pondělí 18. října 2010

Hlavně, že se máš na co vymluvit...

Oblíbená věta mého táty. Neměla jsem ho za ni ráda. Fakt je ten, že ve většině případů, kdy tuhle větu pronášel, měl pravdu. Nemohla jsem si vysát v pokoji, jelikož jsem měla rozkoukaný film. "Pozděj" byla má oblíbená odpověď. Všechno jsem dělala pozděj. Nechápu, jak se mnou ti dva (máma s tátou, v té době Von a Vona) mohli přežít pubertu a já dospěla v jednom celku. Pozděj byl můj spolubydlící, doslova spolunocležník. Dělil se se mnou o domácí práce, nákupy potravin, vynášení koše, dělání domácích úkolů. Máma měla božskou trpělivost. Pozděje vzala na vědomí, a i když ho neměla ráda, postupem času se smířila s jeho existencí.
"Utři prach."
"Pozděj."
"Ne, teď."
"Tak jo."
"Nevidím ve tvé ruce prachovku."
"Páč ji tam nemám."
"A kdy ji budeš mít?"
"Pozděj."
"Ne, teď."
A takhle jsme si mohly vykládat do alelujá. Pak do toho vstoupil táta ve snaze podpořit druhého rodiče. "Proč neutíráš prach?" "Nemůžu, mám na nehtech čerstvý lak." "Hlavně, že se máš na co vymluvit."

Cítila jsem se uražená a samozřejmě jako každý správný puberťák, zneužívaná. Na tátu Pozděj neplatil. Táta měl kouzelnou formulku o výmluvách, která mě vytáčela do vysokých obrátek. Máma mi přála, aby můj potomek Pozděje zdědil. Abych si prý taky užila kultury. Naštěstí se zatím tento nešvar u Máti neprojevil, ale mám dojem, že spíš z nedostatku podnětů, jelikož ten moc povinností nemá. Teda, nějaké náznaky by byly, hlavně v době kdy má rodičům dát Pápá a jít spát, ale to se u nás prostě řeší radikálním položením do postele a zavřením dveří. Někdy to pomůže, někdy ne, ale s tím se chlapec musí za zavřenými dveřmi dětského pokoje vypořádat sám. Já jen konám pravidelné kontroly v pětiminutových intervalech, jestli dítě nevisí za nohy z lustru, nebo, v tom pravděpodobnějším případě, se neválí vedle postele na koberci s barvu nabírající modřinou na hlavě.

Když jsem si pořídila vlastní domácnost, Pozděj se musel odstěhovat. Pouštěla jsem ho jen nerada a se slzou v oku, ale nedalo se svítit. Zjistila jsem, k obrovské radosti mé mámy, že v bytě, pokud v něm žije člověk sám, nebo se spolubydlícím převážně mužského pohlaví, se sem tam musí uklidit, jinak nastává fáze tak-si-tady-shnijte-ve-špíně. Úděsné bylo i zjištění, že se se mnou do nového bytu přestěhovala i věta mého táty. Když se mi nechtělo převlékat postele, protože jsem se právě vrátila z práce a byla jsem unavená, když jsem si chtěla zakouřit, protože tohle je poslední krabička a další už si nekoupím, když jsem nejela dát opravit auto do servisu, jelikož ho nutně potřebuju a nové brzdy počkají, vždycky se vynořila. S postupem času a přibývajícími léty čím dál tím častěji.

A došlo k výměně rolí. Vrátil se Pozděj a skamarádil se s J. Je možné, že tu byl vždycky, ale nebyla jsem tu já, která by říkala Udělej, Přines, Utři, Vyměň.... A hrozné je, že jsem se přistihla, jak na jeho "Pozděj, teď mám práci" odsekávám "Hlavně, že se máš na co vymluvit."

Abych tátovi nekřivdila, má to i svá pozitiva. Většina prací, které jsou u nás potřeba je udělána relativně včas a nejlépe dělbou práce, nekopeme do starých použitých plínek pohozených po zemi, nepřetáká tu koš na špinavé prádlo, i když pravda je, že ten s prádlem na žehlení má určité problémy se svým nemenšícím se obsahem, můžeme jíst z čistých talířů čistými příbory. Když jsem zahájila svou běhací etapu, samozřejmě, že přišly okamžiky, kdy se mi ven nechtělo. Napadaly mě samé pádné důvody, proč nejít. Mrzne. Prší. Mám zlomenou ruku. Ale vždycky tu byla ona věta, která mě donutila se obléct a vyběhat si depku z těla.

Teď se musím zvednout, sednout si do auta a jet 200km na služební cestu. Nechce se mi na D1, je tam ošklivý beton, oškliví řidiči a ošklivé uzavírky. Arthur má nemocnou baterku, nechce startovat a za chvíli bude tma. Jsem malá, z auta špatně vidím a zlí velicí kamioňáci mi svítí do očí.
Momentíček, je to tady: "hlavně, že....."
Dík, tati. Už jdu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...