pátek 21. ledna 2011

Doma je doma

   Spát. Jen zavřít oči a spát a spát. Jsem unavená jako Zátopek v Helsinkách. Naštěstí J. přebral všechny mé původní funkce v domácnosti a perfektně se stará o Maťulku (který mě ještě nevzal laskavě na vědomí, ale blýská se na časy, pár pus to snad spraví), o byt (pravda, trošku mě svrbí prsty, vzít tuhle hromádku a odklidit, sesbírat to nádobí z linky... ), o mně. Já sebou plácla na gauč, zabalila se do mé milované polské deky a prohlásila se za invalidu. Snědla jsem strašnou spoustu fast-foodového jídla, kus čokolády a vypila skoro 2 litry koly a jsem spokojená. V rukou dobrou knihu, ovládání na televizi v pohotovostní poloze, kluci v postýlce, prostě jsem zpátky doma a je mi moc dobře.

   Poslední dva dny v Motole byly velmi hektické a po pravdě řečeno, kolem mě dost rychle prosvištěly. Poté, co jsem byla tamní vrchností tak krutě zrazena, přestěhovali si mě na své rakoviňácké oddělení, nejspíš, abychom byli všichni pěkně na jedné hromádce a sestry s infuzemi se moc nenaběhaly. Večer do mě začali kapat něco na případnou alergickou reakci, ve čtvrtek ráno jsem spolkla půl kalíšku neidentifikovatelných prášků (je zvláštní, že z rukou lékaře by si člověk bez řečí vzal snad i cyankáli), prý aby mi nebylo šoufl a velká zábava mohla začít. Sestra přivezla stojan a zjistila, že v elektrické zásuvce, kam chce zapojit pumpu, zeje má osobní notebooková prodlužovačka. Požádala mě, abych to dala do pořádku. Bohužel jsem ji musela zklamat, jelikož po všech těch uklidňovacích, zmírňovacích a nealergických léčivech mě přestalo tělo poslouchat a namáhavější činnost, než zvednutí malíčku pravé ruky jsem už nezvládala. Byla to sestřička šikovná a postarala se sama. Co jiného jí taky zbývalo, když viděla můj přihlouplý, zdrogovaný, ospalý úsměv. Ty tři hodiny, co kapala infuze si nepamatuju. Poslední co si uvědomuju, byla hromadná pokojová zábava nad tím, jak se nám všem kolektivně točí hlava. Spala jsem jako do vody hozená. Chvíli poté, co jsem byla odpojena jsem se odvážila udělat test na žaludek a sjela do přízemí na kávičku a kousek nikotinu. K mé nemalé radosti jsem ustála oboje, což mi dodalo nálady a naděje, že zas ta chemoterapie nebude tak strašná. Bohužel jen do doby, než mi večer prozradila usměvavá sestřička, že mi dnes ani nemohlo být zle, poněvadž jsem pod práškama. Je to normální kazisvětka.

   V pátek ráno jsem tak tak stihla dobalit, jelikož na mou postel už se prý na chodbě stála fronta, a už tu byla další infuze. Prďácky zabalená v alobalu. Tahle byla jen na hodinku a bez utěšujících léků, takže když po dvaceti minutách kapání ustalo, musela jsem přežít dost surové proplachování žíly, což je laskomina, kterou bych téhle tvrdé vrchní sestře ráda prováděla obden po večerech, aby taky poznala, zač je v Motole chemoterapie. Pak už přijela zřítelnice oka mého, dobalili jsme společnými silami mou objemnou bagáž a vyrazili ven z brány, pryč a daleko odsud.

   Za tři týdny jsem zpět. A potom ještě třikrát. Vždy na dva dny, pořád to samé dokola. Výhody jsou, že budu moct mít ještě spoustu dětí, že nepřijdu o vlasy a snad mi nebude ani špatně, jelikož jsem z paní docentky ráno před odjezdem vytloukla recept na kouzelné bonbóny proti nevolnosti. Nad nevýhodami odmítám uvažovat, to by se z toho jeden taky mohl dostat do hluboké depky a to já teď rozhodně nechci. Míním se radovat z návratu domů, z Matěje lezoucího na pohovku a zase zpátky, ze zítřejších skvělých francouzských brambor, které upeče můj šikovný muž a vůbec, z toho, že život je zase ve starých kolejích.





12 komentářů:

  1. Tak to jsou dobré zprávy! Třeba až se budeš vracet domů po té páté, tak Ti Matýsek - v rámci svých možností -přijde i naproti! Hezký víkend a dobrou chuť k zítřejšímu obědu (aspoň mám tip :) ).

    OdpovědětVymazat
  2. Vítej doma:) (od anonyma z netu se to asi nehodí, ale nic lepšího mě nenapadá, stejně sis ve špitálu nepřála nic víc než uvítat se už doma:) Ty tak krásně píšeš i o chemoterapii, že by ti jeden skoro záviděl, hrůza:) Takže ještě 4 fastfoodové mejdany a legální gaučinky u televize si užiješ a je to. Přeju pohodu na těle i na duchu a milující milované chlapy stále na dosah.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak konečně doma,zvládla si to perfektně!Na odklízení hromádek a sbírání nádobí z linky se vyprdni a odpočívej:-)....však se toho ještě nauklízíš :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Martina Drijverová22. ledna 2011 10:42

    No tak ještě jednou GRATUL - nic není lepšího než návrat domů (najmě po takových zážitcích, jako je onkologie...)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc Vám fandím a věřím, že vše bude OK. Máte hodného, milujícího muže - a to je moc dobře. Napsala bych Vám toho asi více, ale napište na můj e-mail a já se potom ozvu na Váš. Pěkný víkend u Vás doma přeje Marcela

    OdpovědětVymazat
  6. Vítej doma mamino!!!Užívej si gaučink strečink a na "provozní nepořádek" se vybodni:-).

    OdpovědětVymazat
  7. Moc Vám přeju, že jste zase konečně doma. Na nevolnost při chemoterapii prý taky pomáhá konopí (a taky při léčbě rakoviny) Více byste se dočetla na www.konopijelek.cz, třeba tento článek, ale je tam toho asi víc

    OdpovědětVymazat
  8. má te tam ode mne taky něco, spadlo to do spamu :o)

    OdpovědětVymazat
  9. Tak to je super, že už jsi doma, odpočívej a uživej si horolezce..."provozní nepořádek" neuteče, neboj:-)

    OdpovědětVymazat
  10. J. převzal domácnost? A nepůjčila byste mi ho taky, aby se toho ujal ještě tady? :-))

    OdpovědětVymazat
  11. Jsem ráda, že jste doma. Držím palce, aby bylo brzy líp. Moc hezky píšete!!!

    OdpovědětVymazat
  12. Je dobře, že jste doma. Přeji, ať to všechno rychle přejde a je líp. Moc držím palce.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...