úterý 15. listopadu 2011

Nestahovat gatě, když brod je ještě daleko

Přiznávám se, jsem nervák. Trémista, poseroutka a cholerik. Jedna vlastnost hezčí než druhá. A jako bonus mám dost bujnou fantazii. Když mi někdo řekne, že v krámě došlo mléko, mé myšlenky se ubírají tak dlouho a tak daleko, až (při troše volného času) dojdou k jedinému logickému závěru - vkrátku všichni pomřeme na nedostatek vápníku. Jelikož ovšem o své úchylce, potažmo neřestech vím, snažím se s nimi bojovat, seč mi mé drobné tělo stačí. Ne vždycky vyhraju a pak jsem schopná vyletět vzteky až do stropu pro právě nalezené a evidentně dosud dobře utajené ponožkové hnízdo. Potud nervák a cholerik. Naštěstí Matýskovi jsou mé hysterické výlevy úplně šumák, v tom lepším případě ze mě má bžundu, ale můj nekonečný obdiv sklízí J., který mě v naprostém klidu vyslechne, nechá znovu nadechnout a klidným, konejšivým hlasem pronese něco v tom smyslu, že jestli jsem se už uklidnila, mohla bych si utřít pěnu od úst a uklidit ty střepy.

Se vztekem se dá bojovat. Stačí napočítat do deseti, zhluboka dýchat nebo tak něco. Ale mít strach to je jiné kafe. Ne ze tmy, z pavouků ani z čísla třináct, ale o někoho. Když člověk miluje a na tom druhém mu záleží, bojí se o něj. Zvlášť, když je venku tma a mlha a jeden ví, že onen partner je někde tam venku, v autě, sám a nejspíš unavený a řítí se stopadesátkou po dálnici. Okolo Prahy, kudy jezdí pražáci, jsem zapomněla dodat. To jsou potom nervy napnuté jako špagáty a v hlavě víří myšlenky a nápady, za které by se nestyděl ani Alfred Hitchcock. Půl hodiny zpoždění jsem schopna vyšperkovat až do absurdna představami, jak má životní láska bojuje s pásy auta potápějícího se do vln v přímořském přístavu nebo už vyproštěn a zakrvácen utíká od nehody po zasněžené pláni a za ním smečka vlků a tři vzteklé lišky. Nechci být za stíhačku, s kontrolním telefonátem otálím do poslední minuty a celou dobu si zakazuju sednout k počítači a vybírat hudbu na pohřeb. Když tu se konečně otevřou dveře a J. mi se smíchem vysvětluje, že mi byl koupit čokoládu a u pokladen byly příšerné fronty.

Jiným případem než táhlý a stupňující se bezdůvodný strach je náhlé, odůvodněné a totální vyšokování. Rána přicházející odnikud zrovna v okamžiku, kdy ji nikdo nečeká. Když zvedáte telefon s neznámým volajícím nebo otevíráte obálku, jež se ani nesnaží tvářit nějak důležitě, úředně či děsivě a dočítáte se, že váš klid je tentam.
Minulý týden, zrovna když jsem dopsala článek s poděkováním za chodítko a loped, našel J. ve schránce dopis od firmy, se kterou jsme nikdy nejednali, nic od ní nechtěli a nikdy o ní neslyšeli. No dobře, později vyšlo najevo, že jeden dodací list s jejím razítkem vlastníme, ale to bylo až potom. A psaní nám sdělovalo, že od minulé zimy dlužíme firmě právě za chodítko nepěknou, vysokou, pětimístnou částku. A že pokud ji do pěti dnů nesložíme na účet firmy, přijede osobně jejich dvorní svářeč a úpálí nám prsty na rukou u samého zápěstí. Bezpečně jsem věděla, že jsem slečně přivážející zboží platila hotově přímo z obálky. Vystavila mi tehdy krásným písmem zdobené a orazítkované potvrzení, které se následně v našem malém bytě vypařilo. Hledali jsme dva dny, obrátili všechny tři místnosti vzhůru nohama, ale jediný doklad, který jsme našli byl dodací list s razítkem oné firmy a vůbec žádné zmínce o penězích. Bylo mi až fyzicky zle. Teď. Před vánoci. Místo nákupu dárků budeme po bytě hledat drobné a lovit mince v kašnách. Všechno to bylo úplně špatně. Ráno jsem se odhodlala, zvedla telefon a laskavé paní, jež nám upomínku poslala vysvětlovala, že jsem určitě, stoprocentně, čestné pionýrské platila. Té a té slečně pěkně z ruky do ruky. Načež mi bylo sděleno, že nikdo takový u nich nikdy nepracoval a mé vysvětlení bude postoupeno panu vedoucímu, ten už si s tím poradí. Napjatě jsem očekávala, co se bude dít a uvažovala, kde sehnat fakt šikovného právníka. Po dvou hodinách zazvonil telefon. Jeden z majitelů firmy mi bodrým vysmátým hlasem sděloval, že peníze se našly, problém byl v distributorovi (odtud naprosto neznámá zaměstnankyně), ten to poslal na úplně špatný účet úplně jiné firmě. Ale to už se nás prý netýká, peníze se našly a my máme klidně spát.

Uf. Začala jsem zase dýchat a těšit se na ježíška. Nemám tyhle situace ráda, ale to nikdo, že. Reálné problémy jsou u nás tímto vyřešeny a já se můžu zase klidně nechat unášet fantazií, až láska mého života zítra sedne do auta a po namrzlé silnici, za tmy a v mlze pojede do práce.

5 komentářů:

  1. Super...opět mi mluvíš z duše, u nás když nesvítí žárovka, tak nám určitě odpojili elektriku......(že je jen prasklá, je až druhá varianta) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. ano taky mám katastrofické představy.

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem ráda, že v tomhle nejsem sama.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak tohle znám až moc dobře. Dokážu se neuvěřitelně vyhecovat. Každou věc si v sobě vyhrotím do maxima = toho vůbec nejhoršího, co se může stát. V době první mateřské dovolené, kdy můj mozek odjel někam velmi daleko, jsem každé odpoledne trnula hrůzou, kdy se můj milý vrátí z práce. Pokud jen maličko změškal, dospěla jsem k názoru, že se nevrátí nikdy, přemítala v hlavě ty nejhorší scénáře a když se konečně ( klíďo i zpoždění jen pár minut ) otevřely dvěře, dokázala jsem manželovi i parádně vynadat, kde že se fláká, když my ( já + mimino ) tu umíráme hrůzou.... Docela ho obdivuji, že to se mnou vydržel :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...