neděle 3. října 2010

A máme tu další level!

Začal nový měsíc a náš Matýsek úspěšně pokračuje ve svém plánu utéct z domu. Přesně jak jsem předpověděla. Jsem ve svých proroctvích tak dobrá, že bych se tím mohla živit. Jako tuhle posledně: varovala jsem J., že pokud opravdu míní sníst tu pochybnou, lehce plamenem přešlou sekanou, nebude mu dobře. Měla jsem pravdu, ale z následků žádnou radost.

Popořádku. Dnes dostal Maty DAR. Tak trošku danajský, ale přesto praktický a potřebný. Dostal svou první velkou postel, která má na délku více než 100 cm a žádné žbrdlení. To je pro malý. A přesto, že tatínek urputně trvá na oslovení tymojemalémiminko, svéhlavě ignorujíce mé poznámky o tom, že říkat tak bezmála čtyřletému klukovi hraničí s týráním dítěte, je to už malej chlap. Náš jediný syn přesáhl délku jednoho metru, váhu patnácti kil, které byla stará postel ještě schopná snést a unést, a bylo potřeba reagovat.

J. se k úkolu postavil čelem a s vervou. V dětském pokoji toho času stály postýlky dřevěná a cestovní, a zřítelnice oka mého k nim po pár hodinách šroubování a nadávání na neschopnost personálu dané firmy přibalit do krabic správný počet šroubů a matiček, přidala nádhernou konstrukci z masivu, jejíž okraje pečlivě obalil červenými, zelenými, žlutými a modrými chrániči. Já věděla, že mu výběr barev nemám svěřovat. Se slovy "Ty dvě zlikviduju zítra" opustil dětský pokoj a další tři dny do něj nevstoupil.

Zase to zůstalo na ženské. Neděle neneděle, po snídani jsem popadla šroubovák, klíče a kleště a zlikvidovala vše co přebývalo. Ještě jsem trochu pohýbala nábytkem, aby pokojíček k něčemu vypadal a po obědě provedla první test úspěšnosti. Položila jsem unavené robě na válendu a ve strachu, co všechno hrozného by se mu mohlo stát, kdyby přes duhovou zábranu přepadl, jsem se usadila do protějšího křesla a čekala až usne. Po hodině, kterou Maty strávil pokusy postavit se na hlavu a následně spadnout na zem, a kterou já strávila marným bojem s klížícíma se očima, jsem pokus vzdala. Odnesla jsem ho do obýváku a prostě jsem počkala, až Maty standartně usne uprostřed hry (opravdu má v jedné ruce autíčko, ve druhé medvěda, něco jim zaníceně vykládá a zničehonic mu padne brada na prsa a spí. Je docela legrace to sledovat) a přenesla jej do pokoje. Teď je večer a já doufám, že noční uspávání proběhne poněkud klidněji než předešlé, fakt se mi nechce spát v houpacím křesle, když musím zítra do práce.

A teď k tomu pokroku. Už několik let se mne lékaři všech možných odborností, pediatry počínaje, přes ortopedy, genetiky a internisty, ORL konče, ptají, zda dítě 1) leze, 2) umí se postavit, 3) chodí kolem nábytku. Jakoby tyto tři dovednosti byly klíčem k úspěšnému a kvalitnímu životu. "Chceš na vysokou? A lézt umíš?" Většinou je má odpověď ne, ale z jejich reakce mám pocit, jakoby mne podezřívali ze lži. Ano. Zakazuju svému synovi se vyvíjet, páč je to taková legrace!

Tak dnes konečně mohu na další z jejich otázek odpovědět kladně. Bod 3 máme v kapse. Na vlastní oči jsem večer viděla své dítě, jak se snaží utéct před miskou zeleninové polévky na druhou stranu konferenčního stolku. A že to byla rychlost! Zatím tedy ukračuje pouze doleva, naopak jen v doprovodu maminky, ale nevadí. Jde jen o rozmístění pomůcek. Na jedné straně stolu pribiňák, na druhé talíř s brokolicí a myslím, že doprava to půjde velice brzy.

4 komentáře:

  1. Mamino,ty mi dáváš :oD.Se tu řehnim...Maty jen tak dál.Mamku pěkně prožeň...ona toho má kolem tebe málo :o).

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji, dámy, za sebe i za Matýska.

    OdpovědětVymazat
  3. Vypadá to, že Matýsek se nastartoval a pokroky přichází rychlostí blesku. Bezvadně se to čte!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...