pátek 21. října 2011

U nás na gauči bydlí anděl

a má úplně ošoupaná křídla. Sedí tam a odpočívá. Má proč. Poslední dobou makal jako barevný a musím říct, že odvedl skvělou práci.

Bylo tu ticho. Dlouho. Ne, že by se mi nechtělo psát, právě naopak, potřebovala jsem ze sebe sypat písmenka, jako mlýnek na maso. Vypsat se z té hrůzy, která mě (zase) potkala a se kterou se budu muset (zase) poprat. Měla jsem rakovinu. Zase. A kromě patetických frází o umírání mě nenapadala kloudná věta. Tak jsem raději mlčela.

Po posledním ultrazvukovém vyšetření, o němž jsem tu psala, a které se nikomu pranic nelíbilo, jsem jednoho čtvrtečního rána volala do nemocnice a přemluvila sestru, aby mi výsledky testu na nádorové markery sdělila do telefonu. Prý nula, nula nic, zdravá jako řepa. Zhluboka jsem si oddechla a užívala života plnými doušky. Po čtrnácti dnech jsem přemluvila své líné a lehce nervózní já (přeci jen, krev nekrev, ta potvora se tam někde může schovávat a dělat mrtvého brouka, aby ji nikdo včas nenašel) a vyrazila vstříc dalšímu ultrazvukovému vyšetření. Které dopadlo ještě hůř, než to předešlé. Cysty, kam se člověk podívá, voda, tam kde být nemá, prostě všechno ukazovalo na to, že se má ztracená přítelkyně vrátila a ještě si spolu užijeme. Byla to pro mě rána pod pás. Čtyřicet minut jsem se hádala s lékařem v ordinaci, že ne, na operaci nepůjdu, a i kdyby náhodou, poslední a jediný zbývající vaječník mi nevezmou, páč chci mít ještě spoustu dětí a vůbec, ať si celý operační sál i tým píchnou do špic. Pan doktor se snažil chovat jemně a citlivě, ovšem po několika minutách i jemu došla trpělivost a bylo vidět, že by mě nejraději popadl za flígr a pěkně se mnou vyběhl. Přes veškerou mou snahu a výmluvnost jsem ho nepřesvědčila. Buď za týden na operaci nebo si mám jít shánět rakvičku.

Mé soukromé nebe se zatáhlo, slunce zašlo, začalo pršet a po celý další týden nepřestalo. V té nejhorší variantě mi zbývalo pár let života, v té nejlepší už jsem nikdy nemohla mít děti. A nikdy je strašně dlouho. Honily se mi hlavou ty nejčernější myšlenky a obecně se mnou byla houby sranda. Teď je to vaječník, příště děloha, následuje několik dalších orgánů a končetin a já si opravdu budu shánět slušivý kostýmek do urny. Kolikrát tohle ještě snesu? Kolikrát to vydrží moje psýcha, srdce, muž, rodina a přátelé?

Rozhodla jsem se, že bez boje se nevzdám. Rozeslala jsem své lékařské zprávy do světa, poprosila blízké, kteří buď mají kouzelné onkologické schopnosti nebo aspoň přátele, kteří těmito disponují a křičela jsem o pomoc. Prosím, řekněte někdo, že to je omyl! Že se spletli a já mám naději! Když už nic jiného, dejte mi čas! Ale vyslyšena jsem nebyla. Odpovědi byly jako přes kopírák. Je to špatný holka, poslechni je. Nech je, ať z tebe vyhrabou molitan jako z té panenky a nechají jen to zdravé, čisté, to s čím se dá žít, nebo umři.

Dnes jsem s hlavou sklopenou a se slzou v oku pokorně nakráčela na oddělení a čekala datum. Předoperační vyšetření bylo hotovo, všechno nezbytné vyřízeno a zařízeno a tak hurá do víru vášní. V ordinaci jsem odevzdaně vyslechla velkolepé operační plány šéfa kliniky, že budou řezat a řezat tak dlouho, dokud nezůstane jen to nejnutnější k přežití a vůbec žádná rakovina. - Dobrá, dělejte jak umíte.
Než jsme se rozloučili, dostala jsem k ruce dalšího mladého fešáka (kam na ně v tom Motole chodí? Mají nějakou líheň modelů ochotných přeškolit se na gynekologa?), abychom spolu zašli na kontrolní ultrazvuk. A to byl můj letošní ježíšek. Po několika minutách intenzivního sledování monitoru se pan doktor nechal slyšet, že jemu se zdá vše zdravé, v pořádku a normální. Pro jistotu své výsledky několikrát zkontroloval, přepočítal a znovu zkontroloval, ale už nebylo pochyb: "Gratuluju, žádná rakovina" usmál se na mě. Nebýt to naprosto cizí chlap, skočila bych mu kolem krku a stopy po rtěnce by se mu doma vysvětlovaly opravdu těžko.

Pan profesor nejprve nevěřil ani mým slovům, ani zprávě, kterou mladý lékař vytiskl, ale nakonec byl udolán tištěnými argumenty. Ultrazvuk nelže. Nikdo si to neumíme vysvětlit, ale za pět minut dvanáct si to mé tělo prostě rozmyslelo, a předvedlo se přístroji jako naprosto zdravý kus ženské.

A až dnes mi to došlo. Ne po první operaci, ani po té druhé. Ne po chemoterapii, ale až dnes jsem si konečně uvědomila, že jsem dostala druhou šanci. Všechno ostatní se najednou zdálo tak malé. Problémy s Matýskem, peníze, kariéra, už oplakaná snowboardová sezóna, všechno to bylo pryč. Mám možnost začít znovu a lépe. A já ji využiju. My ji využijeme. Už moc dobře víme, jaké to je, ráno se probudit a vědět, že je před námi další jeden den. Ať je jakýkoliv. Být tady na světě je velmi vzácný dar a my si ho už konečně umíme vážit.

28 komentářů:

  1. Jsem šťastná, že máte tak úžasného anděla!! Udělalo se mi na začátku skoro zle, ještěže konec to napravil :o))))

    OdpovědětVymazat
  2. Nemá slov...Jednak proto, že to dobře dopadlo a jednak proto, že tohle je fakt v našem zdravotnictví možný?

    OdpovědětVymazat
  3. Ani jsem nedočetla,chce to změnu,opravdovou,zevnitř,v mysli.Opravdu.

    OdpovědětVymazat
  4. Téééda, rozum mi to nebere, ale strašně moc ti přeju, ať ten správnej anděl u vás hlídkuje i nadále. Přiznám se, že když jsem četla začátek, o andělovi na gauči, myslela jsem, že Matýsek odněkud sletěl...

    OdpovědětVymazat
  5. Teda dámo, vy jste mi dala...Hu.

    OdpovědětVymazat
  6. Dámy, úlekem a úlevou jste zapomněly hvězdičkovat!

    OdpovědětVymazat
  7. Utírám slzu a mám úsměv do ucha k uchu. Gratuluju k andělovi a k Tvému obrovskému nadhledu...

    OdpovědětVymazat
  8. Hele, já doufám, že nakonec šťastně obrečíš tu letošní snowboardovou sezónu! ;-) ;-) ;-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  9. Čtu si to podruhé, potřetí, vážně povedená zpověď. Ani nechci domýšlet, jak ti asi bylo...Ale o tom nechci psát. Pořád se vracím k tomu momentu, kdy to něco zmizelo. Hele, jak to vidím, tys to během těch 40 minut u doktora prostě ukecala. Doslova jsi to odkecala pryč :)

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj Matysková! I já Ti hned drze tykám a i já se přiznávám, že už dlouho ty Tvoje písemné klenoty čtu, ale doposud jsme neměla odvahu se ozvat. Když se dlouho neobjevil nový příspěvek, hned mě napadaly černé myšlenky, ale zaháněla jsem je. Běhá mi mráz po zádech, že to mohla být pravda,a mám obrovskou radost, že už to pravda není.

    OdpovědětVymazat
  11. Tak se toho slova tak nebojte: prostě zázraky se dějí!!!

    OdpovědětVymazat
  12. Gratuluji k dobremu vysledku, fakt strasne moc....To co jste si vsechno prozila...a ted znova ??

    OdpovědětVymazat
  13. Lucie, to jsou věci! Jste doktorka?

    OdpovědětVymazat
  14. Gratuluji, gratuluji, gratuluji .... andělé existují, ne že ne ...... však by byla ohromná škoda nečíst /někdy daleko/ tvoje postřehy :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Andělé jsou velebeni!

    OdpovědětVymazat
  16. Anzo, jen zdravotni sestricka ;-)

    OdpovědětVymazat
  17. paní Weaslyová23. října 2011 1:38

    Blahopřeji k zázraku i k vysvětlení.

    OdpovědětVymazat
  18. Tak teď aby se už anděl chystal zařídit tu spoustu dětí. :-) Gratuluju, to je vážně úžasná zpráva.

    OdpovědětVymazat
  19. Lucie, prej "jen"! :-) Mně se to vysvětlení moc líbí, je neuvěřitelné, co se může stát a jak zamotané je to v lidském těle, a nejenom těle ;-)

    OdpovědětVymazat
  20. moc gratuluju k dobrému výsledku.

    OdpovědětVymazat
  21. Strašně moc Ti to přeju. Ale, ALE: nenech se ukolíbat názorem jednoho mladého fešného a jistě ambiciózního doktora z Motola. V poslední době se zdá, že se s mladými fešnými doktory z Motola, kteří se cítí být nad všechny odborné názory, roztrhl pytel (a v tomto případě spíš ďábelský než andělský). Nechci být hnusná, nechci být pesimistická, ale v tomto případě mi to přijde, že jsi tak dlouho hledala, kdo Ti řekne co chceš slyšet, až jsi ho našla...

    OdpovědětVymazat
  22. Já - chtěla bych něco napsat a vůbec nic mě nenapadá. Snad jen, že přesto, že se neznáme, jsem tak ráda a ulevilo se mi. Přeju vám už jen to dobré! Nika

    OdpovědětVymazat
  23. dlouhe-usi-v-trave25. října 2011 0:39

    Moc Vam gratuluju k dobre zprave - at to vydrzi! Libi se mi vysvetleni Lucie, pripada mi logicke. A prestoze chapu, co chtela Jana naznacit (a nerikam, ze nemuze mit pravdu), myslim, ze muzete byt uplne v klidu. Pokud na sonu nebylo ,,to", co tam bylo pred tim, a nenasel ,,to" nejen mlady perspektivni lekar, ale ani primar pri dalsim posuzovani scanu, tak uz ,,to" tam zkratka neni!

    OdpovědětVymazat
  24. samozřejmě přeju, aby to bylo v pořádku, ale co nadhodit panu doktorovi ještě vyšetření magnetickou rezonancí? Ultrazvuk není příliš spolehlivé vyšetření i když se to umí.

    OdpovědětVymazat
  25. děkuju, děkuju, děkuju. Všem a moc. Jsem šťastná jako blecha.

    OdpovědětVymazat
  26. Zdravim pani Matyskova ;-)

    OdpovědětVymazat
  27. Tak nádherný článek jsem už dlouho nečetla. Gratulace ke krásné a překvapující zprávě. Kdyby to bylo tak vždy, všude a u každého kdo doufá,

    OdpovědětVymazat
  28. Gratuluji a jsem moc ráda...ale byly to nervy.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...