čtvrtek 10. listopadu 2011

Bylo nebylo

Za devatero horami, sedmero řekami a vůbec žádným mořem, urostřed jednoho malého světadílu, bylo malé království. Ale to už je dávno, v naší pohádce je tento fakt irelevantní. A v této zemi se jednoho dne narodilo dítě. Velmi zvláštní chlapec. Na pohled vypadal úplně stejně jako ostatní, neměl sedm prstů na každé ruce, ani žábry, či fialovou kůži, nebyl nemocný, přesto se od svých vrstevníků velmi lišil. Jeho rodiče byli naprosto standartní, vpodstatě odpovídali průměru populace. Byli přiměřeně vysocí, přiměřeně širocí a přiměřeně inteligentní. O to větší byl jejich zármutek nad tím, co postihlo jejich syna. Když byl ještě úplně maličký, že by se vešel do prádelního koše (a on se vešel), nebyla jeho jinakost nijak vidět. Ale jak rostl, začalo se ukazovat, že všechno je úplně jinak. Nikdy se nenaučil chodit, mluvit, kreslit, nikdy netahal dřevěného kačera po dvorku. Matka s otcem se zpočátku utěšovali, že je to úplně normální, na všechno je spousta času a jejich dítě je jen líné. Když se však dlouho nic nedělo, dospěli k závěru, že pohodlnost dospěla ke svému vrcholu a je potřeba s tím něco dělat. Navštívili strašnou spoustu lékařů a léčitelů, babek i dědků bylinkářů, šamanů a kouzelníků, ale nikdo z nich nedokázal jejich dítěti pomoci. A tak se rozhodli, že když ho nemůžou uzdravit, aspoň mu udělají život jednodušší, veselejší a naplní ho láskou. Řízky mu krájeli na malé kousky, aby je mohl snadno rozkousat, krmili ho lžící, k posteli mu na noc dávali matraci, aby padal do měkkého, koupili mu moderní modrý vozíček, aby s nimi mohl v neděli na procházku a skoro pořád ho doslova nosili na rukou. Než ztěžknul natolik, až to vypadalo, že se pod jeho váhou drobná matka zlomí vpůli.

Bylo potřeba něco vymyslet. Rodiče se doslechli o mudrci, který prý ví vše a jmenuje se Gúgl. Navštívili ho a poprosili o pomoc. Byl velice ochotný a laskavý a poradil jim, aby synovi koupili stroje, které ho naučí chodit. Až to bude umět, naučí se i mluvit a to už je jen kousek k vlastnoručnímu vázání tkaniček. Rozradostněný pár běžel domů, podívat se do skrýše v matraci, zda jsou jejich úspory dost vysoké, aby mohli zázračná zařízení svému synovi pořídit. Ale zapomněli, že téměř všechny zlaťáky utratili za lékaře, léčitele, babky a dědky bylinkáře, šamany a kouzelníky. Nešťastně složili ruce do klína a sledovali svého syna, jak se plazí po zemi a snaží se dosáhnout svýma malýma neohrabanýma rukama na hračky. Anebo do úst, podle toho, co bylo blíž. Věděli, že stačí počkat pár měsíců či let a jejich malé jmění zase nabude potřebné hodnoty, ale báli se, že každý den, týden nebo měsíc, který jejich synovi uteče, bude ztrátou času. Potřebovali, aby se učil teď hned, dokud je malý, pobírá rozum a dokud ho ještě unesou v náručí.

Zpráva o jejich smutku se brzy roznesla. A stalo se něco zvláštního. Lidé z toho malého bývalého království, kteří matku a otce znali, a dokonce i ti, kteří je nikdy neviděli, začali nosit mince. Větší i menší hodnoty, každý dal, kolik mohl, někteří i více. Říkali, že je to pro jejich syna, že budou mít velkou radost, když jejich zlaťáky pomůžou a oni se budou moct podívat, jak se chlapec uzdravuje. Anebo jim o tom aspoň někdo bude vyprávět. Rodiče měli obrovskou radost. Když bylo peněz dost, vydali se k hokynáři a kouzelné stroje od něj koupili. Jejich syn se díky nim naučil chodit, potom začal mluvit a stal se z něj úplně normální kluk. A všichni žili šťastně až do smrti...

Kéžby. Právě včera jsme se vrátili od hokynáře, takže ono "šťastně až do smrti" nás teprve čeká. Ale doufáme. Tímto bych chtěla moc a moc poděkovat svým kolegům, kteří se Matymu složili na chodítko a moc a moc poděkovat kolegům J., kteří mu včera koupili Loped. Jde o trojkolku "pro velký", která je upravena Máťulovi na míru. Má speciální sedátko, speciální pásy, aby nám z ní neupadl, vodící tyč, speciální nastavitelná řídítka a zařízení, které se mně osobně strašně líbí už pro jeho lidový název furtošlap, což u lopedu znamená, že nemá volnoběh a dokud já tlačím, kluk musí makat nohama. Čímž se do jeho mozečku pomalu ale jistě vyrývá informace o tom, jak se při chůzi pohybují nohy. A to je pro něj, potažmo pro nás děsně důležité, jelikož junior už váží skoro tolik, co půlka pytle cementu a tedy mne. No, skoro.

V reálu to vypadalo tak, že jsme asi před měsícem jeli loped objednat a museli řešit dilema, zda model pro mrňata (do výšky 110cm) nebo pro větší mrňata (nad výšku 110cm). Ochotný prodavač nám poradil, abychom koupili větší typ, že do něj Maty do léta doroste. "Jenže já s ním chci jezdit HNED!" fňukala jsem. "Ale to není vůbec žádný problém. Podívejte: Tohle vyměníme za menší, tohle zkrátíme, pod nohy mu přilepíme špalíky a můžete odjet třeba přímo odsud." usmál se na mě. A jak řekl, tak udělal. Včera odpoledne jsme si vyzvedli nádherné modré kolo s velkým nákladovým košíkem na hračky na pískoviště a zvonkem. Když jsme na něj Matěje poprvé posadili a patřičně jej opopruhovali, modlila jsem se, aby aspoň trochu spolupracoval. Aby neplakal. Jaké bylo mé překvapení, když po pěti minutách začal SÁM šlapat. Předvedl trik, ve který jsem ani nedoufala. Po čtvrthodině už byl s kolem kamarád a ochotně tahal za řídítka. Jak já to vidím, ještě si spolu fakt hodně užijeme. Až ho budou bolet nohy u samé p... áteře.

7 komentářů:

  1. Mám hroznou radost...Matýsku nenech se moc mučit, mamka Tě ráda postrčí....

    OdpovědětVymazat
  2. Mě vždycky projev takovéto pospolitosti moc dojme. To, že ještě lidem na sobě záleží...

    OdpovědětVymazat
  3. To se zase mám opakovat, jak skvěle je to napsaný? :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...