pátek 14. října 2011

Když se daří, tak se daří

Ukradli mi víkend, ale Matýsek to vyvážil dárkem nadmíru cennějším. Já toho kluka prostě miluju. Ve chvílích, kdy nad ním lámu hůl a seč můžu, snažím se smířit s myšlenkou, že lepší už to nebude, aby to zklamání tolik nebolelo, přijde s nějakou inovací.

V sobotu jsem se v chytré knize, jejíž složitý název si už nepamatuju (něco o Prevítech) dočetla luxusní větu: "Ještě žádné dítě nezemřelo hladem, mělo-li v dosahu jídlo." No jistě! To je ono! I připravila jsem scénu. Sundala jsem ze stolu kostkovaný ubrus, aby naše dalekozraké robě nic nerušilo v jeho rozmazaném výhledu, postavila před něj misku v kontrastní modré barvě a pro jistotu po každé straně lžičku. Jelikož junior sveřepě odmítá brát do rukou předměty, nikdo si nejsme moc jistí, zda je pravák, či levák. (Nezávisle na tom, jaký stav preferuje v plínce). Posadila jsem Máťulku do židličky, představila mu oběd i propriety a zadívala jsem se na televizi. Cvrček chvíli seděl s pusinkou dokořán, a když se několik minut nic nedělo, sevřel čelisti a tázavě se na mě podíval. Povzbudivě jsem se usmála a pobídla ho: "No, jen papej!"
- "A to jako jak?!" zněla překvapená odpověď v jeho modrých očích.
Pátravě sledoval můj obličej, kdy se začnu svému zdařilému vtipu smát, načež stočil zrak k prostřenému stolu. Chvíli těkavým pohledem sledoval špenát, zda mu nenaskáče sám do otevřených úst, potom postupně obě lžičky, jestli nejeví stejný úmysl a nakonec se vrátil ke mně. Trvala jsem na svém. "Sám!". Jeho oči se rozšířily do velikosti holubích vajec. I zželelo se mi milého dítka a vrazila jsem mu lžíci do dlaně. Chvíli svou ruku sledoval, jakoby mu právě vyrašila na zadečku. Věděla jsem co bude následovat. Upustí lžíci na zem, až to cinkne. Tak to ne. Než stihl tento konečný krok podniknout, vrazila jsem mu ruku i s nástrojem do oběda. "Tak. A teď ham!" velela jsem, popravdě řečeno neočekávaje valných výsledků. Jaké však bylo mé překvapení, když dítě lžíci zvedlo a snažilo se ji donést do pusy. To si dělá srandu! Tentokrát málem vypadly oči z důlků mně. Když se mu to ve finále podařilo, začala jsem tleskat a nadšeně povykovat. Nejdřív se chudáček lekl, co že to provedl, když ale pochopil, že jde o hysterické nadšení, začal se radovat se mnou. Potřebovala jsem se ujistit, že to nebyla náhoda. Opět jsem mu vrazila ruku se lžící do misky: "Ještě!" Tentokrát se o náhodě mluvit nedalo. Pomalými, neobratnými a vratkými pohyby se Máťulka téměř samostatně (s nabíráním porcí má stále trošku potíže, ale to už je jen kosmetický detail) ládoval špenátem. Běžela jsem pro foťák a historický okamžik zvěčnila. Celá akce trvala hodinu, mě ukápla i nějaká ta slza radosti a Maty porostl pýchou asi o tři centimetry. A to nebyl všem dnům konec.

V neděli jsem na celé čáře zvítězila v soutěži Líná matka. Dělala jsem lautr nic. A když jsem z toho byla po obědě řádně znavená, přikryla jsem se dekou, jedním okem shlédla dítě, zda si na druhé straně místnosti spořádaně hraje a hluboce a hlasitě se zamyslela. Jen na chvilinku. Samozřejmě. Vzbudil mě nadšený Matěj boucháním svými drobnými pěstičkami do mých holení. Budit mámu je totiž děsná prča. Uvědomila jsem si, že kvůli mně přelezl celý obývák a vyšplhal se na gauč. Zmačkala jsem ho radostí do malé kuličky a pak už jsme se spolu jen mazlili a lechtali a bylo nám báječně. Ostatně to byl evidentně cíl, za kterým ke mně přilezl.

Večer jsem se samozřejmě chtěla pochlubit otci našeho dítěte, jak máme šikovného syna. Předem bych chtěla upozornit, že Maty nikdy nebyl na tzv. sociální hry typu Paci paci nebo Ukaž, kde máš pupík. Plácat rukama o sebe jen tak zbůhdarma, nebo hledat různé části těla a ukazovat nám, kde je má, když to oba stejně moc dobře víme, považoval vždycky za ztrátu času. Aspoň si to myslím. Tentokrát ovšem učinil výjimku. Svou řeč na téma Nejlepší Matýsek pod sluncem, jsem končila větou: "Už je to holt velký kluk. Umí se sám najíst. Viď, Maty, že už seš velkej?" načež dítě zvedlo ruce nad hlavu. Opět jsem vsadila na náhodu, přesto jsem se pokusila trik zopakovat: "Matýsku, ukaž jak jsi veliký." A dlaně vylétly směrem ke stropu. Samozřejmě si neodpustil kukuč "to čumíte, co? a kdybyste viděli, jak zajímavou knihu mám pod polštářem, to byste teprve koukali!". Ano, to tedy ano.

Bohužel, v našem případě se opravdu potvrdila teorie líného rodiče. Čím méně se mu budeme věnovat, tím dřív se naučí najíst, napít, dojít si na záchod, zavázat si tkaničky a odejít z domu, aby si našel lepší rodinu. I kdyby veškerá naše snaha měla vést k tomuto konci, udělám pro to všechno, co budu moct. V Matýskově případě to znamená, že nehnu ani prstem. Což pro mě ostatně nebude zas až takový problém.

6 komentářů:

  1. Tak to je skvělé!!!! Matýsek ví, jak své rodiče potěšit, moc hezky se to čte!!! A ještě prosím prozradit, kterouže knihu měl pod tím polštářem!

    OdpovědětVymazat
  2. Ten je úžasný....Myslíš, že to funguje na všechny děti:-)?

    OdpovědětVymazat
  3. Senzace! Však jsem nedávno četla na netu, že "čím línější rodič,tím lepší výchova"-moc se mi to líbilo :D

    OdpovědětVymazat
  4. Už jste mu koukli pod polštář? :)

    OdpovědětVymazat
  5. No to je úžasný. Souhlasím s Janou, taky jsem to četla, že líný rodič je nejlepší přínos pro dítě, a to jako fakt.

    OdpovědětVymazat
  6. Velká gratulace k tolika úspěchům....jen tak dál :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...