pondělí 17. ledna 2011

Tak jo

   Smířit se dá se vším. Tedy kromě smrti. I když s odchodem zlaté rybičky mé sestry jsem se srovnala poměrně rychle. Za svůj zatím krátký život jsem měla příležitost udělat spoustu kompromisů.

   Z nedávné minulosti můžu vyzvednout návrh mé životní lásky, že se po nesvatbě přestěhujeme za prací do jistého městečka poblíž Prahy. Když tuto myšlenku poprvé nadnesl, řekla jsem "jen přes mou mrtvolu, miláčku". Velmi vtipně odvětil, že to není problém, ovšem co by tam sám beze mne dělal, to že rovnou může zůstat tam, kde je. Navíc jsem v té době čekala naše robě a o něm prohlásil, že si přece nezabije svého nejspíš prvorozeného. Je legrační, ten můj drahoušek. Rozhodla jsem se tehdy dát místu, které předchází nevábná pověst, aspoň šanci. Vyrazili jsme o víkendu podívat se na byt z inzerátu a v okamžiku, kdy autobus odbočil z hlavního tahu a namířil si to po malé příměstské silničce, lemované červnovým sluncem zalitými hvozdy, řekla jsem tak jo. Prý se tomu říká revitalizace a v tomto případě musím uznat, že se povedla. Zamilovala jsem se. Byt jsme si pronajali a později vyměnili za větší a už náš vlastní. V tom samém městě, na stejném sídlišti, s krásným výhledem na pole a za ním ležící malebnou vesničku. Každý krásný den při pohledu z okna uvažujeme, který developer bude mít první tu kliku, že nám náš obrázek jako z čítanky zastaví satelitními domky. 

   Narodil se Matýsek. Byl nádherný, modrooký a úplně plešatý a my ho milovali od prvního okamžiku, kdy na nás zamával svými dlouhými řasami. A pak, jednoho dne, jsem držela v ruce lejstro, na kterém stálo, že můj syn odpovídá třetímu stupni postižení (hodnoceno jako velmi těžké). Tak jo. Smířili jsme se s tím, ale nikdy jsme svůj boj nevzdali. Běháme po nemocnicích, klinikách, lékařích a léčitelích, pročítáme odbornou literaturu, lustrujeme internet a hledáme jakoukoliv cestu, jak zlepšit Matyho kvalitu života. Uzdravit ho. Najít v něm toho "normálního" ukecaného, ulítaného, zlobivého kluka, jako jsou jeho vrstevníci.

   Jednoho dne jsem upadla na snowboardu a lékaři zjistili, že mám rakovinu. Tak jo. I s tím se dá žít. Fakt je ten, že zatím z mého pohledu je to nemoc nenáročná, nebolestivá, nijak mě neomezuje. Nemusím brát léky, nejsem unavená, zvládám všechno, co potřebuju. Až na ty nemocnice.

   S rekreačním pobytem, honosně zvaným "hospitalizace", se prostě nějak nemůžu srovnat. Ne, že by mi vadilo se celý den válet v posteli, nic nemuset a drbat s kamarádkama po síti, ale to všechno člověka těší jen v okamžiku, kdy mu to moc dlouho chybělo a teď si našetřil chviličku volna, kterou si užije. Ne každý den od rána do večera. Příšerná rutina, kterou třikrát denně rozptýlí jedna načuřená sestra s teploměrem a večer druhá unavená s injekcí proti trombóze. Když mi těsně po první operaci řekli "nesmíš nic jíst 3 dny a potom dostaneš bujón", řekla jsem "tak jo". Na vývar jsem se těšila, a poté, co jsem ho konečně vyhladovělá a lehčí o tři kila dostala, skákala jsem radostí. Po druhém zákroku se už této výsadě - nedostat nic k snědku několik dnů - netěším, a tudíž mám možnost chuťově posoudit kvalitu místní kuchyně. Pravda je, že kromě pečiva a bílé kávy k snídani se o to ani nepokouším. S jistotou mohu prohlásit, že by pohrdl i pes mých rodičů. Výhled z pokoje mám nádherný, protější budova by potřebovala přemalovat a paní ve čtvrtém patře naproti má díru nad kolenem na noční košili. Někdo by jí to měl říct. Na jednu sprchu je nás šest ženských a mezi něžným a roztomilým budíčkem v 6:10 a vizitou v 7:00 se tam musíme vystřídat všechny. Včetně mytí zubů, převlékání, a jiných podobně choulostivých situací, kdy by jeden byl nejraději sám v uzamčené místnosti. Očekávám okamžik, kdy se do boxu budeme cpát ve dvou a mýt jedna druhé záda v rámci urychlení provozu.

   Ale jelikož jedno z mých novoročních předsevzetí bylo přijímat vše, co přijde s otevřenou náručí, aspoň pro tentokrát si přestanu stěžovat.
Včera odpoledne mi sestra nabídla šedo-bílou kapsli. Orosila se mi záda, ale vzala jsem si ji v rámci zachování dobrých sousedských vztahů. Tak jo. Nově příchozí spolubydlící ráda čerstvý vzduch. Spím pod oknem, mám rýmu jako trám, ale taky mám peřinu, proč si dělat násilí. Tak jo, vyvětráme si. Ráno mi lékař sdělil, že mimo mé plány opustit to tu nejpozději v úterý a už se sem nikdy nevrátit, budu zproštěna vazby ve čtvrtek. Tak jo. Na všem vidět to lepší, to dobré, to povznášející. Hned jak přijdu na to, co to je, budu se toho držet a nepustím. 

neděle 16. ledna 2011

Můj milý Matýsku

   Nevím, jestli si tenhle dopis vůbec kdy přečteš. Jsi ještě maličký, jsou Ti pouhé čtyři roky a zatím to neumíš. Jsem Tvoje maminka, na kterou máš teď možná trochu vztek, protože s Tebou není doma, nechystá Ti snídani a nevodí Tě do školky. Ale věř mi, že tohle všechno bych moc ráda dělala, kdybych jen trochu mohla. Co Ti v tuhle chvíli mohu slíbit je, že se budu moc snažit vrátit se k Tobě a tátovi co nejdříve. Stýská se mi po vás, kluci moji.

   Včera mi od Tvého tatínka přišla nádherná zpráva. Chci si ji pamatovat napořád, a pokud tento dopis čteš, chci, abys Ty nikdy nezapomněl, jak jsme na Tebe byli vždycky pyšní.

   "Naše miminko má novinky: když se pořádně chytí za stříšku kočárku, nadzvedne se do vzduchu. Když taťka zaťuká na okno balkónu, tak tam vešel těmi dveřmi u televize. Když se zmáčkne kupa tlačítek na ovladači, obrázky můžou zmizet. Když se ťapká do kopce, je to větší makačka než zpátky. Natáhnutí ručiček nestačí, k ohrádce se musí doplazit. Když se udělá hmmm, taťka to možná pobere a dá napít. Tahat za záclony ve školce se nevyplácí. Když prší, tak jsme mokrej Matýsek. Okno se nedá prorazit ručičkou, ani prokousnout, a i když není vidět, určitě tam je. Naše miminko je chápavé a zkoumavé a zvládá víc věcí najednou - jakoukoliv jinou a cucání palečku. "

   Jsi náš šikovný chlapec a oba doufáme, že i když vyrosteš a tatínek už Ti nebude moci říkat miminko, zůstaneš pořád ten veselý, skvělý a usměvavý kluk.

Mám Tě moc ráda
Máma

sobota 15. ledna 2011

Feťák

   Za svůj krátký život jsem k návykovým látkám přičichla párkrát. K těm nelegálním (a velmi lehkým, jeden joint ještě nikoho nezabil) opravdu jen přičichla, rozhodla se, že se mi to nelíbí a nadále se od nich držela na hony daleko. K zákonem povoleným (čokoláda, pistáciová zmrzlina, nikotin a nákupy) jsem si postupem času vypěstovala lásku až za hrob, dá se říci těžkou závislost. Každý máme něco. Jeden si kouše nehty, druhá cucá konečky vlasů, já dávám vydělat Orionu a Philipu Morissovi.

   Tady v nemocnici jsou drogy něco jiného. Jsou dovolené, všechny naprosto legální a místní dealerky je člověku přímo nutí. Nádhera. Žádné fronty v lékárnách, poplatky a vysoké ceny, předpisy a občanský průkaz, nic. Jen tak, přímo až do postele.

   Ze začátku, když jsem se sem nastěhovala, jsem ovšem tuto velmi důležitou informaci neměla. Vytáhli mi ze zad epidurál, první z mých oblíbených anestetik a následně i z ruky kanylu, kudy taky často kapaly utěšovací prostředky a já se dívala, jak s nimi sestra odchází a bylo mi smutno. Rozhodla jsem se však nezoufat a vydržet. První den jsem zvládala vcelku dobře. Trošku problémy s pohybem, malinko jsem se hrbila při chůzi, ale pořád to nebylo nic, co by stálo za stížnost. Ovšem večer, když z pokoje odešla má poslední návštěva, zjistila jsem, že je zle. Bolelo mě celých 162 centimetrů. Břicho, záda, žebra, hlava, nemohla jsem dýchat, prostě průšvih. Začala jsem se bát, jako malá holka, že se opravdu něco stalo. Třeba někde něco prasklo, krvácím dovnitř a za pár minut stoprocentně exnu. Nebo mám zlomená žebra od samého převalování v posteli, ta mi potrhala stehy v břiše, nějakou tu aortu, žílu, nebo jiné zařízení na rozvoz krve a já určitě umřu. Ležela jsem na posteli a brečela. Pak zavolala kamarádka a vyhnala mě na sesternu. Dobelhala jsem se tam, zlomená v pase, slzy jako hrachy a řekla sestrám, že je mi hrozně zle, ať nachystají malou bílou rakvičku. Jak jsem očekávala, byla jsem odkázána do patřičných mezí, že vrchní nás za pár minut stejně bude obcházet, tak ať si v klidu lehnu a počkám. Když konečně dorazila, vrazila do mě něco proti bolesti, vysvětlila mi, že si za to můžu sama, že jsem měla přijít dřív a ne, až když je to k nevydržení, že mě přijde ještě zkontrolovat doktor, ale to je zbytečné, ona moc dobře ví, jak jsem hloupá a co jsem si způsobila. Uklidnila mě, že na tohle fakt neumřu, hlavně abych příště na tu sesternu přišla včas, analgetik mají plnou skříňku, něco už pro mě vyberou.

   A tak se pro mě tahle nemocnice proměnila v drogové doupě. Ráno, když jsem se konečně pořádně vyspala, okamžitě poté, co jsem ucítila ono známé píchnutí pod žebry, běžela jsem ke zdroji. Dostala jsem malou bílou tabletku, spolkla ji a čekala, co se bude dít. A dělo se. Začala se mi točit hlava jako na matějské pouti, na rty mi naskočil permanentní úsměv s občasným pochechtáváním a bylo hotovo. Seděla jsem na lůžku, ťukala do notebooku, pohupovala se ze strany na stranu, smála se a vůbec jsem vypadala, že patřím na úplně jiné oddělení. V poledne jsem se rozhodla pro ještě jeden pokus. Tentokrát mi byla do dlaně vtisknuta šedo-bílá kapsle. Spolkla jsem ji a očekávala účinky. Ovšem taková sranda jako ráno se nekonala. Najednou jsem měla pocit, jako bych seděla vedle sebe. Prostě pryč z těla. Měla jsem dojem, že necítím doteky, neovládám své končetiny, byla jsem totálně mimo. Sledovala jsem nejstupidnější seriál, jaký jsem na svém objemném disku našla a čekala, až tento stav přejde. Fuj! S kapslemi jakékoliv barvy jsem skončila.

   Na noc jsem si ještě nechala píchnout jednu do sedinky, na krásné sny, a nad ránem jsem došla k názoru, že to raději vydržím bez prášků. Ne, že bych ze sebe chtěla udělat Johanku z Arku, trpět pro dobro věci, takový frajer zase nejsem, ale nemusí mi tady z toho přeskočit. V rámci zachování zdravého rozumu jsem ochotna vydržet i nějaké to bebí a hlavně nepřidat do seznamu svých závislostí velmi těžko obstaratelné silné léky proti bolesti.

  

pátek 14. ledna 2011

Opět pod kudlou

   Nejsem konfliktní typ. Vyjdu s každým, pokud se onen každý snaží vyjít se mnou. Což není, přiznávám, vždycky jednoduché, ale když se u mně prohrabete těmi cibulovými slupkami, najdete milou, usměvavou ženskou s otevřenou náručí. Pokud nejste generál nebo zdravotní sestra. Nebo ještě přesněji, zdravotní sestra v motolské nemocnici. A to neříkám ve chvilkovém afektu, i když mě jedna dožrala před pár minutami, ale po dlouhodobé zkušenosti, kdy tady Maťulka trávil dětství a já s ním své mládí.

   Lehce znechucená jsem byla již příjmem v pondělí. Ráno jsem si dala malinký jogurt, jelikož jsem z nervozity už neměla chuť k jídlu a vyrazila do víru vášní. Sedla jsem si v čekárně a čekala a čekala. 2 hodiny. Pak mi paní sekretářka řekla, že neumí vypsat neschopenku pro mého zaměstnavatele, jelikož jsme firma zvláštní a specifická, a že mám zjistit jak se to dělá. A taky adresu svého gynekologa. Jak je vůbec možné, že si ji nepamatuju?! Další legrační historku mám s paní doktorkou, která řekla, že mi při operaci vyjmou tumor. "Jaký?" opáčila jsem naprosto klidně "já, žádný nemám". Mladý blond bleděmodrý zrak znejistěl a začal hledat v dokumentaci. Nemám ráda, když přede mnou lékař ukáže své slabiny. Ztrácím k němu důvěru i respekt a pak to mají se mnou těžké. Nakonec paní doktorka ze situace vybruslila a opravila to na reoperaci. Pochválila jsem ji, že tentokrát se trefila a elegantně jsem vyplula ze dveří. Právě jsem si tady vytvořila velmi silného nepřítele. Pomsta přišla záhy, když mi řekla, že oběd už nedostanu a vůbec žádné další jídlo až do bůhvíkdy, páč na operaci jdu někdy zítra.

   Z operace si matně pamatuju zahájení celé akce, přičemž mě velmi mrzí, že má skleróza se tou dobou toulala někde v dáli a mě nechala na holičkách. Raději bych nevěděla. Přivezli mě na sál, napíchli kanylu a anestezioložka mi přikázala lehnout si na bok, že mi píchne epidurál. Mám tento způsob tišení bolesti moc ráda, od chvíle, kdy měl přijít na svět Maty a já si tak tehdy zpříjemnila 17 dlouhých hodin. Ovšem tentokrát paní doktorka, v naději, že už spím, cpala mi jehlu do páteře bez místního umrtvení. Začala jsem ječet a narovnala svá jinak ukázkově schoulená záda. Pak zaječela ona na kolegu, ať mi okamžitě dá něco do žíly, načež se mi vypnulo nahrávání obraz i zvuk. Naštěstí. Probrala jsem se ještě za pár minut, kdy mi smrděla do obličeje rajským plynem (to by mě zajímalo, odkud ten název, páchne to jako mokrý pes) a kárala mě: "tak, a teď už budeme, laskavě, spinkat, ano?" Nejraději bych jí odsekla, že pokud jde o mě, dělala bych to už dobře půl hodiny, ale nedostala jsem šanci a byla jsem v limbu.

   Potom mám pár záblesků, když mě probírali, matně si pamatuji pana primáře, který mi říkal, že je to dobré, že mám všechno potřebné vybavení na spoustu dalších dětí a pak jsem už jen spala a spala.

   Probrala jsem se v podvečer na jednotce intenzivní péče. Nemám ji ráda. Z jednoho kouká hadiček, jako z destilační kolony na výrobu pálenky, každou hodinu mu naprogramovaný přístroj měří tlak, a pokud ho má příliš nízký, jako třeba já, začne pípat a nenechá toho, dokud mu nějaká sestra neřekne. A poněvadž těch je tady pomálu a na vše mají dost času, pípání bývá velmi vytrvalé, až k nesnesení. Na pokoji jsme sice byly jen 2, ale jelikož na tomto oddělení se dveře ze zásady nezavírají, jakoby nás tu leželo 10. Člověk slyšel všechno, včetně vzdechů, nářků, řeči i jiných tělesných zvuků, o kterých bych se jen velmi nerada rozepisovala, natož na ně vzpomínala. Někdy odpoledne druhého dne nás navštívila rehabilitační sestra a řekla, že jsme zdechliny líné, ať okamžitě vstaneme a jdeme se osprchovat. Sice ne takhle doslovně, ale já umím číst mezi řádky a tahle se s námi fakt nemazlila. Já jsem se nechala odpojit, postavila se, vzala do ruky ručník a mýdlo a vydala se ke koupelně. Sestra mě původně chtěla podepírat, ale když si všimla mého nasupeného výrazu a odmítavého "ne děkuji, já sama", pustila mě. Sprcha byla mokrá, příjemná a osvěžující.

   Doufala jsem, že bych teď mohla dostat něco malinkého k jídlu. Jen tak symbolicky. Přeci jen jsem 48 hodin o hladu. Bylo mi řečeno, že když už jsem vydržela tak dlouho, můžu si počkat do rána na piškoty. Pokud mě nezabije rakovina, umřu tady hladem. Večer jsem si trošku naběhla, když jsem milou drobnou sestřičku poprosila o něco proti bolesti. Nastavila jsem sedinku a ona se s injekcí trefila přímo do nervu. Já zařvala, ona se lekla, začala se omlouvat, ale dílo zkázy už bylo dokonáno. Takže mě celou noc bolelo nejen rozřezané břicho, přeleželá záda a unavená hlava, ale i odumřelá noha. Nádherně strávených 10 hodin.

   Ráno jsem vdechla 3 misky piškotů, pohádala se se sestrou na JIP na téma "já nechci na kolečkovém křesle, já půjdu sama" a pak ještě s její kolegyní na pooperačním oddělení, tentokrát kvůli ošklivým stahovacím punčochám, které tady jsou podle razítka od roku 1921, jsou plné děr, takže dávno neplní svou funkci a mě vůbec nebaví si je dvakrát denně sundávat a oblékat. Neprošlo mi to. Tmavomodrá uniforma byla neoblomná a já tady už 2 dny sedím v té bílé nádheře. A v andělíčku. Šitém na medvědici v jiném stavu, takže pokud se chci postavit a jít, pouze s rukou za zády pevně držící cípy mé róby.

   Nedají mi najíst, nemůžu kouřit, J. s Matýskem přijedou až zítra, má nejlepší přítelkyně včera odjela na půlroční služební cestu a vůbec, život stojí za houby. Asi vyrazím na chodbu, ulovit si nějakého zdravotníka a pohádat se. Přece se musím nějak odreagovat.


  

pondělí 10. ledna 2011

Síla internetu

   Doba se změnila. Záleží na tom, vůči čemu, třeba takoví trilobiti koukají pořád do stejného kusu vápence už po milióny let a je jim to jedno, ale posadit kupříkladu mou babičku, blahé paměti, před počítač, asi by jí zrak přecházel. Před pěti sty lety jsme si byli jistí, že Slunce se otáčí kolem Země. Stopadesát roků zpátky bychom přísahali na život našeho křečka, že atom je nejmenší částice hmoty. Ještě v létě 2000 jsem na brněnské přehradě hrdě vykřikovala, že bez počítače a mobilního telefonu se klíďo obejdu. Oooo jak jsem byla naivní.

   U nás doma se ráno otevřou oči (nesejde na tom čí, včetně Matýskových), uvaří se dva hrnky silné černé kávy, zapne se počítač a začne rvačka o WC. V tomto pořadí. Kdybychom "kouzelnou bedýnku", jak naše PC-Intel inside láskyplně nazývám, zapli o jednu minutu později, vybouchla by lednička, spadl balkón, zmizely by nám všechny tkaničky od bot nebo by nastala jiná přírodní katastrofa. Buď já nebo J. pouštíme internet a jako první kontrolujeme příchozí poštu, nezávisle na tom, že jsme to udělali naposledy včera v jedenáct večer, co kdyby v noci přišel velmi důležitý e-mail? Poté se naše cesty rozcházejí a někdo čte zprávy, prohledává autobazary a pročítá diskuzní fóra o autech (nebudu jmenovat, už jsem se ho napomlouvala dost) a jiný se zabývá daleko důležitějšími záležitostmi, jako najít recept na dnešní oběd, zjistit, v kolik mu zítra jede autobus do práce (když už je ten druhý tak majetnický a nepůjčí jednomu Arthura), či který boutique začal s povánočním výprodejem.

   Na celosvětové síti nakupujeme, sháníme informace, zabíjíme nudu. Cokoliv momentálně potřebného nebo i jen chtěného, ale tak, že moc, lze pořídit rychleji, levněji, kvalitněji, než kdyby si člověk dal tu práci, oblékl se a došel pár metrů do Teska. Náhradní díly na naše pobouchané Mondeo, nová kabelka mamince, hračky Matýskovi. Kdybychom z času na čas nepotřebovali čerstvé rohlíky, nevěděli bychom, jak vypadá nákupní košík a k čemu slouží. Pravda je, že právě jen díky internetu jsme sehnali juniorovi spoustu pomůcek a léků, na které bychom jinak nenarazili. Ledaže bychom dostali impulzivní nápad, zajet si do Rakouska na prohlídku homeopatických lékáren.

   Když jsem byla malá a vznesla jsem na rodiče inteligentní dotaz počínající slovem co, jak nebo proč, odkázali mě na odbornou knihu či encyklopedii. Dodnes si myslím, že je to geniální způsob jak se zbavit otravného dítěte a ještě ho přitom vzdělat. Celou svou střední a vysokou školou jsem prošla hlavně díky heslu "Není důležité, jestli to znáš, hlavně, že víš, kde to najdeš". Vždy jsem měla o svých tahácích perfektní přehled. Dnes je situace jednodušší. Nemusíme se učit na zkoušky, nové informace hledáme dobrovolně a v naději, že až se nás na to někdy někdo zeptá, nebudeme za úplné blbce, a vždy se můžeme spolehnout na 2 oblíbené příbuzné, tetu Wiki (www.wikipedia.org) a strejdu Googla (www.google.com). Encyklopedie a vyhledávač online.

   Nejraději si ovšem na síti hrajeme. Je úplně jedno, že J. musí vypracovat projekt do práce a já slíbila kamarádce, že jí ty fotky z dovolené v roce 2007 pošlu co nejdřív. Okupujeme počítač, abychom si zahráli proti němu, proti živým soupeřům kdesi na jihokorejském pobřeží, proti sobě navzájem. Pereme se o myš a klávesnici ve snaze toho druhého po dvou hodinách piškvorek, s očima rudýma únavou, odtrhnout a dát si jednu, maximálně 2 partičky. Nedávno jsem díky paní z Rané péče narazila na server, provozující vzdělávací a interaktivní hry pro postižené děti. A teď v tom lítá i Máťulka. Jsme prostě maloměšťácká rodina své doby.

   Samostatnou kapitolou jsou diskuzní fóra. J. figuruje pod svým nickem na samých nudných, nezáživných pánských diskuzích o počítačích, autech a počítačích. A o autech. Já mám svou internetovou kavárnu, kam si chodím popovídat, poplakat, postěžovat, pochlubit se. Je to krásné místo, plné milých tváří, z nichž jsem drtivou většinu nikdy neviděla, ale mám pocit, jako kdybych je znala dlouhé roky. Trávím tam své mládí a vůbec mě to nemrzí. V kavárně se totiž dá najít spousta zajímavých a důležitých informací. Lidé se dělí o nápady, zkušenosti s výrobky, či službami, o recepty nebo tipy na dobrou restauraci. J. se mi pro mou závislost nějakou dobu vysmíval, jestli prý bych nechtěla ten počítač přestěhovat do ložnice, aby mi v noci něco důležitého neuteklo. Namítla jsem tehdy, jen ať si počká, až našetřím na notebook. Smát se přestal. Ovšem, jaké bylo mé zadostiučinění, když jsem mu jednoho dne nakoukla přes rameno, a zjistila, že vybírá novou GPS navigaci právě podle rad návštěvnic kavárny.

   Díky e-mailu a Skype jsme ve spojení s našimi až příliš vzdálenými rodinami a J. je díky Facebooku v kontaktu s přáteli sice velmi blízkými, ale nonstop přilepenými k síti, tudíž je pro ně jednodušší otevřít si to pivo doma, pěkně v závětří monitoru.

   Nejsem si moc jistá, jestli nám internet zjednodušuje život, nebo si ho díky němu víc a víc komplikujeme. Možná, že kdybychom neměli přístup k tomu obrovskému kvantu informací a dat, možná, že bychom hodně věcí dělali jinak. Koupili si encyklopedii, zašli do kina na dokumentární film, nerozemílali si mozkové buňky postřehovými hrami, které o sobě tvrdí, že bystří naši mysl, ale popravdě se nás jen snaží zblbnout. Každopádně bez internetu a jeho širokých možností bych se nikdy nedozvěděla, že nejmenším savcem na světě je bělozubka nejmenší, a že zítra mi nad hlavou vyjde slunce přesně v 7:34.

sobota 8. ledna 2011

Hrdá matka

   Dnes jsem přečetla knihu Jeana-Louise Fourniera Kam jedeme, tati?. Původně jsem chtěla sem na blog přepsat její úvodní kapitolu, jelikož kniha je krásná, poutavá a čte se jedním dechem, ale je tak srdceryvná, že jsem nenašla odvahu. Výrazem srdceryvná míním fakt, že jsem začala brečet v 9:05 středoevropského času a přestala po šesti posmrkaných kapesnících s rozmazanou řasenkou v 10:15 po jejím dočtení. Nevím, jestli budu mít ještě někdy v životě sílu vzít ji do ruky, natož z ní cokoliv kopírovat na internet.
  
   Autor je otcem dvou velmi těžce postižených chlapců, z nichž jeden je už po smrti a druhý v léčebně-výchovném ústavu. Překladatelka na poslední straně píše, že "Jean-Louis Fournier se s ironií a cynickým nadhledem sebelítosti brání...". Pokud tento černo - černý humor má být legrační, zapomněla jsem se smát. Ale naprosto ho chápu. jen my, rodiče dětí s handicapem, máme právo dělat si z našich potomků srandu. Je to, jako když černoch řekne černochovi negře. Jen my víme, jak je těžké se s jejich postižením a problémy vyrovnat a jen my smíme použít výrazy "má v hlavě slámu a v ní možná malý ptačí mozeček" nebo, jak napsala dnes již známá autorka "reaguje na světlo a tmu. Když ho chceme dostat z pokoje, zhasneme tam".

   Při čtení knihy Kam jedeme, tati, jsem si uvědomila, jak se nám s Matýskem krásně žije. My vlastně nemáme právo si na cokoliv stěžovat. Na něm není na první pohled vidět, že má problém, je to krásný, blonďatý chlapeček (nemáme tušení po kom, oba jsme tmavovlasí. J. to někdy komentuje slovy "to by mě zajímalo, kdo je jeho pravá matka?"), a dokud si nevrazí prsty ruky až po zápěstí do pusy, nebo nezačne nesrozumitelně žvatlat, nikdo neví, že je handicapovaný. I přesto, že soupis jeho znalostí a dovedností by se vešel na parkovací lístek, jsme moc rádi, že při vší smůle je to veselý a šťastný kluk. Většinu času se usmívá, řehtá, nadšeně výská, byť k tomu zjevně nemá příčiny.

   Teď bych se měla rozepsat o tom, jak je mi líto, že si neumí zavázat tkaničky, sám se najíst, neumí mluvit ani malovat, nejspíš nikdy nepůjde na vysokou a bůhví, jestli kdy uvidím jeho děti. Ale neudělám to. Jsem spokojená, že je šťastný on a mám v úmyslu jej vychválit až do nebe:
- Můj syn umí ležet hodinu na zádech a kopat při tom nohama. Které čtyřleté dítě tohle dokáže?
- Když ho krmím čokoládovým jogurtem, a on kýchne, což dělá velmi rád, překvapeně se podívá na své poprskané nožičky, na mé poprskané nožičky a na poprskanou pohovku a s provinilým výrazem začne fleky rozpatlávat ve snaze uklidit. Nejdřív se začnu smát já, potom on a nakonec J.
- Nacpe si do pusy všech 5 prstů na levé ruce a ještě přidá malíček z pravé.
- Je moc rád lechtán a to kdekoliv. Nejoblíbenější místa jsou klíční kost a loketní jamka. Moc nechápu, jak je to možné, ale nachechtáme se tomu oba dost.
- Večer, jakmile vyhlásíme koupání, úplně vidím to hypotonické tělíčko, jak vyskakuje ze země, běží do koupelny a cestou ze sebe strhává oblečení. Je velká škoda, že skutečnost je jiná, ale nadšení stejné.
- Při oblékání vydatně pomáhá. Je úplně jedno, že nerozezná rukáv od výstřihu, moc se snaží. Dnes už vydrží i klidně sedět při zapínání knoflíků u košile. A to je velký úspěch.
- Když vstoupíme do kterékoliv místnosti, vychovaně pozdraví. A vůbec nevadí, že mu není rozumět.
- Nikdy neodmlouvá. Na ulici mi neutíká. Sní všechno, co mu dám. Bez řečí. Nekreslí  vodovými barvami po podlaze. V autě se vytrvale neptá "Kdy už tam budeme?". Nepere se s dětmi ve školce ani na pískovišti.

   Poslední dobou se moc rád mazlí. Jen občas a zřídka, ale tím je to krásnější. Nedělá to na povel, ale prostě, že chce. Vtiskne se mi do náruče, obejmě mě kolem krku a položí si hlavičku na mé rameno. Jen někdy a na pár vteřin. Ale i to mi stačí. Matka, která na adresu svého dítěte řekne "nemůžu ani umýt nádobí, furt na mě visí", by měla být pro výstrahu ostatním doživotně přivázána utěrkou k topení tváří ke zdi.

   Můj chlapeček je prostě nejkrásnější na světě a to málo co zvládá, umí perfektně. Jsem na něj pyšná.

čtvrtek 6. ledna 2011

Špatný den s dobrým koncem

   Opět jsem se poprala s úředním šimlem. Vstoupila jsem do ozubeného soukolí městské byrokracie a dala mu přes hubu. Zápas to byl velmi nerovný, jelikož úřednice byly v početní převaze. Ale nakonec se vše v dobré obrátilo a já mám svůj kouzelný zelený lísteček, který sice na jedné straně říká, že jsem naprosto neschopná dávat pozor na své věci (což není pro nikoho žádná novinka, kdybych neměla hlavu přišitou ke krku, někde bych ji ztratila), ale zároveň potvrzuje, že nová občanka je na cestě.

   Všechno začalo včera odpoledne, když nám pošťák přinesl úplně nové páně Papinovo hrnce, ale kterému jsem se nemohla prokázat, jelikož místo v peněžence, kde obvykle občanský průkaz bydlí, zelo prázdnotou. Naštěstí mi doručovatel uvěřil kdo jsem, a jelikož rozhodující bylo množství bankovek, které jsem mu výměnou za objemnou krabici předala, zásilku mi nechal. To ovšem neměnilo nic na faktu, že "Houstone, máme problém". Doma jsem se jala prohledat kabelky, tašku od notebooku, odkud jsem postupně vyndala zásobu papírových kapesníčků, řasenku, oční stíny a 3 rtěnky, nabíječku na GPS, dvoje silonky, pastelky a tvrdý rohlík, což J. vykouzlilo na rtech roztomilý úsměv, ovšem průkaz nikde. Na řadu přišlo oblečení, včetně čerstvě vypraného a poté všechny možné schovky v našem malém bytě. Našla jsem 5 let starou lítačku na pražskou MHD, 3 DVD s filmem Eva tropí hlouposti, záložní brýle mé drahé polovičky, které hledáme od loňského jara, ale to bylo asi tak všechno. 2 hodiny a 4 cigarety mi trvalo několikanásobné prošacování všech poliček a šuplíků v obýváku. Nakonec jsem musela přiznat prohru a připravila jsem si potřebné doklady pro paní u okénka.

   Ráno začalo vesele, kluci vypadali, že si večer nasypali do čaje 10 deka Rohypnolu a na světě nebyla živá síla, která by je dostala z postele. Po několika marných pokusech jsem se svým mužem drasticky zatřásla a nakřičela na něj, že musí okamžitě vstát, páč už teď jedu pozdě do práce. Sice se z peřin vyhrabal, ale zamířil rovnou na záchod a pak ještě během 15 minut třikrát. Já jsem mu říkala, ať to hovězí z července nerozmražuje a nedává do guláše, ovšem komu není rady, tomu není pomoci. Co teď? J. se musel držet v minutové dostupnosti WC a Matyho jsem potřebovala dostat do školky. Nakonec to můj chorý drahoušek risknul, sjel se mnou výtahem do přízemí, vyvezl mi kočárek před dům a mazal zpátky. Dítě jsem předala paní učitelce, zavolala do práce, aby o mě neměli starost a dorazila tam s hodinovým zpožděním. Jedním dechem jsem se vedoucímu směny omluvila za pozdní příchod, vysvětlila své velmi vážné důvody a požádala ho, zda by mě ze směny nepustil o něco dříve, jelikož nemám občanku. Nejspíš ze mě měl velkou radost.

   Odpoledne jsem vstoupila do budovy magistrátu a začala legrace. V přízemí jsem si nechala vytisknout pořadový lísteček pro příjem žádostí a vystoupala do prvního patra. Čekárna zela prázdnotou, u jednoho okénka se snažil malý příslušník vietnamské komunity vysvětlit, že opravdu "umi spatne cesky", ale něco moc nutně potřebuje. Vyplnila jsem dotazníček a byla elektronickým systémem vyzvána k jeho předložení. Řekla jsem blond úřednici, že jsem ztratila občanku a chci novou, na což mi odpověděla, že na to mají ale úplně jiný formulář, který je nutno vyplnit, sehnat si nové číselko a jednat o mém problému s kolegyní. Pokrčila jsem rameny, sešla do přízemí, vytiskla lístek a počkala na vyzvání kolegyně.
"To jste tady špatně. Tohle dělá paní o 2 okénka dál."
"Vy nemůžete? Vždyť je to jedna kancelář, dělíte se o stejný archiv a máte tu samou počítačovou síť."
"Nemůžu. Musíte dolů pro nové číslo."
"Tam už jsem byla, tady je."
"To je špatný lístek. Musíte zmáčknout tlačítko u výdeje nových průkazů."
"!"
   Sešla jsem po schodech, nafasovala pořadí a vrátila se. Jediná klika byla, že nás v celé místnosti bylo 5, z toho 3 zaměstnankyně. Po vyzvání jsem přistoupila opět k blonďaté paní.
"Potřebuji vyplněný formulář, rodný list a pasovou fotografii."
Všechno jsem odevzdala a oddechla si.
"Tuhle fotku jste měla na občance před čtyřmi lety. Maximální stáří je jeden rok. V přízemí vás vyfotí, běžte, já počkám."
   Lidově řečeno, v kapse se mi otvírala kudla. Spolkla jsem slzy vzdoru, sešla jsem po schodišti a nechala si udělat 4 naštvané fotografie. Konečně bylo vše v pořádku. Podepsáno, odevzdáno a orazítkováno. Dostala jsem prozatimní potvrzení a datum, kdy si můžu přijít pro nový doklad. Nevím, jestli budu mít sílu. Třeba by mi příštích několik měsíců stačil cestovní pas, než se trošku oklepu a dostanu odvahu opět vstoupit do budovy magistrátu.

   To chtělo satisfakci. Jela jsem přímou cestou do obchodního centra a vešla do prodejny, do které mám svým partnerem přísně zakázán vstup bez dozoru dospělé osoby. Knihkupectví. Udělala jsem si čtyřnásobnou radost, sehnala všechny tituly, po kterých mé čtenářské srdce prahlo a ulehčila našemu rodinnému účtu. Cestou k autu jsem uronila slzu nad luxusními černými kozačkami ve značkovém italském obchodě, ale to by mi už opravdu neprošlo a vyrazila domů.
   "Ahoj lásko, právě jsem utratila strašné peníze za knihy, ale to nevadí, jelikož jsem nám ušetřila 1559,- Kč."
   "Copak, nechytil tě revizor?"
   "Ne. Nekoupila jsem si boty."
   "Tak to seš fakt spořivá." zasmál se J.
Uplatila jsem ho novou knihou Terryho Pratchetta a pytlíkem belgické čokolády a bylo mi odpuštěno. Nakonec ten den nebyl tak špatný.
  

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.