pondělí 17. ledna 2011

Tak jo

   Smířit se dá se vším. Tedy kromě smrti. I když s odchodem zlaté rybičky mé sestry jsem se srovnala poměrně rychle. Za svůj zatím krátký život jsem měla příležitost udělat spoustu kompromisů.

   Z nedávné minulosti můžu vyzvednout návrh mé životní lásky, že se po nesvatbě přestěhujeme za prací do jistého městečka poblíž Prahy. Když tuto myšlenku poprvé nadnesl, řekla jsem "jen přes mou mrtvolu, miláčku". Velmi vtipně odvětil, že to není problém, ovšem co by tam sám beze mne dělal, to že rovnou může zůstat tam, kde je. Navíc jsem v té době čekala naše robě a o něm prohlásil, že si přece nezabije svého nejspíš prvorozeného. Je legrační, ten můj drahoušek. Rozhodla jsem se tehdy dát místu, které předchází nevábná pověst, aspoň šanci. Vyrazili jsme o víkendu podívat se na byt z inzerátu a v okamžiku, kdy autobus odbočil z hlavního tahu a namířil si to po malé příměstské silničce, lemované červnovým sluncem zalitými hvozdy, řekla jsem tak jo. Prý se tomu říká revitalizace a v tomto případě musím uznat, že se povedla. Zamilovala jsem se. Byt jsme si pronajali a později vyměnili za větší a už náš vlastní. V tom samém městě, na stejném sídlišti, s krásným výhledem na pole a za ním ležící malebnou vesničku. Každý krásný den při pohledu z okna uvažujeme, který developer bude mít první tu kliku, že nám náš obrázek jako z čítanky zastaví satelitními domky. 

   Narodil se Matýsek. Byl nádherný, modrooký a úplně plešatý a my ho milovali od prvního okamžiku, kdy na nás zamával svými dlouhými řasami. A pak, jednoho dne, jsem držela v ruce lejstro, na kterém stálo, že můj syn odpovídá třetímu stupni postižení (hodnoceno jako velmi těžké). Tak jo. Smířili jsme se s tím, ale nikdy jsme svůj boj nevzdali. Běháme po nemocnicích, klinikách, lékařích a léčitelích, pročítáme odbornou literaturu, lustrujeme internet a hledáme jakoukoliv cestu, jak zlepšit Matyho kvalitu života. Uzdravit ho. Najít v něm toho "normálního" ukecaného, ulítaného, zlobivého kluka, jako jsou jeho vrstevníci.

   Jednoho dne jsem upadla na snowboardu a lékaři zjistili, že mám rakovinu. Tak jo. I s tím se dá žít. Fakt je ten, že zatím z mého pohledu je to nemoc nenáročná, nebolestivá, nijak mě neomezuje. Nemusím brát léky, nejsem unavená, zvládám všechno, co potřebuju. Až na ty nemocnice.

   S rekreačním pobytem, honosně zvaným "hospitalizace", se prostě nějak nemůžu srovnat. Ne, že by mi vadilo se celý den válet v posteli, nic nemuset a drbat s kamarádkama po síti, ale to všechno člověka těší jen v okamžiku, kdy mu to moc dlouho chybělo a teď si našetřil chviličku volna, kterou si užije. Ne každý den od rána do večera. Příšerná rutina, kterou třikrát denně rozptýlí jedna načuřená sestra s teploměrem a večer druhá unavená s injekcí proti trombóze. Když mi těsně po první operaci řekli "nesmíš nic jíst 3 dny a potom dostaneš bujón", řekla jsem "tak jo". Na vývar jsem se těšila, a poté, co jsem ho konečně vyhladovělá a lehčí o tři kila dostala, skákala jsem radostí. Po druhém zákroku se už této výsadě - nedostat nic k snědku několik dnů - netěším, a tudíž mám možnost chuťově posoudit kvalitu místní kuchyně. Pravda je, že kromě pečiva a bílé kávy k snídani se o to ani nepokouším. S jistotou mohu prohlásit, že by pohrdl i pes mých rodičů. Výhled z pokoje mám nádherný, protější budova by potřebovala přemalovat a paní ve čtvrtém patře naproti má díru nad kolenem na noční košili. Někdo by jí to měl říct. Na jednu sprchu je nás šest ženských a mezi něžným a roztomilým budíčkem v 6:10 a vizitou v 7:00 se tam musíme vystřídat všechny. Včetně mytí zubů, převlékání, a jiných podobně choulostivých situací, kdy by jeden byl nejraději sám v uzamčené místnosti. Očekávám okamžik, kdy se do boxu budeme cpát ve dvou a mýt jedna druhé záda v rámci urychlení provozu.

   Ale jelikož jedno z mých novoročních předsevzetí bylo přijímat vše, co přijde s otevřenou náručí, aspoň pro tentokrát si přestanu stěžovat.
Včera odpoledne mi sestra nabídla šedo-bílou kapsli. Orosila se mi záda, ale vzala jsem si ji v rámci zachování dobrých sousedských vztahů. Tak jo. Nově příchozí spolubydlící ráda čerstvý vzduch. Spím pod oknem, mám rýmu jako trám, ale taky mám peřinu, proč si dělat násilí. Tak jo, vyvětráme si. Ráno mi lékař sdělil, že mimo mé plány opustit to tu nejpozději v úterý a už se sem nikdy nevrátit, budu zproštěna vazby ve čtvrtek. Tak jo. Na všem vidět to lepší, to dobré, to povznášející. Hned jak přijdu na to, co to je, budu se toho držet a nepustím. 

11 komentářů:

  1. No nevím jak pro Tebe, ale pro nás - čtoucí - je naprosto potěšující, že Tě pustí až ve čtvrtek.

    OdpovědětVymazat
  2. Dneska je pondělí,takže zítra si už budeš říkat:"Pozítří,pozítří..."

    OdpovědětVymazat
  3. Ale čtvrtek, to je tenhle týden, a navíc před víkendem :o)

    OdpovědětVymazat
  4. Štěpánkovi (náš straší syn) jsem psala na první tábor "už se jeno třikrát vyspíš a budeš doma".

    OdpovědětVymazat
  5. Teď, když píšu, už máš zase jeden den za sebou. Donesl ti aspoň někdo do nemocnice metr a nůžky?

    OdpovědětVymazat
  6. Mamino,Pisarka to napsala"opět"trefně:-).

    OdpovědětVymazat
  7. Tak dneska už jenom dvakrát.:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuju, holky, za povzbudivé komentáře. Pročítám je pořád dokola a opakuju svou mantru "už jen 2x". Ovšem teď se mi to pokusila pokazit jedna MUDra, domů prý, až budou výsledky histologie. Budu muset dojít na patologii, trošku je tam popohnat.

    OdpovědětVymazat
  9. Nemocnice se brzy zbavíte definitivně, určitě a mezitím z vás stihne nepochybně být slavná a uznávaná spisovatelka. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. nedej se zblbnout, proč bys tam měla být do histolky ??? lidi choděj domů, když jim je dobře. když je ti super dobře, ani tam přece nemusíš čekat, až ti vyndaj stehy, to tam můžeš přijít na chir. ambulanci. a pro výsledky histologie tam prostě přijdeš za těch deset dní, kdy obvykle už bývají komplet. jdi na reverz, moc se s nima nemaž.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...