pondělí 10. ledna 2011

Síla internetu

   Doba se změnila. Záleží na tom, vůči čemu, třeba takoví trilobiti koukají pořád do stejného kusu vápence už po milióny let a je jim to jedno, ale posadit kupříkladu mou babičku, blahé paměti, před počítač, asi by jí zrak přecházel. Před pěti sty lety jsme si byli jistí, že Slunce se otáčí kolem Země. Stopadesát roků zpátky bychom přísahali na život našeho křečka, že atom je nejmenší částice hmoty. Ještě v létě 2000 jsem na brněnské přehradě hrdě vykřikovala, že bez počítače a mobilního telefonu se klíďo obejdu. Oooo jak jsem byla naivní.

   U nás doma se ráno otevřou oči (nesejde na tom čí, včetně Matýskových), uvaří se dva hrnky silné černé kávy, zapne se počítač a začne rvačka o WC. V tomto pořadí. Kdybychom "kouzelnou bedýnku", jak naše PC-Intel inside láskyplně nazývám, zapli o jednu minutu později, vybouchla by lednička, spadl balkón, zmizely by nám všechny tkaničky od bot nebo by nastala jiná přírodní katastrofa. Buď já nebo J. pouštíme internet a jako první kontrolujeme příchozí poštu, nezávisle na tom, že jsme to udělali naposledy včera v jedenáct večer, co kdyby v noci přišel velmi důležitý e-mail? Poté se naše cesty rozcházejí a někdo čte zprávy, prohledává autobazary a pročítá diskuzní fóra o autech (nebudu jmenovat, už jsem se ho napomlouvala dost) a jiný se zabývá daleko důležitějšími záležitostmi, jako najít recept na dnešní oběd, zjistit, v kolik mu zítra jede autobus do práce (když už je ten druhý tak majetnický a nepůjčí jednomu Arthura), či který boutique začal s povánočním výprodejem.

   Na celosvětové síti nakupujeme, sháníme informace, zabíjíme nudu. Cokoliv momentálně potřebného nebo i jen chtěného, ale tak, že moc, lze pořídit rychleji, levněji, kvalitněji, než kdyby si člověk dal tu práci, oblékl se a došel pár metrů do Teska. Náhradní díly na naše pobouchané Mondeo, nová kabelka mamince, hračky Matýskovi. Kdybychom z času na čas nepotřebovali čerstvé rohlíky, nevěděli bychom, jak vypadá nákupní košík a k čemu slouží. Pravda je, že právě jen díky internetu jsme sehnali juniorovi spoustu pomůcek a léků, na které bychom jinak nenarazili. Ledaže bychom dostali impulzivní nápad, zajet si do Rakouska na prohlídku homeopatických lékáren.

   Když jsem byla malá a vznesla jsem na rodiče inteligentní dotaz počínající slovem co, jak nebo proč, odkázali mě na odbornou knihu či encyklopedii. Dodnes si myslím, že je to geniální způsob jak se zbavit otravného dítěte a ještě ho přitom vzdělat. Celou svou střední a vysokou školou jsem prošla hlavně díky heslu "Není důležité, jestli to znáš, hlavně, že víš, kde to najdeš". Vždy jsem měla o svých tahácích perfektní přehled. Dnes je situace jednodušší. Nemusíme se učit na zkoušky, nové informace hledáme dobrovolně a v naději, že až se nás na to někdy někdo zeptá, nebudeme za úplné blbce, a vždy se můžeme spolehnout na 2 oblíbené příbuzné, tetu Wiki (www.wikipedia.org) a strejdu Googla (www.google.com). Encyklopedie a vyhledávač online.

   Nejraději si ovšem na síti hrajeme. Je úplně jedno, že J. musí vypracovat projekt do práce a já slíbila kamarádce, že jí ty fotky z dovolené v roce 2007 pošlu co nejdřív. Okupujeme počítač, abychom si zahráli proti němu, proti živým soupeřům kdesi na jihokorejském pobřeží, proti sobě navzájem. Pereme se o myš a klávesnici ve snaze toho druhého po dvou hodinách piškvorek, s očima rudýma únavou, odtrhnout a dát si jednu, maximálně 2 partičky. Nedávno jsem díky paní z Rané péče narazila na server, provozující vzdělávací a interaktivní hry pro postižené děti. A teď v tom lítá i Máťulka. Jsme prostě maloměšťácká rodina své doby.

   Samostatnou kapitolou jsou diskuzní fóra. J. figuruje pod svým nickem na samých nudných, nezáživných pánských diskuzích o počítačích, autech a počítačích. A o autech. Já mám svou internetovou kavárnu, kam si chodím popovídat, poplakat, postěžovat, pochlubit se. Je to krásné místo, plné milých tváří, z nichž jsem drtivou většinu nikdy neviděla, ale mám pocit, jako kdybych je znala dlouhé roky. Trávím tam své mládí a vůbec mě to nemrzí. V kavárně se totiž dá najít spousta zajímavých a důležitých informací. Lidé se dělí o nápady, zkušenosti s výrobky, či službami, o recepty nebo tipy na dobrou restauraci. J. se mi pro mou závislost nějakou dobu vysmíval, jestli prý bych nechtěla ten počítač přestěhovat do ložnice, aby mi v noci něco důležitého neuteklo. Namítla jsem tehdy, jen ať si počká, až našetřím na notebook. Smát se přestal. Ovšem, jaké bylo mé zadostiučinění, když jsem mu jednoho dne nakoukla přes rameno, a zjistila, že vybírá novou GPS navigaci právě podle rad návštěvnic kavárny.

   Díky e-mailu a Skype jsme ve spojení s našimi až příliš vzdálenými rodinami a J. je díky Facebooku v kontaktu s přáteli sice velmi blízkými, ale nonstop přilepenými k síti, tudíž je pro ně jednodušší otevřít si to pivo doma, pěkně v závětří monitoru.

   Nejsem si moc jistá, jestli nám internet zjednodušuje život, nebo si ho díky němu víc a víc komplikujeme. Možná, že kdybychom neměli přístup k tomu obrovskému kvantu informací a dat, možná, že bychom hodně věcí dělali jinak. Koupili si encyklopedii, zašli do kina na dokumentární film, nerozemílali si mozkové buňky postřehovými hrami, které o sobě tvrdí, že bystří naši mysl, ale popravdě se nás jen snaží zblbnout. Každopádně bez internetu a jeho širokých možností bych se nikdy nedozvěděla, že nejmenším savcem na světě je bělozubka nejmenší, a že zítra mi nad hlavou vyjde slunce přesně v 7:34.

16 komentářů:

  1. a teď si představ, že člověk, který zapíná notebook dřív než si vyčístí zuby a postaví vodu na čaj (já) žije s někým, kdo na netu tráví tak 30 minut denně, aby zčeknul mail a FB... Pak si počítač poslušně vypne a vrátí nasupené manželce (mě!) kabel (nemáme wifinu a ani mít nemůžem a funguje nám pořádně jen jeden kabel...) Co já si od něj denně vyslechnu... :-D

    OdpovědětVymazat
  2. no, my nemáme televizi a mysleli jsme si, jak jsme chytří a co ušetříme času. to jistě ušetříme, abychom svištěli na dvou kompech zároveň. každý v jednom rohu obýváku, ani za ruce se držet nemůžem. ach, jak jsem pyšná, že zvládáme život bez televize :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Hm, my máme ty svoje kompy v různých patrech, tak jsem ráda aspoň za tu televizi, jinak bychom se vůbec nepotkali a asi bychom si museli začít posílat maily.

    OdpovědětVymazat
  4. Naše rodinná závislost je asi o level výš. Počítač nemá jen pes, ostatní pracujeme v síti, připojení přes wi-fi a tisknem na dvou síťových tiskárnách . A  přesto se nikdo z nás něživí jako ajťák :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Jéé, super, takže my jsme taky normální domácnost? To potěší :)

    OdpovědětVymazat
  6. No dámy, děláte mi radost! Fakt jsem si myslela, že jsme extrém a koukám, my jsme všichni na odvykačku v Bohnicích :-))

    OdpovědětVymazat
  7. [6]: Ehm, no, někdo víc, někdo míň. Já noťas teda na sál fakt nechtěla :)))

    OdpovědětVymazat
  8. Tak se také hlásím do klubu závislaček:-),ale dámy já oproti vám mám výhodu,manžela můj notásek vůbec nezajímá...jednou za rok se koukne na nějaké oblečení na motorku-objedná a notásek zase předá mě:-)

    OdpovědětVymazat
  9. Dobrý den, občas čtu Váš blog, je to hodně zajímavé čtení, a to jak obsahem, tak formou.

    OdpovědětVymazat
  10. Já jsem tu nová a hlásím se do klubu také.Jelikož mám dvě dcery ve věku 16 a 13 let k počítači a notebooku se dotanu pouze na délku paže když z nich otírám vrstvy prachu nebo se je( myslím počítače) snažím ventilátorem trochu schladit když jedou v jednom kuse i několik dní. ale vše si vynahradím v práci kde přes počítač vyřizuju téměř vše.Matyskovi vaše články čtu moc ráda, každé ráno s nima začímnám pracovní den a jen tak dál.

    OdpovědětVymazat
  11. Vidíš, dostala jsem od mojeho sprďana, že zase "sektařím" u počítače a že mě to pořád baví něco tam číst. Dala jsem mu přečíst tvůj článek "Mé malé záhady" a chechtá se ještě teď a vzkazuje J., že se nemá nechat tebou převálcovat.

    OdpovědětVymazat
  12. Můj chlap taky nepotřebuje net k životu, pozitiva uznává, ale dalšího žrouta času prý nepotřebuje, stačí mu rodinka a práce :-) maily vyřídí meteleskublesku, ještě radši když se jich ujmu. Říká, že to zvládnu za něj. Vzala jsem si tu pochvalu k srdci:-)  Syn má počítač ve stejném patře, hezky si povídáme přes icq.

    OdpovědětVymazat
  13. Moc Vám fandím a věřím, že u Vás vše dobře dopadne - zaloužíte si to. Marcela

    OdpovědětVymazat
  14. Notebook nebrat, protože pak s ním člověk i spí (doslova, notes si nosím do postele). To by se J. asi nelíbilo. :-))

    OdpovědětVymazat
  15. Lucik, děkuji, omlouvám se za fkt. chybu, oopraveno

    OdpovědětVymazat
  16. Buď ráda, že na tom nejste jako my... První věc, kterou dělám, když vstávám (ať je to noční vstávání k dítěti nebo ranní vstávání), je otevření notebooku. Máme doma čtyři počítače (dva stolní, dva notebooky) na čtyřčlennou domácnost (nutno podotknout, že holkám je rok a měsíc a měsíc). Pravda, muž je ajťák a já se díky internetu taky živím... :o)))

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...