Stříhali na krátko malého chlapečka

   Ke kadeřnici chodím ráda, těším se tam, považuju to za svůj malý osobní svátek. Je to moc příjemná žena, která už vyslechla tolik lidských příběhů, že ji nic nemůže šokovat a člověk ví, že s čímkoliv se svěří, nezůstane za dveřmi jejího salónu. Tyto jistoty mě uklidňují a podněcují k vytahování kostlivců ze skříně, v očekávání, že mně se uleví a ona bude mít ta pravá slova útěchy. Jako bonus je neskutečně šikovná a lidé mi chválí účes ještě hodně, hodně dlouho poté, co se jej dotkla svýma kouzelnýma rukama.

   Můj syn mé nadšení nesdílí. Nejenže ke kadeřnici chodí nerad, on se všem těmto zařízením obloukem vyhýbá. Tedy vyhýbal by se, kdyby ovládal své krátké hypotonické nohy, nebo alespoň řídil směr jízdy kočárku. Naštěstí to on nemůže, a tak v pravidelných intervalech některý rodič zamíří na místo, jež by Matýsek nazval svým soukromým peklem. 

   Ze začátku to bylo nedaleké kadeřnictví v našem malém městečku. Věděla jsem, že vzhledem k tomu, jak Maty při stříhání vyvádí, nás tam ne zcela rádi vidí, ale bohužel, vlasy rostou a něčí nechuť konat je nezastaví. Juniorova snaha vyhnout se příšernému mučení, kdy mu cizí žena stříhá vlasy nůžkami, či nedejbože strojkem, hraničí s pokusem o sebevraždu. Začíná nesouhlasným mručením, pokračuje přes slzy jako hrachy a nudle až na košili a celé představení vrcholí řevem a kroucením se jako při vymítání ďábla. Nemít pevný vaz za krkem, otáčel by hlavu jako v tom filmu. Bylo mi jasné, že s tímhle na veřejnosti moc dlouho nevydržíme. 

   Naštěstí se řešení nabídlo záhy. Rodinná přítelkyně je kadeřnice. Jednoho dne, kdy jsme došli k názoru, že syn už přes ofinu nevidí a vzadu nad košilí bych mu mohla uplést cop, jsem zvedla telefon a poprosila paní L., zda bychom mohli přijet k ní do salónu a ostříhat dítě. Věděla proč volím tuto cestu. Sama mi nabídla, že lepší to bude u nich doma, že si v určitý den přiveze domů nářadí a my se máme dostavit. Když jsme celou akci uskutečnili a já viděla následky, mé srdce zaplakalo. Ne nad Matýskem, že by L. své umění nezvládla. Právě naopak, je to kadeřnice šikovná a s dětmi to umí. Ale při pohledu na devastaci jejich malého útulného bytu a dvě rozpačité děti, které nebyly sto pochopit, proč se jejich maminka snaží toho cizího kluka ubezdušit, jsem se rozhodla, že toto řešení není to pravé ořechové. Zaplatila jsem, poděkovala a došla k závěru, že juniorovi nakoupím hodně gumiček s beruškou a několik dětských skřipců.

   Než J. našel paní M. Je to sousedka, která pracuje v nedalekém kadeřnictví a sama se nabídla, že pro ni není problém vyjet těch několik pater výtahem nahoru a udělat našemu robátku na hlavě pořádek. Byli jsme nadšení. Proč nás to nenapadlo dřív? Od té doby máme pořád upravené dítě. Jednou za čtvrt roku zazvoníme na byt v přízemí, domluvíme datum a ve smluvený den se nám u dveří zjeví kouzelná víla s nůžkami, strojkem a hřebenem. Vejde, obrovskou rychlostí provede dílo svýma šikovnýma rukama, odmítne platbu, což si my nenecháme líbit a odejde. Při poslední návštěvě Matýsek dokonce zapomněl plakat. Nebe nám sneslo anděla a my jsme za to patřičně vděční. Těšíme se na duben.

Jak zacházet se svou rakovinou v rámci společenské etiky

   Tento krásný a vzletný název článku napadl J. Bylo to jednoho pošmourného zimního odpoledne, kdy jsem po stopětadvacáté otevřela k diskuzi téma Komu to smíme a nesmíme říct. Na žebříčku důležitosti v boji s touto nemocí se daný problém krčí hodně blízko u dna, přesto zaměstnává mé mozkové závity od okamžiku, kdy jsem se diagnózu dozvěděla. Vzhledem k tomu, že rakovina je obrovský černý bubák, se kterým se lidé jen těžko smiřují, ať jde o jejich soukromý osobní nádor, či o osobu blízkou, není jednoduché tu kouzelnou větu vypustit z úst.

   Byť je můj muž člověkem mnou vroucně milovaným a v mém životě hned za Matýskem nejdůležitějším, budiž mi odpuštěno, nebyl první, kdo se špatnou novinu dozvěděl. Respektive v daném okamžiku to měl být jeden z mnoha, kteří se nikdy nedopídí, že mám smrt na jazyku. Chtěla jsem ho slastí a strastí s mou chorobou jednou provždy ušetřit. A tak se zpovědníkem, vrbou, psychoanalytikem a utěšovatelkou stala má kolegyně A., budiž jí svatozář lehká. Chodila mě pravidelně navštěvovat do Střešovic, vždy vybavena sladkostmi, dárkem či dobrou knihou, později nikotinem a došlo i na alkohol. Přiznávám, že bez její přítomnosti by se u mě vystřídali kněz, psychiatr a zřízenci s bílou halenkou s dlouhými rukávy, v tomto pořadí. Zatímco jsem na ortel čekala, udělaly jsme dohodu, že výsledná SMS bude mít tvar pozvání na cigaretu. Bude-li výsledek negativní, jako úlitbu bohům přestanu už jednou konečně hulit. V opačném případě spolu zajdeme na čvaňháka. Ve čtvrtek dopoledne jsem poděkovala lékařce za nabídku diazepamu, setřela slzu a zavolala A., která neotálela, přerušila svou ranní siestu, do baťůžku nacpala cukroví, panáka slivovice a slaninu k zakousnutí a rychle přijela, abych si mohla položit svou těžkou hlavu na její rámě. Za to jí budu vděčná z hloubi své depresí zmítané dušičky až do konce svých dnů.

   Další na řadě byli rodiče. Volila jsem demonstrativně - patetickou formu svého sdělení. Přes reproduktor telefonu jsem jim pár dní před Štědrým dnem oznámila, čím jsem prošla, co je na pořadu dne a co mě čeká. Jsem mrcha a za tohle se budu smažit v pekle i se svými nádory. Hovor tehdy velmi rychle ukončili, prý si kolektivně poplakali, a když po několika dnech setřeli slzy a vyvařili kapesníky, zavolali mi, abych se dozvěděla, že je to samozřejmě velmi mrzí, jsou z toho nešťastní, ale snesou mi modré z nebe, jsem jejich holčička a přejí mi brzké uzdravení. Ulevilo se mi.

   Velmi pečlivě jsme s J. vybírali, koho dalšího ještě naší novinou obšťastníme. Došli jsme k názoru, že to musí být jen velmi úzký okruh přátel, jejichž pomoc a podporu budeme potřebovat. A tak se stalo, že informována byla celá firma, kde můj drahý pracuje, polovina našich telefonních seznamů a dost početná internetová obec skrz můj blog. Jsme prostě ukecaní, jako pavlačové drbny. Krásné reakce jsem se dočkala ve výtahu od naší dvorní chůvy, která i přes mé ujišťování, že jsem v pořádku něco tušila a nedala si vymluvit opak. "No ty vole!" jsem si vyslechla někde mezi druhým patrem a přízemím, předesílám, že si s paní Š. vykáme a naše vztahy jsou na vysoce profesionální úrovni. 

   Teď se chystám ukončit neschopenku a vrátit se do zaměstnání. Nezbláznila jsem se, jen mi doma měkne mozek a vzhledem k tomu, že pracuji na směny, mě neubyde. Stejně si budu v pravidelných intervalech odskakovat na chemoterapie a tak se v práci moc neohřeju. Máme výborný kolektiv, vzájemně si hodně pomáháme a vůbec jsme všichni kámoši. A proto mě trápí dilema, zda říct či neříct. Bojím se hlubokých vzdechů, smutných očí a  poznámek o "lidské tragédii". Nevím, kolik nešťastných pohledů ještě unesu. Mám strach, že mi bude v pravidelných intervalech doporučováno, abych si šla odpočinout, abych se nepřepínala, abych se najedla. Nemám náladu na příběhy babiček, tet a strýců, kteří svůj boj vyhráli. Odlehčujících povzbuzení, že je vlastně všechno zlé pro něco dobré, a že je moc dobře, že už nádor nemám a chemoterapie je pouze preventivní. Zároveň nechci být za tajnůstkářku, která je příliš pyšná na to, aby se svěřila se svými trápeními. Nafoukaná dámička, které její okolí nestojí ani za to, aby se podělila o svou nemoc a noční můru. Kupodivu můj největší problém teď není jak se uzdravit, ale jak neranit a přežít zažité společenské konvence.

Dokonalá matka

   Hledáte ji? Nemusíte. Právě jste mě našli. Jsem dokonalá matka. Matýsek, kdyby mluvil, by vám to bez okolků potvrdil. Dám na to krk. Možná je to dáno tím, že jsem jediná, kterou má. Ale pevně věřím, že je se mnou spokojený. Nikdy nemá hlad. Téměř pořád má pod sebou suchou plínku a pokud ne, stačí udělat ukřivděný obličej a dostane ji. Když se nudí, sednu si k němu a hrajeme si. Nechodí po světě ve špinvých teplákách a má po ruce pořád láhev se svou oblíbenou třešňovou šťávou. Možná lehce selhávám při stříhání nehtů, ale to většinou dělá tatínek, takže i tady bych získala nějaké body.

   Přiznávám, že má bezchybnost má hranice. Jsem průměrná kuchařka a mizerná švadlena. Moc to nezvládám jako účetní, ale to je vyváženo mou rolí nákupčí. Nikdo v této domácnosti neumí utratit víc peněz za zbytečnosti, než já. Jsem vcelku dobrá pradlena, byť dobám valchy odzvonilo a po mě se chce pověsit a vyžehlit. Nejsem v tom přebornice, ale nikdo z mých blízkých nevypadá jako vandrák. Pokud je schopen čisté prádlo ve své skříni vložit do police s co nejmenšími ztrátami způsobenými necitlivým vecpáním deseti triček mezi troje tepláky a čtyři košile, za což já nemůžu a pokud tomu člověku nevadí, že vypadá jako vytažen krávě z huby, tak ať. Nejsem moc schopná uklizečka. Nebudu zacházet do detailu, ale myslím si, že jako manželka vcelku slušně zvládám post právě najaté slečny. Mám na tomhle světě nepřeberné množství úloh, ve kterých nevynikám. Jsem moc špatná dcera a nešikovná instalatérka, ale pracuji na sobě. Ve všech směrech.

   Nedávno proběhla naší zemí zpráva, že jedna žena z Brna tuto soutěž prohrála. Lepila svému synovi do bot napínáčky a týrala ho hladem. Vítězný titul dokonalá matka už nikdy nezíská. Ale je to skvělá psychopatka. Moc dobrá tyranka a perfektně zvládla mučení. V některých věcech je opravdu nedostižná. Má přítelkyně nemá děti. Také se soutěže neúčastní. Co o ní ale bezpečně vím je, že roli kuchařky a zaměstnance ovládá bravurně. Je chytrá jako opice a až se jednou stane mámou, budu mít velkou konkurenci. Naše sousedka se moc snaží. Její děti chodí oblékané jako ze škatulky, všechno čisté, nažehlené a viditelně označené světoznámou značkou. Když se potkáme na chodbě, oba nahlas pozdraví a chlapec mi přidrží dveře. Věřím, že se oba skvěle učí a musí být moc šikovní, rodiče je z kroužků angličtiny, klavíru a karate vozí v pozdních večerních hodinách. Nikdy z jejich bytu neslyším dusot dětských nohou, křik, rodičovské napomínání. Mezi šestou večer, kdy se celá jejich rodina schází doma a osmou, kdy jak předpokládám, děti leží vymydlené v postýlkách se všichni chovají vzorně. Tak nevím. Je její snaha o dokonalost vyvážena množstvím času, který svým potomkům věnuje?

   Cena za dokonalost je samozřejmě vysoká. Málokdy se stihnu patřičně nalíčit a obléct, když vybíhám do blízkého obchodu pro rohlíky, olej, mouku nebo jinou potravinu, kterou zrovna doma postrádáme. Nemám moc času na své koníčky, jako je studium jazyků, vyšívání nebo psaní tohoto blogu. U moře jsem byla jednou v životě, protože příliš utrácím za oblečení a za sladkosti. Dokonce tolik, že někdy v obchodním centru raději oželím koupi nové knihy na úkor interaktivní předražené hračky pro Matyho. Zanedbávám své přátele. Nemám kdy chodit na kávu, většinu našeho volného času zaberou návštěvy lékařů, terapeutů a rehabilitačních zařízení. Ale nevadí, je to cena, kterou velmi ráda zaplatím, abych viděla svého čtyřletého syna poprvé lézt a postavit se na vlastní nohy.

   Definice dokonalé matky existuje. Termín dokonalý rodič není mýtus, ale označení každé mámy, kterou by její dítě nechtělo vyměnit za žádnou jinou na celém světě. A až na výjimky, které potvrzují pravidlo, jsou to všechny matky, které znám.

  

Nafukovací byt

   Náš byt drasticky mění své rozměry. S postupem času geometrickou řadou zvětšuje svou užitnou plochu. Začali jsme před pár lety s osmdesáti metry čtverečními, třemi místnostmi a pár kusy nábytku. Dnes má podle nashromážděného množství materiálu asi 350 metrů plochy a sedm pokojů.

   Jak to děláme? Vtip je v tom, nakoupit co největší počet kusů nábytku, oblečení, lapačů prachu, nádobí, hraček a jídla s dlouhou dobou spotřeby a pokud možno nic nevyhodit. Všechno se jednou může hodit. Jde jen o strategické rozmístění a výšku sklepa. Tak se například stalo, že po určitou dobu v dětském pokoji stály tři postele a přesto se dalo otevřít okno a Maty si tam mohl hrát. Než jsem zasáhla a dvě z nich složené a rozmontované přesunula na místo až-budeš-mít-chvilku-odnes-to-do-sklepa, kde stojí opřené dodnes. Upozorňuji, že ve sklepě to není, jen zabírají míň místa.

   Také hojně využíváme černou díru, která zeje přibližně uprostřed bytu, ovšem stahuje do sebe přitažlivou silou předměty různého stupně důležitosti i z těch nejzapadlejších koutů. Tak do ní zahučel mezi jinými můj občanský průkaz, několik darovaných obrazů, letní pneumatiky a J. oblíbená trička. K poslední položce bych možná měla co říct, a nebylo by to o bermudském trojúhelníku ve skříni, ale nikdy bych svému milovanému partnerovi nepřiznala, že když některý kus jeho garderóby považuji za "příliš jetý", omšelý a děravý, prostě ho nechám zmizet.

   Nejlépe umíme zacházet s nábytkem. Jsme závislí na obrovských obchodních domech, skýtajících nepřeberné množství postelí, skříní, poliček a záchodových prkýnek s imitací akvária. Milujeme i malé procházky těmito příměstskými obry, kdy zkoušíme tvrdost matrací a hloubku koupelnových skříněk. Nemusíme ani nic koupit, i když tato možnost nastává velmi zřídka, i kdybychom se měli spokojit jen s nenalakovaným věšákem do předsíně. A proto moc dobře víme, že tam nesmíme chodit. Ani projet místním parkovištěm, i tato zkouška se na nás ukázala být příliš tvrdá a máme od té doby asi třicet kávových lžiček.

   Dnes jsme se ovšem odvážili. Bylo to potřeba. Dochází nám dětské jídelní židle, vlastně zbyla už jen jedna, nepočítám-li plastovou houpačku, která od začátku léta bydlí pod zahradním nábytkem na balkóně. A jelikož poslední použitelná židlička se rozbila (nechci ukazovat prstem, ale Maty si tím vykoledoval natrženou mikinu a škrábanec přes tři žebra), byli jsme přinuceni jednat. Vyrazili jsme do blízké Ikey, opakujíce si kouzelnou mantru "jen tu židli". Bez úspěchu. Nejen, že jsme nekoupili zamýšlený kus nábytku, ale získali jsme dvě peřiny, polštář, krabici na hračky a brusinkový džem. Skvělá koupě, ovšem mizerná náhražka. Po návratu do našeho městečka jsme se rozhodli, že si takový debakl nedáme líbit a zkusili jsme ještě renomovaný obchod za sídlištěm. Minule jsme tam našli štěstí s válendou, třeba i dnes pochodíme. A jak řekli, tak udělali. Přivezli jsme si odtamtud nádhernou rostoucí dětskou židli z masivu, i když jsem musela hodně, hodně slevit ze svých nároků a to nízké ceny a dekoru v barvě kuchyně. J. se rozhodl, že pokud musíme na namořený kus čekat, kdežto ten v přírodním provedení je skladem, volí rychlost dodání. A když se má lepší polovička rozhodne, což nebývá tak často, je to spíše váhavý typ, nepohne s ním ani pár volů, natož padesátikilová manželka. Ani pod pohrůžkou studených večeří.

   A tak se náš byt dneškem opět poněkud zvětšil. Pevně věřím, že stará židle bude vbrzku vystěhována k popelnicím, uvažuji tak v časovém horizontu dvou až čtyř měsíců, ale nechci na J. tlačit, má teď dost jiných starostí. Zatím smontoval novou stoličku, vyslechl mé obligátní "já ti říkala, že je moc světlá" a namazal si chléb brusinkovou marmeládou. Je se sebou moc spokojený, já vlastně také, buk nebo olše a Maty dnes bude večeřet s námi u stolu jako velký kluk. Dobře jsme nakoupili.

Víkend poté

   Pomalu se sžívám s chodem domácnosti. Kluci to tady beze mě zvládali skvěle, samozřejmě, že jsem očekávala dvacet centimetrů prachu a ohořelé trosky, ovšem byla jsem zklamána. Byt si po dobu mé nepřítomnosti žil svým klidným, poměrně uklizeným životem, nebylo třeba zachraňovat kuchyňské linoleum topící se pod sirupovými skvrnami, ani ručníky plesnivějící na podlaze vlhké koupelny. Musela jsem jim složit poklonu. J. později lehce pod nátlakem přiznal, že naše vzácná Matýskova chůva dalece překročila své povinnosti (udržovat zadek našeho juniora v suchu a jeho bříško plné) a také přiložila ruku k dílu. I když vím, že to bylo nejspíš v zoufalství nad neutěšeným stavem použitelného nádobí a čistého oblečení pro Maťulku, jsem jí hluboce vděčná.

   V sobotu ráno jsem vstala velmi mile překvapena absencí jakýchkoliv pochemoterapeutických následků a při přípravě snídaně jsem opláchla několik kusů nádobí. Dva, tři hrnečky. A možná pár talířů. A papiňák. Když byla konečně kuchyňská linka bez nánosu použitého porcelánu vidět, rozhodla jsem se ji malounko přetřít mokrou houbičkou. A sporák a pár skříněk. No dobře, lítala jsem po kuchyni v jedné ruce se Savem, ve druhé s prachovkou, jakobych měla poslední dvě hodiny života podmíněné leskem a čistotou. J. se rozhodl pomoci a nakonec z toho byl velký sobotní úklid. Ale jinak jsem v pořádku.

   Celý den jsem čekala. Tušila jsem, že stav, kdy je mi už druhý den dobře a pomalu ze mě vyprchává blahodárný účinek nemocničních léků, nebude trvat dlouho. Připadala jsem si jako před zkouškou ve škole, nebo před startem maratonu, kdy nejhorší je ten klid před bouří. A večer jsem se konečně dočkala. Bolest se ke mě připlížila zákeřně a nenápadně a praštila mě obrovskou basebalovou pálkou přes záda. Z ničeho nic jsem zjistila, že se skoro nemůžu zvednout z gauče a celé tělo od pasu dolů mi drtí lis na auta. Nepomáhalo se protáhnout, projít, změnit polohu, ochotné masáže mého muže, ani pofňukávání. Bylo mi mizerně. Než jsem si vzpomněla, že jsem domů přijela vybavena malou farmaceutickou sbírkou. Svět se zabarvil do růžova a bleděmodra a všechno se dalo zase do pořádku.

   V neděli ráno jsem již situaci nepodcenila a zčerstva se po ránu nadopovala. J. se také probudil v dobré náladě a rozhodl se, že dnes bude PRACOVAT. Na půl hodiny se schoval do komory, odkud začaly vypadávat předměty, které už dlouho nespatřily světlo světa, jako Matýskův starý rozbitý kočárek a nefunkční vysavač. Můj muž se rozhodl, že to všechno už jednou konečně naloží do auta a odveze do kontejneru. Dostala jsem chuť na šampaňské. Lux, kočárek, J. a možná ještě několik dalších kusů, které byly opravdu jen uklizeny a určitě je budu vbrzku postrádat se vydali ke sběrnému místu. Po návratu mi má drahá polovička vyprávěla, kterak dorazili k technickým službám, kde už byli očekáváni dvěmi auty naplněnými romskými spoluobčany. Ti lačně vystartovali směrem ke kufru našeho Arthura, jali se J. pomáhat s vykládáním a rovnou plnili zavazadlové prostory svých vozidel. Velmi praktické. Jediné, co trochu kalilo radost mého muže z dobrého činu byl fakt, že jim mylně tvrdil, že vysavač je funkční. Mrzelo ho to tolik, až jsem se bála, že za nimi ještě vyrazí s novou součástkou, aby si jej opravili sami.

   A tak se náš první společný ponemocniční víkend vydařil. J. si na mě vzal "paragraf", což znamená, že ještě týden se u nás bude chodit spát po půlnoci, včetně těch nejmladších a obědvat v pyžamu. Ale vem to nešť. Jsme zase pohromadě.

  

Doma je doma

   Spát. Jen zavřít oči a spát a spát. Jsem unavená jako Zátopek v Helsinkách. Naštěstí J. přebral všechny mé původní funkce v domácnosti a perfektně se stará o Maťulku (který mě ještě nevzal laskavě na vědomí, ale blýská se na časy, pár pus to snad spraví), o byt (pravda, trošku mě svrbí prsty, vzít tuhle hromádku a odklidit, sesbírat to nádobí z linky... ), o mně. Já sebou plácla na gauč, zabalila se do mé milované polské deky a prohlásila se za invalidu. Snědla jsem strašnou spoustu fast-foodového jídla, kus čokolády a vypila skoro 2 litry koly a jsem spokojená. V rukou dobrou knihu, ovládání na televizi v pohotovostní poloze, kluci v postýlce, prostě jsem zpátky doma a je mi moc dobře.

   Poslední dva dny v Motole byly velmi hektické a po pravdě řečeno, kolem mě dost rychle prosvištěly. Poté, co jsem byla tamní vrchností tak krutě zrazena, přestěhovali si mě na své rakoviňácké oddělení, nejspíš, abychom byli všichni pěkně na jedné hromádce a sestry s infuzemi se moc nenaběhaly. Večer do mě začali kapat něco na případnou alergickou reakci, ve čtvrtek ráno jsem spolkla půl kalíšku neidentifikovatelných prášků (je zvláštní, že z rukou lékaře by si člověk bez řečí vzal snad i cyankáli), prý aby mi nebylo šoufl a velká zábava mohla začít. Sestra přivezla stojan a zjistila, že v elektrické zásuvce, kam chce zapojit pumpu, zeje má osobní notebooková prodlužovačka. Požádala mě, abych to dala do pořádku. Bohužel jsem ji musela zklamat, jelikož po všech těch uklidňovacích, zmírňovacích a nealergických léčivech mě přestalo tělo poslouchat a namáhavější činnost, než zvednutí malíčku pravé ruky jsem už nezvládala. Byla to sestřička šikovná a postarala se sama. Co jiného jí taky zbývalo, když viděla můj přihlouplý, zdrogovaný, ospalý úsměv. Ty tři hodiny, co kapala infuze si nepamatuju. Poslední co si uvědomuju, byla hromadná pokojová zábava nad tím, jak se nám všem kolektivně točí hlava. Spala jsem jako do vody hozená. Chvíli poté, co jsem byla odpojena jsem se odvážila udělat test na žaludek a sjela do přízemí na kávičku a kousek nikotinu. K mé nemalé radosti jsem ustála oboje, což mi dodalo nálady a naděje, že zas ta chemoterapie nebude tak strašná. Bohužel jen do doby, než mi večer prozradila usměvavá sestřička, že mi dnes ani nemohlo být zle, poněvadž jsem pod práškama. Je to normální kazisvětka.

   V pátek ráno jsem tak tak stihla dobalit, jelikož na mou postel už se prý na chodbě stála fronta, a už tu byla další infuze. Prďácky zabalená v alobalu. Tahle byla jen na hodinku a bez utěšujících léků, takže když po dvaceti minutách kapání ustalo, musela jsem přežít dost surové proplachování žíly, což je laskomina, kterou bych téhle tvrdé vrchní sestře ráda prováděla obden po večerech, aby taky poznala, zač je v Motole chemoterapie. Pak už přijela zřítelnice oka mého, dobalili jsme společnými silami mou objemnou bagáž a vyrazili ven z brány, pryč a daleko odsud.

   Za tři týdny jsem zpět. A potom ještě třikrát. Vždy na dva dny, pořád to samé dokola. Výhody jsou, že budu moct mít ještě spoustu dětí, že nepřijdu o vlasy a snad mi nebude ani špatně, jelikož jsem z paní docentky ráno před odjezdem vytloukla recept na kouzelné bonbóny proti nevolnosti. Nad nevýhodami odmítám uvažovat, to by se z toho jeden taky mohl dostat do hluboké depky a to já teď rozhodně nechci. Míním se radovat z návratu domů, z Matěje lezoucího na pohovku a zase zpátky, ze zítřejších skvělých francouzských brambor, které upeče můj šikovný muž a vůbec, z toho, že život je zase ve starých kolejích.

Situace se mění každým okamžikem

   Dnešní den sotva začal a já už mám poučení do života. Nikdy nevěř chlapovi v bílém plášti. Jsou to zlotřilí podvodníci, zbaběle se ukrývající za Asklépiovou holí s hadem.

   Ráno bylo kouzelné. Venku padal mokrý sníh, holubi za okny se dožadovali snídaně, svítalo a já vedla diskuzi s ošetřující lékařkou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že ve svých pečlivých a přesných záznamech má chybu. Nejsem šestý den po operaci, nýbrž osmý, mám na dnes slíbeno vyndání stehů a na zítra odchod domů. Po krátkém prostudování mé červené složky přiznala omyl, udělala mi radost informací, že výsledky histologie dnes určitě budou, zasedne konsilium, páni doktoři si na mě domluví další strategii, když budu hodná, ona mi osobně vyndá stehy a zítra mohu slavnostně a s fanfárami opustit ústav. S radostným poskakováním jsem ji následovala na vyšetřovnu. Byla rychlá a šikovná, sykla jsem jen jednou, což vzhledem k mému předchozímu varování, že budu řvát jako tur, kvitovala s povděkem.

   Dopoledne jsem byla vyzvána, abych se dostavila na sesternu, že mě tam očekává sám pan profesor, což je tedy velká pocta a mám si pospíšit. Loudala jsem se chodbou a uvažovala, jaké asi jsou výsledky histologie, když se mnou potřebuje hovořit sama hlava místního oddělení a ještě v separé. Velmi brzy jsem měla dostat krásně zabalený dárek ve třpytivém papíře s lesklou mašlí, ukrývající dva páry ponožek. Patolog se laskavě rozhodl, že pod přísným okem mikroskopu žádný nádor, ani jeho nejmenší náznak nevidí. Mé uzliny, děloha, vaječník ani jiný orgán nebyly napadeny a já jsem zdravá jako řípa. Ovšem, byl by tu takový návrh. Vzhledem k tomu, že jsem v břiše nádor měla a to takový, že zhoubný, a to bývají obvykle protivní prevíti, mohla bych zauvažovat nad pozvánkou na několik sezení chemoterapie. Nikdo mě do ničeho nenutí. Pan profesor sám osobně by do toho určitě šel, vrchní sestra, které se sice na názor nikdo neptal, ale měla nutkavý pocit na nevyřčenou otázku odpovědět, taktéž, a předpokládám, že oslovím-li kteréhokoliv zaměstnance na tomto oddělení a v okruhu stopadesáti metrů, budou všichni za jedno. Marně jsem vyzvedávala jeho nedávné sliby - jedna reoperace a odchod. Marně jsem se dovolávala statisticky nízké pravděpodobnosti návratu rakoviny. Tam kde je dnes pět procent, může magická chemoterapie vkrátku vytvořit pouhé jedno. Zásadní rozdíl, opravdu.

   A tak jsem dnes ztratila víru v plané sliby a plně se odevzdala do rukou onkologů. Čeká mě pět ambulantních návštěv, první ještě do konce tohoto týdne, a po nich už nikdy slovo tumor nebo zhoubný neuslyším. To mi nikdo neslíbil, to je mé skálopevné přesvědčení a já nesmím zklamat důvěru, kterou jsem v sebe vložila.

   Aby ten den nebyl tak černý, Matýsek se rozhodl udělat mamince radost. Volal mi J., že poněkud malounko zanedbal dozor nad naším drobečkem, kterýžto se rozhodl, že se na gauči u televize nudí a sám slezl dolů. Čímž upoutal pozornost svého otce, ale ten raději nezasahoval, v očekávání, jaký bude Matyho další postup. Ten, jak tak stál a opíral se o pohovku, došel k názoru, že přeci jen tam nahoře nebylo tak zle a navíc je odtamtud lépe vidět na večerníček. Takže tam prostě zpátky vylezl. Mému životnímu partnerovi spadla čelist a poprosil syna, zda by trik nechtěl zopakovat. Žádný problém. Maťulka prý svou novou dovednost předvádí celkem často, i na vyžádání a s obrovskou radostí nad svými nově objevenými schopnostmi. Je to můj malý superman. J. mi vše natočil kamerou a já se už nemůžu dočkat soboty, mého nového data propuštění, abych tu nádheru na vlastní oči viděla.