pondělí 4. října 2010

4 kola, 1 blondýna a hromada potíží

Mám řidičák 13 let. Jsem skvělá řidička. Mám za sebou několik tisíc kilometrů, jednu policejní kontrolu, jednu nezdařenou navigaci a jednu malinkou bouračku. A poplatek 50,- Kč za neuvedení změny trvalého bydliště do patnácti dní. Kdo mohl tušit, že na to úřady tak spěchají? Stěhovali jsme se teprve na jaře 2008. 

O fešném policistovi, který sympaticky ignoroval nepřítomnost jakéhokoli dokladu v mé kabelce už jsem psala. Nezdařená navigace se udála v Brně na přehradě, a fakt to nebyla moje vina, J. prostě nepochopil má naprosto jasná gesta. (Chlap, který se teď ušklíbne by měl dostat přes držku). Malinko jsme promáčkli naší krásné Felicii Anastázii (není to už úchylka - pojmenovávat auta?) blatník, druhé auto do něj otisklo svůj nepoškozený plastový nárazník a nikdy jsme nenašli odvahu vjet s ní do servisu a přiznat chybu. Prodali jsme ji tak jak byla a dobře nám tak, odrazilo se to na ceně.

Malinká bouračka se udála vloni před vánoci a opět jsem v tom zcela nevinně. Týden před Štědrým dnem jsem pojala fantastický nápad. Pojedu do obchodního megacentra, nakoupím tam na jednom místě horu dárků pro celou dost rozsáhlou rodinu, a možná si udělám jednu malinkou radost. Nebo dvě. Ale hlavně neutrácet. J. se vrátil z práce, předal mi klíče od Arthura (Ford Mondeo kombi, je to malinký tank ale obrovské osobní auto) a se slovy "jeď opatrně, právě nasněžilo" kecnul unaveně na gauč. První zatáčka byla moje. Ono právě nasněžilo znamenalo "od samého rána padá a padá a silničáři jsou zalezlí ve vytopených kanclech a bojí se namočit si auta". Fakt to nebyla moje chyba. Chtěla jsem vjet do zatáčky, ještě na parkovišti, ale kola nejenže se neotočila, ale elegantně se sklouzla v čerstvé závěji a ještě ukecala brzdy, aby nefungovaly. Ty se holky sice snažily, okamžitě poté, co jsem zjistila, že se ženeme do průšvihu, ale ten po*ělanej zas*anej ABS jim v tom ochotně zabránil.

Ozvala se rána a třískot rozbitého skla. Rozklepaly se mi kolena a brada. Já NIKDY nebourám! Já jsem slušná, vychovaná, vcelku inteligentní blondýna, která UMÍ řídit auto! Vystoupila jsem a šla čelit následkům. Škoda 120L, nesmyslně zaparkovaná uprostřed křižovatky (já říkám, že za to nemůžu) měla rozbité zadní světlo a promáčklý nárazník. Vzhledem k věku vozu škoda za 250,- Kč. Spadl mi kámen ze srdce. Ne nadlouho. Můj zelenomodrý zrak spočinul na mém oblíbeném šedém vozítku a upustil slzu. Arthurek měl rozbitou masku, nárazník se vysypal do sněhu jako puzzle a kapota zela nepřirozeně do vzduchu ve tvaru obráceného V. Pohladila jsem ho a omluvila se. Nahlas. Procházející pejskařka se optala, jestli nejsem v šoku a nechci lékaře. Udělala jsem jedinou rozumnou věc, která mě napadla. Zavolala jsem J.. Nejdřív se bál o mé zdraví, když ale z balkonu viděl, že se "celkem nic nestalo" zasmál se a přišel mi pomoci. Všechno jsme nafotili, autíčko odvezli zpátky na parkoviště a vychovaně nechali majiteli škodovky vzkaz, že je nám líto, že se upřímně kajeme a ať zavolá, kolikpa by na opravu potřeboval. V servisu nám Arthurka "provizorně" opravili (tak provizorně, že kromě malé promáčkliny nad přední maskou není poznat, že měl kdy bebí), majitel nabouraného vozítka si vzal tři tisíce, evidentně v nadšení, že budou hezké vánoce a situace byla na nějakou dobu vyřešena.

Nějaká doba se z pár týdnů protáhla téměř na rok. Částka na opravu se ukázala býti poněkud nad naše možnosti a poté, co jsme se trochu oklepali (8 měsíců, ten ťukanec pro nás musel být evidentně šok) se J. začal zajímat o náhradní díly na internetu. Nejenže je poměrně levně sehnal, ale v rámci všech možných reklam a výhodných nabídek, které na něj vykukovaly ze skoro každého otevřeného mozzilového okna, došel k závěru, že mamé špatné brzdy, nejméně všechny, úplně zničené tlumiče, taktéž 4, o filtrech se nedá mluvit, svíčky v háji a motor na celkovou výměnu. Včas jsem ho zabrzdila. Odvezli jsme auto k renomovanému opraváři, nechali si udělat odhad oprav (naštěstí se J. ve většině bodů mýlil, jinak bychom milého Arťulku mohli rovnou postavit k popelnici pro bezďáky) a půjdeme se zeptat madam banky, jestli by byla tak laskavá a pustila chlup. Několik desítek tisíc chlupů. Nevadí. Naše autíčko milujeme skoro jako člena rodiny a žádná cena není dost vysoká. Pod stromeček dostane úplně nový předek, čepy, klínový řemen a stabilizátory řízení. Pokud jde o mě, zní mi to všechno jako výčet portugalských pobřežních vesnic, ale budiž. Dokud si na jeho vyhřívaných sedačkách budu moci vozit svůj pohublý zadek, snesu mu modré z nebe.

5 komentářů:

  1. Aha, tak to je váš domácí mazlík - no někdo má psy, někdo autí - peníze do nich vráží všichni (akorát předpokládám, že vy si miláčka narozdíl od nás neberete do postele) :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Hmmm... tak za sebe mohu jen citovat dětmi oblíbeného, modrého hrdinu- Mrzouta: "Nemám rád auta!" :o)))

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Pisarko, mazlík jak pro koho. J. mu říká "spotřební zboží" a já se autu při každém brutálnějším zabrždění omlouvám :-) Asi to mám fakt nějaké pomatené :-)

    OdpovědětVymazat
  4. [2]: Jé, Andreo, vy taky koukáte na Šmouly? Super! A k Tvé poznámce - co takové Audi TT? To není auto, to je šperk! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Jo koukáme...teda ti malí hadi.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...