaké však bylo mé překvapení, když dítě lžíci zvedlo a snažilo se ji donést do pusy. To si dělá srandu! Tentokrát málem vypadly oči z důlků mně. Když se mu to ve finále podařilo, začala jsem tleskat a nadšeně povykovat. Nejdřív se chudáček lekl, co že to provedl, když ale pochopil, že jde o hysterické nadšení, začal se radovat se mnou. Potřebovala jsem se ujistit, že to nebyla náhoda. Opět jsem mu vrazila ruku se lžící do misky: "Ještě!" Tentokrát se o náhodě mluvit nedalo. Pomalými, neobratnými a vratkými pohyby se Máťulka téměř samostatně (s nabíráním porcí má stále trošku potíže, ale to už je jen kosmetický detail) ládoval špenátem. Běžela jsem pro foťák a historický okamžik zvěčnila. Celá akce trvala hodinu, mě ukápla i nějaká ta slza radosti a Maty porostl pýchou asi o tři centimetry. A to nebyl všem dnům konec.

V neděli jsem na celé čáře zvítězila v soutěži Líná matka. Dělala jsem lautr nic. A když jsem z toho byla po obědě řádně znavená, přikryla jsem se dekou, jedním okem shlédla dítě, zda si na druhé straně místnosti spořádaně hraje a hluboce a hlasitě se zamyslela. Jen na chvilinku. Samozřejmě. Vzbudil mě nadšený Matěj boucháním svými drobnými pěstičkami do mých holení. Budit mámu je totiž děsná prča. Uvědomila jsem si, že kvůli mně přelezl celý obývák a vyšplhal se na gauč. Zmačkala jsem ho radostí do malé kuličky a pak už jsme se spolu jen mazlili a lechtali a bylo nám báječně. Ostatně to byl evidentně cíl, za kterým ke mně přilezl.

Večer jsem se samozřejmě chtěla pochlubit otci našeho dítěte, jak máme šikovného syna. Předem bych chtěla upozornit, že Maty nikdy nebyl na tzv. sociální hry typu Paci paci nebo Ukaž, kde máš pupík. Plácat rukama o sebe jen tak zbůhdarma, nebo hledat různé části těla a ukazovat nám, kde je má, když to oba stejně moc dobře víme, považoval vždycky za ztrátu času. Aspoň si to myslím. Tentokrát ovšem učinil výjimku. Svou řeč na téma Nejlepší Matýsek pod sluncem, jsem končila větou: "Už je to holt velký kluk. Umí se sám najíst. Viď, Maty, že už seš velkej?" načež dítě zvedlo ruce nad hlavu. Opět jsem vsadila na náhodu, přesto jsem se pokusila trik zopakovat: "Matýsku, ukaž jak jsi veliký." A dlaně vylétly směrem ke stropu. Samozřejmě si neodpustil kukuč "to čumíte, co? a kdybyste viděli, jak zajímavou knihu mám pod polštářem, to byste teprve koukali!". Ano, to tedy ano.

Bohužel, v našem případě se opravdu potvrdila teorie líného rodiče. Čím méně se mu budeme věnovat, tím dřív se naučí najíst, napít, dojít si na záchod, zavázat si tkaničky a odejít z domu, aby si našel lepší rodinu. I kdyby veškerá naše snaha měla vést k tomuto konci, udělám pro to všechno, co budu moct. V Matýskově případě to znamená, že nehnu ani prstem. Což pro mě ostatně nebude zas až takový problém.

středa 12. října 2011

Ukradený víkend

Dostali jsme tři dny. Nádhera. Kdy se vám poštěstí, aby vám někdo dal čas zadarmo? Bohužel, bylo to od společnosti, jež nám poskytuje 130 televizních programů a jednalo se o prestižní filmové kanály. A z dárku se rázem stala krádež.

Minulý týden jsem dostala roztomilý email, informující o této nabídce. Místo, abych ho jako ostatní spamy okamžitě smazala ze schránky i z mé paměti, lačně jsem se vrhla k televiznímu programu a začala značkovat. Byla jsem rozhodnutá, že se nedám nachytat a vyberu si pouze snímky kvalitní, s vysokou intelektuální hodnotou, žádná "céčka" ani rodinné komedie USA. Už při pohledu na stránku s pátečním odpolednem mi bylo v moři rudých koleček, podtržítek a vykřičníků jasno, že jsem pověsila laťku hodně vysoko. Vypadalo to, že se úderem sedmnácté hodiny přišpendlím před televizi a do rána od ní nevstanu. Což by se stejně neoplatilo, jak jsem zjistila při otočení listu, poněvadž sobotní program začínal o půl páté.

Něco prostě budu muset oželet. Když tu se mi rozsvítilo - nebo si to nahrát! Jelikož video na našem prastarém přístroji nepoužíváme (nikdy se nám nechtělo sesouhlasit naladění TV stanic) a DVD přehrávač funkci ukládání do paměti postrádá, začala jsem tlačit na svého počítačově velmi zdatného muže, aby sehnal prográmek nebo udělátko, které takové kouzlo umí. Nějakou dobu se o to poctivě snažil, ale když to nešlo, nechal se poněkud unést a navrhl nákup televizní karty za 4000,-Kč. Což byl ten pomyslný pohlavek, který jsme oba potřebovali, abychom si uvědomili, že blbneme. Smířila jsem se s tím, že v noci se spí a z Královny Viktorie uvidím jen půlku, načež J. odjel spokojeně do práce. On žádné dilema nemá.

A z mého slaměného víkendu se stalo peklo. Snídala, obědvala a večeřela jsem tyčinku Mars nebo chleba s máslem. Věděla jsem, že tenhle trik mi Maty doslova nespolkne a o něj se budu muset postarat stylem téměřvzornámatka. Což zahrnovalo dopolední nákup. Nacpat krmení, přebalování, převlékání, překočárkování (s golfkama, které se do výtahu vejdou, sjet do kočárkárny a přesednout do Chariottu, který už to štěstí nemá), cestu do supermarketu, bloudění mezi regály a návrat domů do patnáctiminutové pauzy mezi Colina Firtha a Jima Carreyho, byl opravdu oříšek. Zjistila jsem, že krájet rajčata ostrým nožem a přitom sledovat televizi se nevyplácí. Tatktéž nevšímat si dítěte, jež se vědoma si mé nepozornosti, vloupalo do mé soukrommé, osobní krabice s ubrousky na decoupage, čímž jsem s tímto koníčkem skončila. Prostě matka na baterky. A nejhorší bylo zjištění v neděli večer, že jsem za tři dny uvařila dvě teplá jídla, několikrát přebalila a nakrmila prcka a šestkrát opláchla hrnek od kafe. Jinak jsem nehla prstem, tedy kromě přepínání mezi třemi inkriminovanými programy.

A to tady (a nejen tady, chudáci mí přátelé) furt brečím, že bych potřebovala víc času, abych zvládla rodinu, domácnost, práci a při troše dobré vůle nějakou tu zálibu. Asi napíšu Ježíškovi: "Milý Ježíšku, děkuji Ti za dárky, které jsi mi přinesl vloni, jednu ponožku mi sice sežrala pračka, ale nevadí. Z druhé jsem udělala Matymu maňáska a tak nám dárek udělal radost oběma. Letos bych Tě chtěla poprosit o pár hodin denně navíc. Nejsem náročná, stačilo by tak pět nebo šest. Abych stihla všechno co musím, všechno co nemusím, ale nepočká to a i něco z toho co bych chtěla, jako třeba přečíst z knihy víc než dva odstavce než usnu. Děkuji, vděčně Tvá PP. PS a zruš prosím reklamní akce UPC."

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.