úterý 12. října 2010

Ztráty a nálezy

2004
Sedíme v krásné, několikahvězdičkové restauraci poblíž školy. No, těch hvězdiček zas moc nemá. Dobře, krása je také relativní pojem. Fajn. Sedíme v zakouřené hospodě. Ale máme to tam všichni rádi. Strávili jsme tam studia. U baru má pro nás majitel rezervovaná místa jen pro případ, že by někdo z nás přišel. Když slavíme narozeniny, přidává se s blahopřáním. Jsou to naše druhá kasárna. Víme, že je to nejspíš poslední večer, kdy se scházíme všichni, máme po státnicích. Pomalinku se propíjíme do různých stádií opilosti. Výborně se bavíme a odmítáme si připustit, že zítra se rozjedeme do všech koutů republiky a je jen malá šance, že se nám podaří znovu sejít v podobné sestavě.

Když jsem přijela domů k rodičům, přepadla mě několikadenní hluboká depka. Bylo to 6 nádherných let, kdy jsem získala spoustu přátel, zážitků, vzpomínek a tvářila jsem se, že i vědomostí. 12 semestrů jsem pilně předstírala inteligenci a namáhala své pomalu odumírající paměťové buňky. Otec mi tehdy dost drasticky vpálil do tváře, že bych se měla uklidnit a smířit se s tím, že tohle všechno je pryč. Ze vzteku jsem snědla celou oříškovou bonboniéru.

2005 - 2009
Táta se mýlil. Scházíme se víceméně každý rok, pácháme "tématická sezení". V roce 2006 frčely narozené děti, 2007 a 2008 kulatiny většiny osazenstva. Když se přidal rozvod, shodli jsme se, že to až takový důvod k oslavě není a sešli jsme se jen tak, když už bylo k dispozici prasátko a šťeňátko. K jídlu a pití, samozřejmě, ve jmenovaném pořadí - aby nedošlo k mýlce.

Vždycky se s J. na tyhle akce těšíme. Jsme zvědaví kdo se dostaví, kdo ne, kdo se oženil, vdal, povil syna či dceru, zasadil strom, zrekonstruoval byt, odjel do Afghánistánu, vrátil se z Iráku, prostě jsme lačni novinek. Mimochodem, většinu osazenstva tvoří vojáci, což vysvětluje vše. Aspoň doufám.

2010
Opět v plné sestavě. Po dlouhé době. Slaví se jedny z posledních třicátin, teď už to s námi půjde jenom z kopce. Příliv dětí poněkud stagnuje, ovšem nic není ztraceno, většina párů chystá druhé kolo. Řeší se samé důležité věci, jako nešťastná situace u firmy a politika. Chlapi srší vtipem. Směju se tak, až mě rozbolí břicho. Stýskalo se mi. Kamarádka, ketrou posledních pár let cosi trápilo a hubla a byla smutná je dnes jako sluníčko, její manžel nás baví příběhy z mise a lyžování ".... a ta paní prostě nebrzdila. Koukám jak na mě jede, nezpomaluje a já přivázaný ke snowboardu nemám kam uhnout. Narazila mi do ramene a prostě se vypla". Kluk, který přišel o přítelkyni nenechává nic náhodě a vplouvá do neznámých vod kamarádek oslavenkyně. Je sympatický a zábavný a všichni mu to přejeme. Kmotra našeho Matěje přivedla svou novou známost "na schválení". Má kliku, vlčáci byli v dobré náladě a partner testem prošel. Prostě vydařený večer, někteří sice usnuli dřív než je zdrávo (jo, musela jsem o půlnoci zapadnout do spacáku, protože jsem nespala asi 3 měsíce a po pár pivech to mé oči prostě vzdaly a zavřely se), jiní dostáli zvyku a šli si ducnout v 6 ráno, aby byli v devět čilí a za volantem co nejméně nebezpeční. Tak jo, přeháním. Měli tam střízlivé manželky, které si je odnesly na sedadlo spolujezdce, připoutaly a doma po výživné česnečce uložily do postýlky. Počasí nám přálo, prasátko bylo chutné, pivo vychlazené, nálada skvělá. Doufám, a pevně v to věřím, že takhle to půjde rok co rok až do zblbnutí. Mám ty postavičky moc ráda a doufám, že přijde chvíle, kdy si budeme moci společně povídat o vnoučatech a nových endoprotézách. Zatím se budu těšit na příští léto.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...