pondělí 18. října 2010

Hlavně, že se máš na co vymluvit...

Oblíbená věta mého táty. Neměla jsem ho za ni ráda. Fakt je ten, že ve většině případů, kdy tuhle větu pronášel, měl pravdu. Nemohla jsem si vysát v pokoji, jelikož jsem měla rozkoukaný film. "Pozděj" byla má oblíbená odpověď. Všechno jsem dělala pozděj. Nechápu, jak se mnou ti dva (máma s tátou, v té době Von a Vona) mohli přežít pubertu a já dospěla v jednom celku. Pozděj byl můj spolubydlící, doslova spolunocležník. Dělil se se mnou o domácí práce, nákupy potravin, vynášení koše, dělání domácích úkolů. Máma měla božskou trpělivost. Pozděje vzala na vědomí, a i když ho neměla ráda, postupem času se smířila s jeho existencí.
"Utři prach."
"Pozděj."
"Ne, teď."
"Tak jo."
"Nevidím ve tvé ruce prachovku."
"Páč ji tam nemám."
"A kdy ji budeš mít?"
"Pozděj."
"Ne, teď."
A takhle jsme si mohly vykládat do alelujá. Pak do toho vstoupil táta ve snaze podpořit druhého rodiče. "Proč neutíráš prach?" "Nemůžu, mám na nehtech čerstvý lak." "Hlavně, že se máš na co vymluvit."

Cítila jsem se uražená a samozřejmě jako každý správný puberťák, zneužívaná. Na tátu Pozděj neplatil. Táta měl kouzelnou formulku o výmluvách, která mě vytáčela do vysokých obrátek. Máma mi přála, aby můj potomek Pozděje zdědil. Abych si prý taky užila kultury. Naštěstí se zatím tento nešvar u Máti neprojevil, ale mám dojem, že spíš z nedostatku podnětů, jelikož ten moc povinností nemá. Teda, nějaké náznaky by byly, hlavně v době kdy má rodičům dát Pápá a jít spát, ale to se u nás prostě řeší radikálním položením do postele a zavřením dveří. Někdy to pomůže, někdy ne, ale s tím se chlapec musí za zavřenými dveřmi dětského pokoje vypořádat sám. Já jen konám pravidelné kontroly v pětiminutových intervalech, jestli dítě nevisí za nohy z lustru, nebo, v tom pravděpodobnějším případě, se neválí vedle postele na koberci s barvu nabírající modřinou na hlavě.

Když jsem si pořídila vlastní domácnost, Pozděj se musel odstěhovat. Pouštěla jsem ho jen nerada a se slzou v oku, ale nedalo se svítit. Zjistila jsem, k obrovské radosti mé mámy, že v bytě, pokud v něm žije člověk sám, nebo se spolubydlícím převážně mužského pohlaví, se sem tam musí uklidit, jinak nastává fáze tak-si-tady-shnijte-ve-špíně. Úděsné bylo i zjištění, že se se mnou do nového bytu přestěhovala i věta mého táty. Když se mi nechtělo převlékat postele, protože jsem se právě vrátila z práce a byla jsem unavená, když jsem si chtěla zakouřit, protože tohle je poslední krabička a další už si nekoupím, když jsem nejela dát opravit auto do servisu, jelikož ho nutně potřebuju a nové brzdy počkají, vždycky se vynořila. S postupem času a přibývajícími léty čím dál tím častěji.

A došlo k výměně rolí. Vrátil se Pozděj a skamarádil se s J. Je možné, že tu byl vždycky, ale nebyla jsem tu já, která by říkala Udělej, Přines, Utři, Vyměň.... A hrozné je, že jsem se přistihla, jak na jeho "Pozděj, teď mám práci" odsekávám "Hlavně, že se máš na co vymluvit."

Abych tátovi nekřivdila, má to i svá pozitiva. Většina prací, které jsou u nás potřeba je udělána relativně včas a nejlépe dělbou práce, nekopeme do starých použitých plínek pohozených po zemi, nepřetáká tu koš na špinavé prádlo, i když pravda je, že ten s prádlem na žehlení má určité problémy se svým nemenšícím se obsahem, můžeme jíst z čistých talířů čistými příbory. Když jsem zahájila svou běhací etapu, samozřejmě, že přišly okamžiky, kdy se mi ven nechtělo. Napadaly mě samé pádné důvody, proč nejít. Mrzne. Prší. Mám zlomenou ruku. Ale vždycky tu byla ona věta, která mě donutila se obléct a vyběhat si depku z těla.

Teď se musím zvednout, sednout si do auta a jet 200km na služební cestu. Nechce se mi na D1, je tam ošklivý beton, oškliví řidiči a ošklivé uzavírky. Arthur má nemocnou baterku, nechce startovat a za chvíli bude tma. Jsem malá, z auta špatně vidím a zlí velicí kamioňáci mi svítí do očí.
Momentíček, je to tady: "hlavně, že....."
Dík, tati. Už jdu.

čtvrtek 14. října 2010

Smutné zamyšlení nad stavem ledničky

Naše krásná zánovní bílá dvoumetrová Whirpoolka zná jen dva stavy: prázdná a plná k prasknutí. Nic mezi tím. Záběry z reklam na umně vyskládané jogurty v přihrádce, zeleninu a ovoce dekorativně naaranžované v patřičných šuplících, vejce srovnané jedno vedle druhého jako podle pravítka ve speciálním dveřním vajíčkovém držáku, se chaosu, který vládne u nás nepřibližují ani vzdáleně.

Nastane-li varianta první, velmi zajímavým se stává fakt, že J. otevírá dveře v pravidelých hodinových intervalech a pokaždé něco vytáhne. Bezpečně vím, že když jsem se naposledy dívala, krčil se v oddělení na maso kousek salámu, tak malý, že na něj bylo škoda té fólie, ve které byl zabalený a v horní poličce poloprázdná láhev s okurkami. Můj partner jako zázrakem staví na stůl jogurty, ovoce, sýry, misku včerejší polévky a jiné dobroty. Je pro mě záhadou.

Dobrá, je potřeba nakoupit. Zajedu do Tesca pro pár základních potravin. Po dvou hodinách se vracím obtěžkána šesti až osmi igelitkami a prosím J., aby se vrátil do auta pro krabici s mlékem a balené vody. Přichází varianta druhá. Po deseti minutách zjišťujeme, že lednička už nepozře ani plátek šunky a přerovnáváme potraviny ve snaze udělat malý kousek místa. Většinou se snažím nakupovat zdravě. Faktem je, že zeleninu evidentně za až tak prospěšnou nepovažuju, a tak na dno dopadají dvě rajčata a pár malých mrkviček. Na čem ale ujíždíme, jsou mléčné výrobky. Neskutečná kvanta jogurtů, pribiňáků, sýry, kysaná mléka jsou nacpány do jedné, většinou dvou poliček. Abych klukům udělala radost, přidávám kousek salámu a dětskou paštiku. Jako správná oběť reklamy se chlácholím myšlenkou, že na všem co je popsáno jako vhodné pro děti se podílejí samé zdravé ingredience a vůbec žádná "éčka". Roztomilý omyl.

Druhý den otevírám dveře, abych nachystala snídani. I když jsem si stoprocentně jistá, že jsem si koupila minimálně 4 jogurty své oblíbené značky, nenajdu po nich ani kelímek. Kokos s čokoládou jakoby se vypařily. Usmívá se na mě množství ovocných prevítů, které nemůžu ani vystát a koupila jsem je mé lepší polovičce, když je má tak rád. Zkusila jsem už i lístečkovou metodu, čitelně jsem napsala své jméno na všechno, co jsem si chtěla uchovat pro svůj mlsný jazýček a v odpověď jsem dostala cedulku s nápisem "lístek jsem našel, přečetl a vyhodil". V tom lepším případě. Horší varianta je věta "tys to snad měla podepsaný?" Ach jo.

Rozdělila jsem tedy ledničku na sekce. Jednu pro Matěje, jednu pro mě - plísňové sýry, které kluci neradi a jiné dobroty, a jednu pro všechny, respektive pro J. a na vaření. Několikrát jsem na nové uspořádání upozornila. Bohužel u mé životní lásky se postupem času vyvinula mimo částečné hluchoty (kterou, jak jsem zjistila, trpí většina manželů a slyší jen to co chtějí) také selektivní skleróza. Nechám si mnohokrát potvrdit, že danou informaci přijal a rozumí jí (jsem letová dispečerka a vypadá to, že dost deformovaná svým zaměstnáním) a přesto se z mé části ledničky systematicky ztrácejí dobroty. Jsem si naprosto jistá, že Maťulka na ně nedosáhne, i kdyby byl schopen přisunout si židličku.

Polička zabraná pro věci nachystané na vaření taky nedošla odezvy. Věta "miláčku, tu šunku nejez, potřebuju ji do plněného kuřete" se nesetkala s porozuměním. Moje chyba. Neměla jsem se smířit se zahuhňaným "tak jo" uprostřed rozehrané PC hry. Opět jsem zavedla papírky. Nápis "ten eidam je na neděli k těstovinám" byl sveřepě ignorován a sýr zlikvidován. Na můj hysterický výstup na téma - a co dám na špagety - mi bylo nabídnuto, jestli bych se nechtěla uklidnit, že ho J. koupí v neděli ráno, až vstane. Opáčila jsem, že o půl jedné po poledni mi už bude k ničemu.

A takhle to u nás chodí. Jiné páry se hádají o nevěře, o penězích, o špatné výchově potomstva, u nás frčí ukradená kinder vajíčka. Dokud je to mezi námi třemi největší důvod k sváru, díky Bohu za to.

středa 13. října 2010

Nechci, ale musím

Nechci spoustu věcí. Věšet prádlo, vařit koprovku, jíst koprovku, párovat ponožky a přemýšlet, proč mi v každé várce jednu pračka sežere, vstávat brzy ráno do práce, utírat prach z poslední police ve skříni, mýt okna těsně před vánoci, když jsem se na to na podzim vybodla, vozit svého tříletého syna v invalidním kočárku. Nechci, ale musím. Jak říká má kamarádka - dětma nezatopíš. Svět se prostě otáčí pro mě tímhle pokřiveným směrem, a nezbývá než se smířit se situací.

Nechci si tu stěžovat a vylévat srdíčko (nechci a nemusím, ale můžu), ani nemám v plánu vykládat o tom, jaké požehnání pro nás Matýsek je. Teda on je, ale mezi jiným v tom smyslu, že ze mě dělá lepšího člověka. Sama s údivem koukám, jak jsem schopná překonat svou chronickou lenoru, přerovnat žebříček hodnot a své koníčky a záliby šoupnout na nejnižší příčky. Možná ne až úplně dolů, tam se krčí cestování a velikonoční úklid, ale jsem ochotná mnoho obětovat.

Má kamarádka, která čeká druhé dítě, opět holčičku a od svého milého sympatického manžela má ultimátum - do třetice kluk nebo rozvod, se nedávno rozplývala nad tím, jak celou situaci kolem Matyho zvládám. Ona prý by nemohla. Ona? Já žít v jejím podivném nerovnovážném manželství s takovým pokladem, o který se může opřít každé sudé úterý v 7 večer, to bych neustála! Vztah, ve kterém se mu nemůže svěřit s tím co ji trápí, že se rozvádí kamarádka, že nevyšla s mateřskou, že jí bylo celý den smutno a je ráda, že on je konečně doma, to by bylo pro mě malé peklo na zemi.

Vadí mi, když musím Matyho zohledňovat vůči jiným dětem. Že ho nemůžu nechat pobíhat po hřišti, sedět na pískovišti a dělat s ním bábovičky, poněvadž vím, že v jeho případě by nešlo o pouhou výrobu, ale svými pískovými výtvory by se hned na místě dost přecpal. Nemám ráda, když na plavání učitelka řekne, že děti budou skákat ze schůdků a Maty z okraje bazénu. Nesnáším tohle rozlišování, i když vím, že je v jeho zájmu. Na stupínku by ho ona neudržela a dole by se on ukuckal spolykanou vodou. Jsem alergická na krájení vepřových řízků na mikroskopické kousky, aby drobátku línému použít chrup náhodou nezaskočilo. Ano, tohle si můžu ušetřit použitím mixéru, ale to by mi musely ruce upadnout. Přiznat si, že můj syn může jíst jen mixovanou stravu. Jsem vystrašená nechat ho samotného v posteli, když nevím, čeho všeho by byl schopen. Každý večer s ním sedím v pokoji do chvíle, kdy mu začnou padat víčka a existuje relativní jistota, že už nepřeleze zábranu a nenaťuká si dole šišku. Nemám už náladu na přebalování, natož nakupování plínek. Ještě chvilku a do žádných se nevejde. A mě nezbude, než pokorně vstoupit do zdravotnických potřeb a koupit plenky pro dospělé. Fuj. Ale přes to všechno vím, že v Africe umírají děti hladem a v Americe se kácí deštné pralesy. Že tátové utíkají od rodin a puberťáci páchají sebevraždy. Že vždycky to může být horší než to je. Že na světě existují opravdové problémy.

Když přijedeme na víkend k babičce, při téměř každém pokusu Matýska zvednout ze země dostanu vynadáno, ať toho nechám, že je těžkej a ať to jde laskavě udělat J., nebo to udělá ona sama. Má asi 40kg a artritidu. Nenechala bych ji zvednout ani tašku s nákupem, kdyby to bylo na mně. Pokaždé se jí zeptám, jestli se tedy k nám nastěhuje a bude cvrčka zvedat ona, když má pocit, že pro mě je to příliš namáhavé.

Takhle reaguje spousta lidí. Jsem moc ráda, když se to stane při vystupování z autobusu, nějaká dobrá duše mi nabídne pomoc s kočárkem, ale začínám být lehounce otrávená poznámkami o tom, jak musí být náročné pečovat o handicapované dítě. Poznámky "vy se ale nadřete" nebo "to chce asi kondičku, co?" mi začínají trošinku lézt krkem. Vždycky mám tendence odseknout něco v tom smyslu, že Maty by vstal a došel si sám, ale dělá mi neskutečnou radost ohýbat svou pokřivenou páteř a rýsovat bicepsy.

Mám obrovské štěstí. Funkční rodinu a milujícího partnera. Máme střechu nad hlavou a co jíst. Vycházím s penězi a mám spoustu přátel a kamarádů, se kterými se dá popovídat, postěžovat si, vyplakat se jim na ramenou, podělit se o radost, když Maty udělá krok vpřed. Ať můj den vypadá jakkoliv hekticky a já večer usínám únavou u zpráv, vždycky se ráno probudím a mám nač se těšit a zač děkovat. Jsem spokojená s tím jak to je. A lidem v mém okolí nezbude, než se s tím smířit.

úterý 12. října 2010

Ztráty a nálezy

2004
Sedíme v krásné, několikahvězdičkové restauraci poblíž školy. No, těch hvězdiček zas moc nemá. Dobře, krása je také relativní pojem. Fajn. Sedíme v zakouřené hospodě. Ale máme to tam všichni rádi. Strávili jsme tam studia. U baru má pro nás majitel rezervovaná místa jen pro případ, že by někdo z nás přišel. Když slavíme narozeniny, přidává se s blahopřáním. Jsou to naše druhá kasárna. Víme, že je to nejspíš poslední večer, kdy se scházíme všichni, máme po státnicích. Pomalinku se propíjíme do různých stádií opilosti. Výborně se bavíme a odmítáme si připustit, že zítra se rozjedeme do všech koutů republiky a je jen malá šance, že se nám podaří znovu sejít v podobné sestavě.

Když jsem přijela domů k rodičům, přepadla mě několikadenní hluboká depka. Bylo to 6 nádherných let, kdy jsem získala spoustu přátel, zážitků, vzpomínek a tvářila jsem se, že i vědomostí. 12 semestrů jsem pilně předstírala inteligenci a namáhala své pomalu odumírající paměťové buňky. Otec mi tehdy dost drasticky vpálil do tváře, že bych se měla uklidnit a smířit se s tím, že tohle všechno je pryč. Ze vzteku jsem snědla celou oříškovou bonboniéru.

2005 - 2009
Táta se mýlil. Scházíme se víceméně každý rok, pácháme "tématická sezení". V roce 2006 frčely narozené děti, 2007 a 2008 kulatiny většiny osazenstva. Když se přidal rozvod, shodli jsme se, že to až takový důvod k oslavě není a sešli jsme se jen tak, když už bylo k dispozici prasátko a šťeňátko. K jídlu a pití, samozřejmě, ve jmenovaném pořadí - aby nedošlo k mýlce.

Vždycky se s J. na tyhle akce těšíme. Jsme zvědaví kdo se dostaví, kdo ne, kdo se oženil, vdal, povil syna či dceru, zasadil strom, zrekonstruoval byt, odjel do Afghánistánu, vrátil se z Iráku, prostě jsme lačni novinek. Mimochodem, většinu osazenstva tvoří vojáci, což vysvětluje vše. Aspoň doufám.

2010
Opět v plné sestavě. Po dlouhé době. Slaví se jedny z posledních třicátin, teď už to s námi půjde jenom z kopce. Příliv dětí poněkud stagnuje, ovšem nic není ztraceno, většina párů chystá druhé kolo. Řeší se samé důležité věci, jako nešťastná situace u firmy a politika. Chlapi srší vtipem. Směju se tak, až mě rozbolí břicho. Stýskalo se mi. Kamarádka, ketrou posledních pár let cosi trápilo a hubla a byla smutná je dnes jako sluníčko, její manžel nás baví příběhy z mise a lyžování ".... a ta paní prostě nebrzdila. Koukám jak na mě jede, nezpomaluje a já přivázaný ke snowboardu nemám kam uhnout. Narazila mi do ramene a prostě se vypla". Kluk, který přišel o přítelkyni nenechává nic náhodě a vplouvá do neznámých vod kamarádek oslavenkyně. Je sympatický a zábavný a všichni mu to přejeme. Kmotra našeho Matěje přivedla svou novou známost "na schválení". Má kliku, vlčáci byli v dobré náladě a partner testem prošel. Prostě vydařený večer, někteří sice usnuli dřív než je zdrávo (jo, musela jsem o půlnoci zapadnout do spacáku, protože jsem nespala asi 3 měsíce a po pár pivech to mé oči prostě vzdaly a zavřely se), jiní dostáli zvyku a šli si ducnout v 6 ráno, aby byli v devět čilí a za volantem co nejméně nebezpeční. Tak jo, přeháním. Měli tam střízlivé manželky, které si je odnesly na sedadlo spolujezdce, připoutaly a doma po výživné česnečce uložily do postýlky. Počasí nám přálo, prasátko bylo chutné, pivo vychlazené, nálada skvělá. Doufám, a pevně v to věřím, že takhle to půjde rok co rok až do zblbnutí. Mám ty postavičky moc ráda a doufám, že přijde chvíle, kdy si budeme moci společně povídat o vnoučatech a nových endoprotézách. Zatím se budu těšit na příští léto.

pondělí 4. října 2010

4 kola, 1 blondýna a hromada potíží

Mám řidičák 13 let. Jsem skvělá řidička. Mám za sebou několik tisíc kilometrů, jednu policejní kontrolu, jednu nezdařenou navigaci a jednu malinkou bouračku. A poplatek 50,- Kč za neuvedení změny trvalého bydliště do patnácti dní. Kdo mohl tušit, že na to úřady tak spěchají? Stěhovali jsme se teprve na jaře 2008. 

O fešném policistovi, který sympaticky ignoroval nepřítomnost jakéhokoli dokladu v mé kabelce už jsem psala. Nezdařená navigace se udála v Brně na přehradě, a fakt to nebyla moje vina, J. prostě nepochopil má naprosto jasná gesta. (Chlap, který se teď ušklíbne by měl dostat přes držku). Malinko jsme promáčkli naší krásné Felicii Anastázii (není to už úchylka - pojmenovávat auta?) blatník, druhé auto do něj otisklo svůj nepoškozený plastový nárazník a nikdy jsme nenašli odvahu vjet s ní do servisu a přiznat chybu. Prodali jsme ji tak jak byla a dobře nám tak, odrazilo se to na ceně.

Malinká bouračka se udála vloni před vánoci a opět jsem v tom zcela nevinně. Týden před Štědrým dnem jsem pojala fantastický nápad. Pojedu do obchodního megacentra, nakoupím tam na jednom místě horu dárků pro celou dost rozsáhlou rodinu, a možná si udělám jednu malinkou radost. Nebo dvě. Ale hlavně neutrácet. J. se vrátil z práce, předal mi klíče od Arthura (Ford Mondeo kombi, je to malinký tank ale obrovské osobní auto) a se slovy "jeď opatrně, právě nasněžilo" kecnul unaveně na gauč. První zatáčka byla moje. Ono právě nasněžilo znamenalo "od samého rána padá a padá a silničáři jsou zalezlí ve vytopených kanclech a bojí se namočit si auta". Fakt to nebyla moje chyba. Chtěla jsem vjet do zatáčky, ještě na parkovišti, ale kola nejenže se neotočila, ale elegantně se sklouzla v čerstvé závěji a ještě ukecala brzdy, aby nefungovaly. Ty se holky sice snažily, okamžitě poté, co jsem zjistila, že se ženeme do průšvihu, ale ten po*ělanej zas*anej ABS jim v tom ochotně zabránil.

Ozvala se rána a třískot rozbitého skla. Rozklepaly se mi kolena a brada. Já NIKDY nebourám! Já jsem slušná, vychovaná, vcelku inteligentní blondýna, která UMÍ řídit auto! Vystoupila jsem a šla čelit následkům. Škoda 120L, nesmyslně zaparkovaná uprostřed křižovatky (já říkám, že za to nemůžu) měla rozbité zadní světlo a promáčklý nárazník. Vzhledem k věku vozu škoda za 250,- Kč. Spadl mi kámen ze srdce. Ne nadlouho. Můj zelenomodrý zrak spočinul na mém oblíbeném šedém vozítku a upustil slzu. Arthurek měl rozbitou masku, nárazník se vysypal do sněhu jako puzzle a kapota zela nepřirozeně do vzduchu ve tvaru obráceného V. Pohladila jsem ho a omluvila se. Nahlas. Procházející pejskařka se optala, jestli nejsem v šoku a nechci lékaře. Udělala jsem jedinou rozumnou věc, která mě napadla. Zavolala jsem J.. Nejdřív se bál o mé zdraví, když ale z balkonu viděl, že se "celkem nic nestalo" zasmál se a přišel mi pomoci. Všechno jsme nafotili, autíčko odvezli zpátky na parkoviště a vychovaně nechali majiteli škodovky vzkaz, že je nám líto, že se upřímně kajeme a ať zavolá, kolikpa by na opravu potřeboval. V servisu nám Arthurka "provizorně" opravili (tak provizorně, že kromě malé promáčkliny nad přední maskou není poznat, že měl kdy bebí), majitel nabouraného vozítka si vzal tři tisíce, evidentně v nadšení, že budou hezké vánoce a situace byla na nějakou dobu vyřešena.

Nějaká doba se z pár týdnů protáhla téměř na rok. Částka na opravu se ukázala býti poněkud nad naše možnosti a poté, co jsme se trochu oklepali (8 měsíců, ten ťukanec pro nás musel být evidentně šok) se J. začal zajímat o náhradní díly na internetu. Nejenže je poměrně levně sehnal, ale v rámci všech možných reklam a výhodných nabídek, které na něj vykukovaly ze skoro každého otevřeného mozzilového okna, došel k závěru, že mamé špatné brzdy, nejméně všechny, úplně zničené tlumiče, taktéž 4, o filtrech se nedá mluvit, svíčky v háji a motor na celkovou výměnu. Včas jsem ho zabrzdila. Odvezli jsme auto k renomovanému opraváři, nechali si udělat odhad oprav (naštěstí se J. ve většině bodů mýlil, jinak bychom milého Arťulku mohli rovnou postavit k popelnici pro bezďáky) a půjdeme se zeptat madam banky, jestli by byla tak laskavá a pustila chlup. Několik desítek tisíc chlupů. Nevadí. Naše autíčko milujeme skoro jako člena rodiny a žádná cena není dost vysoká. Pod stromeček dostane úplně nový předek, čepy, klínový řemen a stabilizátory řízení. Pokud jde o mě, zní mi to všechno jako výčet portugalských pobřežních vesnic, ale budiž. Dokud si na jeho vyhřívaných sedačkách budu moci vozit svůj pohublý zadek, snesu mu modré z nebe.

neděle 3. října 2010

A máme tu další level!

Začal nový měsíc a náš Matýsek úspěšně pokračuje ve svém plánu utéct z domu. Přesně jak jsem předpověděla. Jsem ve svých proroctvích tak dobrá, že bych se tím mohla živit. Jako tuhle posledně: varovala jsem J., že pokud opravdu míní sníst tu pochybnou, lehce plamenem přešlou sekanou, nebude mu dobře. Měla jsem pravdu, ale z následků žádnou radost.

Popořádku. Dnes dostal Maty DAR. Tak trošku danajský, ale přesto praktický a potřebný. Dostal svou první velkou postel, která má na délku více než 100 cm a žádné žbrdlení. To je pro malý. A přesto, že tatínek urputně trvá na oslovení tymojemalémiminko, svéhlavě ignorujíce mé poznámky o tom, že říkat tak bezmála čtyřletému klukovi hraničí s týráním dítěte, je to už malej chlap. Náš jediný syn přesáhl délku jednoho metru, váhu patnácti kil, které byla stará postel ještě schopná snést a unést, a bylo potřeba reagovat.

J. se k úkolu postavil čelem a s vervou. V dětském pokoji toho času stály postýlky dřevěná a cestovní, a zřítelnice oka mého k nim po pár hodinách šroubování a nadávání na neschopnost personálu dané firmy přibalit do krabic správný počet šroubů a matiček, přidala nádhernou konstrukci z masivu, jejíž okraje pečlivě obalil červenými, zelenými, žlutými a modrými chrániči. Já věděla, že mu výběr barev nemám svěřovat. Se slovy "Ty dvě zlikviduju zítra" opustil dětský pokoj a další tři dny do něj nevstoupil.

Zase to zůstalo na ženské. Neděle neneděle, po snídani jsem popadla šroubovák, klíče a kleště a zlikvidovala vše co přebývalo. Ještě jsem trochu pohýbala nábytkem, aby pokojíček k něčemu vypadal a po obědě provedla první test úspěšnosti. Položila jsem unavené robě na válendu a ve strachu, co všechno hrozného by se mu mohlo stát, kdyby přes duhovou zábranu přepadl, jsem se usadila do protějšího křesla a čekala až usne. Po hodině, kterou Maty strávil pokusy postavit se na hlavu a následně spadnout na zem, a kterou já strávila marným bojem s klížícíma se očima, jsem pokus vzdala. Odnesla jsem ho do obýváku a prostě jsem počkala, až Maty standartně usne uprostřed hry (opravdu má v jedné ruce autíčko, ve druhé medvěda, něco jim zaníceně vykládá a zničehonic mu padne brada na prsa a spí. Je docela legrace to sledovat) a přenesla jej do pokoje. Teď je večer a já doufám, že noční uspávání proběhne poněkud klidněji než předešlé, fakt se mi nechce spát v houpacím křesle, když musím zítra do práce.

A teď k tomu pokroku. Už několik let se mne lékaři všech možných odborností, pediatry počínaje, přes ortopedy, genetiky a internisty, ORL konče, ptají, zda dítě 1) leze, 2) umí se postavit, 3) chodí kolem nábytku. Jakoby tyto tři dovednosti byly klíčem k úspěšnému a kvalitnímu životu. "Chceš na vysokou? A lézt umíš?" Většinou je má odpověď ne, ale z jejich reakce mám pocit, jakoby mne podezřívali ze lži. Ano. Zakazuju svému synovi se vyvíjet, páč je to taková legrace!

Tak dnes konečně mohu na další z jejich otázek odpovědět kladně. Bod 3 máme v kapse. Na vlastní oči jsem večer viděla své dítě, jak se snaží utéct před miskou zeleninové polévky na druhou stranu konferenčního stolku. A že to byla rychlost! Zatím tedy ukračuje pouze doleva, naopak jen v doprovodu maminky, ale nevadí. Jde jen o rozmístění pomůcek. Na jedné straně stolu pribiňák, na druhé talíř s brokolicí a myslím, že doprava to půjde velice brzy.

středa 29. září 2010

Jeden víkend v životě Prdlé Prvomatky

V sobotu ráno jsem se probudila a vzpomněla si, že jsou Vánoce a já nemám koupenou rybu a nazdobený stromeček. Rychle jsem situaci napravila, narychlo k tomu přikoupila pár dárků (každý rok si slibuju, že LETOS začnu s nákupy už v srpnu, abych měla do prosince vše hotové a každý rok 23.12. hystericky běhám po vyprodaných obchodech) a Vánoce se nakonec vyvedly.

Před obědem mě napadlo, že bych se mohla naučit jezdit na snowboardu a asi tak kolem jedenácté jsem si vykoledovala svou první zlomenou kost. Když mi odpoledne sádru sundali, zjistila jsem, že se udělalo tak teplo, že bych možná zimní sporty mohla vyměnit za ty vodní. Naučila jsem se jak sjíždět řeku v malé vratké lodičce. Vltava byla teplá a modrá, po sněhu ani památky. Mezitím se mi někam poděly Velikonoce. Prostě kolem mě profrčely. Možná, že mě někdo lehce plácl pomlázkou přes zadek, jen tak letmo.

Sedla jsem na kolo a projela skrz na skrz střední Čechy. Krajina kolem ubíhala, všechno kvetlo a nádherně vonělo a já si to děsně užívala. K večeru jsem namazala své od slunce spálené tělo Pantenolem a šla si lehnout s otevřenými všemi okny a dveřmi, páč vedro začalo být nesnesitelné. V noci naštěstí přišla bouřka, začalo pršet a dost se ochladilo.

Když jsem se ráno probudila, na poli před okny se válela těžká podzimní mlha a chodníky byly posypané listím. Napadlo, mě, že léto skončilo a my pořádně nikde nebyli. Přišlo mi to líto, a tak jsem se svěřila kamarádce, že bych chtěla někam vyrazit. "Ano, začátkem ledna jedeme na hory. Opraš prkno."

Teď je odpoledne a začíná se stmívat. Nemám nakoupené dárky a musím zajít do sklepa pro vánoční ozdoby, abych zase nemusela strojit stromeček na poslední chvíli.

Někdy mi připadá, že ten čas tak strašně letí...

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.