čtvrtek 27. října 2011

Zpátky nahoře

Můj život je jedna velká spirála. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, do zblbnutí. Dříve, dávno tomu, když jsem byla ještě mladá a hloupá, jsem si těchto drobných nuancí nevšímala. Jednou to bylo super a jindy to prostě stálo za pytel. Jednotlivá údobí se střídala pozvolna a nenápadně. Pak přišlo kouzelné jaro, kdy jsem potkala toho nejúžasnějšího chlapa na světě a život byl barevný a krásný a vůbec nic nemělo chybu. Načež mi zemřel kamarád. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že za štěstí se platí, někdy i dost vysoká cena. A začala jsem se bát. Ne pořád, nijak intenzivně, ale v okamžiku, kdy jsem se dostala na vrchol svého kopce euforické spokojenosti, začala mi někde vzadu v hlavě blikat varovná kontrolka. Pokaždé jsem se ji snažila přelepit náplastí a dělat, že tam není, ale rána osudu se i přesto dostavila, ve větším či menším měřítku. Pamatuju si konec jara léta páně 2010, kdy jsem se vyhřívala na sluníčku v náručí svého muže, opodál spokojeně žvatlal Maty a mě mohlo štěstím puknout srdce. Tehdy jsem překonala strach a v rámci reciprocity pravidla o nezakřiknutí jsem se J. svěřila, že je mi tak strašně hrozně moc dobře, že se bojím, aby někdo neumřel. Tehdy jsem ještě netušila, že ten megaprůšvih se bude týkat přímo mé malé osůbky.

Neumřela jsem, ale za uši jsem dostala dost pěkně. A kupodivu kontrolka vzadu v mé hlavě změnila systém. Už se nebojím průšvihu a velkého zla, které se na mě nezadržitelně řítí (a ono se vždycky řítí. Ať jde o rakovinu, či ztracený klíč od sklepa), ale naopak se těším, až se karta obrátí a co nového mi madam Štěstěna přinese. Jakože tentokrát se holka opravdu předvedla.

Začalo to před několika týdny zprávou ze školky, že Matýsek byl na jejich očním vyšetření a asi, možná, nejspíš, zdá se, že má problémy s očima. Máme si zajít k odborné lékařce, která ho vezme do parády a zjistí co a jak. Poněvadž Maty nešilhal, neostřil, nevyváděl se svými kukadly žádné podobné psí kusy, utěšovala jsem se vidinou čtvrtiny, maximálně poloviny dioptrie na jednom oku. Jaké pak bylo mé překvapení, když se kluci vrátili z města, mávaje mi před obličejem zprávou, že naše dítě je slepé jako patrona. Přesněji řečeno na jedno oko vidí houby a na druhé prd. Máme mu koupit brýle a o Vánocích se uvidí, jestli k nim nenafasujeme ještě prďáckou samolepku, aby se aspoň srovnal počet dioptrií. No skvěle. Chybí nám už jen rovnátka a retardovaný Matýsek bude kompletní. Podle návodu pro ty pomalejší, jenž nám byl spolu s poukázkou pro pojišťovnu poskytnut, jsme se vydali do nejbližší prodejny oční optiky. Jelikož já jsem se s tímto problémem nikdy nesetkala, můj plán byl jednoduchý: vejdeme do obchodu, zkusíme tak troje obroučky z těch nejkrásnějších a objednáme je. Jo, malovala jsem si to moc pěkně. Hned v prvním krámu jsme strávili téměř hodinu a to výběrem z asi deseti kusů dětských brýlí (víc neměli, pak už jen malé dámské), přičemž dobře sedm z nich bylo okorálkovnáno, ohvězdičkováno, či osrdíčkováno - prostě holčí. Druhý pokus o pár ulic dál byl úspěšnější. Když jsme slečně u vitríny dali hrubý popis naší představy (brýle dětské - chlapecké, pro frajery, velmi pružné a nárazuvzdorné, nejlépe z gumy), neomylně zamířila k plastikové hrůze, která je sice nezničitelná, ale i Albert Einstein by v ní vypadal jako mentálně postižený prodavač zmrzliny v potápěčských brýlích. "Vůbec na ně nesahejte!" okřikla jsem slečnu a ona sáhla o polici výš, kde ležely ty krásné, modré, úplně nerozbitné dětské brýle, které jsme nakonec objednali. Když po pár dnech přišly, s očekáváním jsme sledovali, co se bude dít. Přeci jen 4 dioptrie je strašné číslo a čistě teoreticky by to mohlo vyřešit dost problémů, které náš chlapec má, od braní předmětů do ruky (je dalekozraký, takže místo lžičky viděl šedý stín na okraji talíře. Není divu, že pochyboval, že se tím flekem dá najíst) po lezení.

Načež jsem navštívila kurz speciální terapie pro postižené. Jde o soubor technik, které byly původně šity na míru autistům, ale s postupem času se zjistilo, že pomáhají na všechno, počínaje dětskou mozkovou obrnou, kousáním nehtů u dospělého chlapa konče. Přednáška byla moc zajímavá, interaktivní a dost mi otevřela oči. Pravidla téhle hry totiž říkají, že můžeme dělat cokoliv a jakkoliv, hlavně v klidu, pomalu a netlačit na pilu. Výsledky se prý dostaví. Byla jsem děsně zvědavá. Nadšeně jsem běžela domů s představou, jak na Matym hned všechno vyzkouším a aby toho nebylo málo, po cestě jsem se zastavila v lékárně, poněvadž na kurzu nám řekli, že nejlepší je rybí tuk. Koupila jsem ho dost na několik let, takže u nás je jasno, my budeme vkrátku všichni chytří jako opice. A začala jsem to do synátora cpát pod tlakem. Meducínku, jednotlivé techniky, cviky, prostě jsem se rozhodla, že do čtrnácti dnů budeme mít doma normální dítě. Jen tak mimochodem jsem jedno "kouzlo" ukázala i J. Je to muž, a tak ve chvíli, kdy bych mu začala vykládat něco o propojení hemisfér v mozku a aktivaci takových a makových center, vnímal by každé osmé až desáté slovo. Pročež jsem použila placebo efekt a řekla mu, že je to přímo na jeho okousané nehty. K chlapovi se hovoří v krátkých a jednoduchých větách, není třeba pouštět se do žádných velkých akcí. Jaké bylo mé překvapení, když za tři dny přišel s oznámením, že si ani nekousl a že by si prosil ještě.

Napjatě jsme sledovali dítě. Které nezklamalo. Pomaličku, polehoučku postupuje vpřed. Malými krůčky, každý den trochu, ale je to vidět a vypadá to fantasticky. Začal s lezením. Dřív udělal takový metr, dva za týden, teď o víkendu zvládl náš byt několikrát tam a zpátky. Už nás nepotřebuje, aby se postavil, stačí kus nábytku nebo rehabilitační míč. Dnes to byla police. A ještě tak fikaně narafičená, že od ní nebylo úniku, pouze směrem dolů a nejspíš dost natvrdo. Chvíli jsem ho pozorovala, připravená zasáhnout, kdyby onu alternativu zvolil a se smíchem jsem se ho ptala, co s tou pastí bude dělat. Jaké bylo mé překvapení, když se naprosto v klidu, opřen o dveře skříně, vydal do kuchyně. Včera sám vylezl na stůl. Jednu nohu zapřenu o gauč, druhou o tátovo rameno a vesele se vydal mezi skleničky s čajem a za miskou s cukrovím. Pomáhá s převlékáním, trénuje sebekrmení, snaží se mi zničit pračku strhnutím dvířek. A co je skvělé (v životě bych nevěřila, že tohle řeknu) - naše dítko zlobí. Odmlouvá, neposlouchá, dělá kolem sebe binec, který pak odmítá uklidit. A já jsem ta nejšťastnější máma na světě.

16 komentářů:

  1. Velikou pusu Matýsku a klidně mámu zlob každý den...

    OdpovědětVymazat
  2. Hip hip hurá, jen houšť:-) Et

    OdpovědětVymazat
  3. Pravda, loňskej rok byl úspěšnej hlavně na neúspěchy a tak to teď bude jenom lepší. Krásnej víkend se "zlobícím" Matýskem:-))

    OdpovědětVymazat
  4. Ty hele, Prvomatko, nebyl ten kurz takhle náhodou 19.10. v Praze 1?

    OdpovědětVymazat
  5. Usmívám se na obrazovku a říkám si - Den je hned krásnější!!!!! TAk ať to takhle Matýskovi šlape dál!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. No jestli bys těma novýma metodama naučila mé děti uklízet pokojíček a chlapa nenechávat smradlavý fusekle v obýváku, tak máš metál :)

    OdpovědětVymazat
  7. Zdravim ;-) ma obrovskou radost, ze se vse v lepsi obraci. Take ted zaciname experimentovat s Omega3 na synovi s tezkou ADHD poruchou a poruchou chovani....a klepu na drevo, neb zacinam videt uspechy a ne male !!! Doporucuji vsem detem, kteri trpi nejakou vadou ci poruchou. Doporuceno je 1.dva mesice mega davky, pak udrzovaci. Pa Lucie

    OdpovědětVymazat
  8. To je skvělý, tak jen tak dál.

    OdpovědětVymazat
  9. 4 dioptrie neevokují retardovanost a nejsou strašné číslo,natož to,že vidí prd a houby,přeháníte expresionisticky,možná i v životě,máte předsudky.

    OdpovědětVymazat
  10. Krásné zprávy, at se vás štěstíčko drží.

    OdpovědětVymazat
  11. TEdy, i já mám 4 dioptrie a opravdu mě při čtení nenapadlo, že jsem retardovaná... Takhle prostě PP píše a kdyby nepsala, nebyla by to ona :o))) Jo a vidím prd a houby :o(((

    OdpovědětVymazat
  12. Normálně jsem se dojala! Úžasné zprávy. Tak to hned ťukám, ať jedete na tom podivném kopci životní sinusoidy co nejdéle vzhůru.

    OdpovědětVymazat
  13. Děkujeme. Všichni tři. Máme ze zlobidla opravdu radost.

    OdpovědětVymazat
  14. Krásné zprávy, užívej si to. Maty určitě bude i nadále překvapovat.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...