sobota 4. prosince 2010

Špindlerův mlýn - týden první

A tak jsme vyrazili do hor. Všichni. Firma se rozhodla, že jednou za rok se můžeme zúčastnit legrace zvané "preventivní rehabilitace". Jednotlivě či skupinově smíme vyrazit na hory, k vodě, na kola, na lyže, prostě kam srdce táhne, vše all inclusive. Jelikož jsem loňskou zimu objevila zajímavý způsob jak si zlomit co nejvíce kostí v co nejkratším časovém úseku - snowboard, rozhodla jsem se, že koncem listopadu už bude v Krkonoších spousta sněhu a přibalila jsem si výbavu. Mimo jiné, tedy.

V neděli večer nastalo hromadné balení. Většina našich kolegů, jedouce na PR, bere si s sebou jedno větší a jedno menší zavazadlo, to druhé pouze na parádu. My spakovali půlku bytu. Několik hodin trvalo snášení oblečení, sportovních potřeb, zateplení všech členů rodiny, kosmetiky, hraček, postýlky, jednoho prkna a dvou kočárků na jednu hromadu. Když už se předsíní nedalo téměř projít, rozhodla hlava rodiny, že "A dost!" Pokrčila jsem rameny a přestala horečně balit. Těšila jsem se totiž na pondělní ráno, kdy nastane sháňka po: kde mám rukavice? Vzalas mi pyžamo? Potřebuju ještě tohle a nesmím zapomenout tamto. J. v těchto případech volí nejmenší batůžek, který se u nás doma dá najít. Když množství ještě-těchhle-věcí přeroste kapacitu, hledá druhý nejmenší. Když ani to nestačí, následuje velká nákupní taška a tak dále... A já se bavím. Místo jednoho kufru a dvou velkých cestovních tašek se zřítelnice oka mého snaží nacpat do nikoliv bezedného zavazadlového prostoru našeho mondea asi 15 báglů.

Vydali jsme se na cestu a začali se těšit. Po půlhodině se J. rozhlédl po slunečném nebi a suché silnici a nenápadně mi naznačil, že to zatím ani na horách na sníh nevypadá. A podle předpovědi prý ani nebude. Vysmála jsem se mu a poprvé v životě užila ve větě slovo škarohlíd. Bohužel měl pravdu. Při uvítacím pohovoru, kdy jsme byli upozorněni, že nikdo nepřihlášený v hotelu přebývat nesmí a kouřit se může jen před vchodem, si vzala slovo dobře stavěná tělocvikářka a s úsměvem na rtu nám sdělila, že čekají sníh tak možná začátkem roku. A i kdyby, i KDYBY za několik dnů sníh napadl, správci sjezdovek potřebují aspoň 14 dní na uvedení do provozu. Takže si máme své lyže píchnout do špic.

Nedali jsme se znechutit a dopodrobna prozkoumali internet a reklamní letáčky, abychom zjistili, co se dá provádět mimo zimních radovánek. Bylo toho spousta. Bazén s tobogánem, masáže, posilovna, střelecký trenažér, bowling, squash, sportovní trenažér, tůry po okolí, a v neposlední řadě samozřejmě bar. Vrhli jsme se do víru vášní a hned druhý den vyrazili házet koulí na spoustu kuželek. K mé nemalé radosti začalo ráno sněžit a po dobu našeho pobytu už vpodstatě nepřestalo. Poněkud mi zmrzl úsměv, když jsme si ozkoušeli, co to znamená tlačit 12kg těžký kočárek s 18kg těžkým dítětem navlečeným do oblečení a fusaku o váze dalších 5kg hlubokým, vůbec žádným způsobem neupraveným, čerstvě napadaným sněhem. Dobrá, aspoň si zlepšíme kondičku.

Dalšího dne byla naplánována procházka. Miluju, když J. "se chce někam projít", páč to znamená, že ujdu nejméně 15 km, ale zato tou horší cestou. Ne, že bych pěší turistiku neměla ráda, ale já prostě potřebuju dopředu vědět, jak dlouho se půjde. Udělat si rozpočet. Kde bude chata s grogem, kde se bude stát a fotit "ty krásný panorámata", kde se bude jen stát a koulovat. Pod slovem procházka jsem si vždy naivně představovala hodinovou poobědovou nedělní promenádu parkem. Už jsem poučena a v batůžku nosívám zásobu vody a jídla na dva dny, pláštěnku a baterku. Kdyby náhodou.
Výlet s mapou vruce jsme zahájili po červené. Následovali jsme proužek na stromech až na místo, kde značka skončila u zavřené chaty. Další možnost byla modrá, zapadaná na půl metru. Tudy ne. Jdeme dolů po silnici. Končila po 100 metrech. Následovala kozí stezka dlážděná balvany, které pod bílou pokrývkou nebyly vidět. J. se zhostil úlohy kočárníka a zdatně klopýtal pohazujíce před sebou Chariotem s kupodivu hluboce spícím dítětem. Naštěstí tato legrace netrvala dlouho a u další (sakra, zase zavřené) chaty začal krásný, umetený turistický chodník, který nás dovedl zpět k hotelu. Unavení a utahání (kromě těch do růžova vyspaných, ale ti nám dvěma byli šum a fuk) jsme zapadli do postele a prospali se k bohaté snídani.

Následoval bazén s tobogánem. Byla jsem moc mile překvapena teplotou vody v dětském brouzdališti, kdy Maty nemusel drkotat zuby a nefialověly mu rtíky. Složila jsem své včerejší námahou zničené kosti na dno bazénku a nechala synátora blbnout v plavacím kruhu. Naštěstí je v něm rád a umí s ním vyvádět všechna možná alotria, takže se samostatně pěkně vyřádil, načež jsem se já vzpamatovala a začala s ním cvičit. Nádherně strávená hodinka, kterou se tatínek proplaval (asi mu ty kilometry začnu věřit) skončila bublinkovou lázní a šli jsme vdechnout oběd. Výběr z několika volně kombinovatelných porcí včetně jedné sladké a jedné vegetariánské, byl příliš velkým lákadlem, takže všechny naše rodinné diety šly k šípku. Vem to nešť, ještě pár procházek a budeme zase jako lunti.

Musím si něco nechat napříště. Jak jsme sáňkovali, komu se to nelíbilo, a jak jsem se KONEČNĚ dostala na sjezdovku ...

pátek 19. listopadu 2010

O cestování aneb Neviditelná

Přibližně tak obden u nás probíhá poklidná výměna názorů:
"Zítra potřebuju auto"
"Tos mi měla říct dřív, zítra vezu kolegu."
"Ale já nemám jak se dostat z práce."
"Jezdí MHD."
"Potřebuju ještě na nákupy."
"Jezdí MHD."
"A jak se dostanu z obchodního centra?"
"Sakra, jede ti autobus!"

Abych J. nekřivdila, tohle je extrémní situace, kdy měl náročný den v práci, doma nic k jídlu a Matýsek je protivný. Většinou boj o klíče vyhrávám já. Ale jelikož jsem ženská tolerantní a ohleduplná a pokud to situace a mé unavené paže a nohy vysloveně nevyžadují, přenechávám vozidlo partnerovi a sama, nebo ve třech (já, Maty a kočárek) se vydávám na cesty. Nejčastěji do hlavního města.

Hlavní město je na invalidy celkem slušně zařízeno. Na polovině zastávek metra jsou výtahy, nebo jezdící schody, na které platí přísný zákaz vstupu s kočárkem, jenž je všemi matkami sveřepě ignorován, anebo ochotní cestující, kteří pomohou kočárek vynést / snést. Pokud to nejsou cizinci. Byla jsem i odmítavě odmávnuta s anglickým doprovodným textem "nemám drobné". Moje chyba.
Poněkud zarážející se mi zdá fakt, že dva z uzlů, kde se kříží trasy a jsou tedy hojně využívány, pojem jako eskalátor či výtah neznají. Já problém nemám. Popadnu golfky s dítětem, hluboce se nadechnu, hlasitě odfouknu a počkám, až si toho okolo procházející student všimne a nabídne mi pomoc. Ovšem jak tu dělají dospělí na vozíčku, to je mi záhadou.

Maťulka z výše uvedených důvodů pražské metro moc nemusí. Buď s ním třesu po schodech, nebo na něj děsně fouká v chodbách, které díky konstrukci celého systémů fungují jako obrovský difuzor, nebo ho cpu do smrdícího počůraného výtahu, kde přes noc spí bezďáci a tlačítka mačkám přes rukáv bundy a vlhčený kapesníček. Ve vlaku se chce dívat z okna a vidí tmu, v lepším případě dráty přibité ke zdi. Když je špička a lidí moc, ohleduplně se v kočárku posouvá do strany, kdyby opravdu některý z cestujících neudržel rovnováhu a tlak davu a spadl mu dovnitř.

A moc roztomilí jsou revizoři. Tedy většina z nich. I když jsem osoba poctivá a jízdenku si kupuju, většinou mámu s kočárkem nevidí. Moc milé, děkuji.

Co pražská integrovaná doprava zavedla koupi lístků přes sms, těším se na okamžik, kdy se konečně nějakému kontrolorovi pochlubím, jak jsem šikovná. Je to velmi jednoduché. S patřičným časovým předstihem (ve špičce i čtvrt hodiny) před nástupem do metra / tramvaje / autobusu odešlu sms na centrálu a ta mi obratem (to je ta čtvrthodina prodlení) pošle zprávu, že jsem hrdým vlastníkem lístku a smím cestovat. Ze začátku jsem měla tu drzost, že jsem na potvrzovací sms nepočkala a klidně vyrazila, ovšem pak jsem se dozvěděla, že to, že mám jízdenku objednanou kdesi v éteru, která musí každou chvíli dorazit, žádného revizora nezajímá. Nemáš, zaplať. Takže když zapomenu, stojím na zastávce ve větru a dešti, nechávám si ujíždět jeden spoj za druhým a čekám, až mi v kapse pípne mobil. Že já se na to nevykašlu....

Posledně jsem potřebovala jet jen několik zastávek a bylo mi líto té hromady peněz co dám za jízdenku. Ale jelikož jsem asi za hodinu měla v plánu utratit větší hromadu za parádu, řekla jsem si, že mi to za to nestojí, a co ušetřím na pokutě, můžu vrazit do hadříků. Poslala jsem sms, počkala na odpověď a nastoupila. Už ve dveřích jsem ho poznala. Některým to prostě kouká z očí. Dotelefonoval, počkal až se rozjedeme a pátravým zrakem sjel potencionální černé pasažéry. Na mě se usmál. "Moc se nesměj, já lístek mám, heč!" pomyslela jsem si. Usadila jsem se, místa bylo naštěstí dost a cestujících málo, nachystala si telefon, že se teda po tolika letech konečně pochlubím a čekala. Pánové byli sehraná dvojka, naprosto beze slov se vrhli každý do své poloviny vozu. A já tam najednou nebyla. Prošel kolem mě, placku v kapse, zkontroloval babičku za mnou a němce s kufry přede mnou a mě normálně drze vynechal. Mé zklamání bylo obrovské. Proto ten úsměv, jako profesionál bezpečně poznal, že se nebojím a určitě mám v kapse lítačku na minimálně 3 roky dopředu. Kruciš. Blbý psychologický školení.

Nic se nedá dělat. Doma před zrcadlem natrénuju provinilý výraz v kombinaci s vyhýbavým pohledem a jednou to vyjde.

pondělí 8. listopadu 2010

Na houpačce

Ne, tenhle článek není o tom, jak jsem Matýska posadila na houpačku a houpala ho tak dlouho, až se jeho hypotonické ručičky pustily a pak jsem ho sesbírala ze země. I když by mohl být. Zatím nám teda nespadl, ale na těch pár pokusů a navíc jen na té malé "pákové", kdy jsou potřeba minimálně 2 dopsělí, aby se synáček mohl s rozpačitým úsměvem párkrát vznést do vzduchu, nepotřebuju plácat svá játra na internetu.

Tenhle článek je velmi hlubokomyslný a filozofický. Je o životě. Jak to stojí za houby tak dlouho, že už si člověk myslí, že se to nikdy nezlepší, a pak se to totálně podělá. Jeden si myslí, že padl na úplné dno a teď už může být jenom líp a ouha, z onoho dna se stala větévka na půli cesty. Ne, nemám depku na téma "jsem ubohá matka v domácnosti s handicapovaným dítětem a ignorujícím mužským", jen jsem měla poslední týden opravdu pocit, že se mi z toho houpání zatočí hlava. Je zajímavé, jak některá zpráva člověku vezme úsměv a na nebe přitáhnou šedé mraky a pak najednou vychází slunce a jeden by běhal, poskakoval, pískal si a vůbec se choval jako idiot.

Tak popořadě:
- stát řekl, že dá Matýskovi vyšší kapesné (hurá)
- opravář v autoopravně vyčíslil náklady na Arthura (a kruci)
- J. zhubl 8kg (hurá)
- psali z Motola, že chtějí, abychom se na týden, dva stavili, že mají pro Maťulku takovou hezkou sadičku vyšetření. Nenávidím to tam. J. to tam nenávidí. Pochybuju, že se tam Matymu líbí. (a kruci a kruci)
- kamarádka K. za nás obě složila zálohu na zimní lyžovačku a potvrdila naši účast (hurá)
- řekla mi, kolik to celé bude stát (a kruci)
- dostala jsem nabídku na práci (hurá)
- stát sice kapesné slíbil, leč neposlal. Arthur se spravovat nebude a co hůř, nedostane v dohledné době zimní papučky (a kruci)
- dozvěděla jsem se, že naše firma zavírá krám (a kruci)
- dlouho, dlouho vyhlédnutou zimní bundu už nemají (a kruci)

- a jedno definitivní hurá na konec: zkoušku z francouzštiny jsem udělala. Tímto oficiálně oznamuji, že jsem chytrá jako opice!!!

čtvrtek 4. listopadu 2010

Chobotnice aneb učíme se plavat

V rámci podpory Matýskova rozvoje jsem si na sebe upletla bič. Kvalitní, festovní sebetryznu. Už když byl miminko, rozhodli jsme se (tento moment je důležitý: MY jsme se rozhodli, že JÁ budu s Matym chodit plavat), že naše děťátko povité do konzumního líného počítačovo-televizního světa nebude zahálet, ale už v raném věku začne sportovat. Babyclub, ve kterém se místní kojenci učí potápět není od našeho bytu daleko, stojí to sice nekřesťanské peníze, ale co bychom pro našeho broučka neudělali.

Dokud byl Matěj malý (chápej nevážil více než 10kg), byla to legrace a zábava. Jednou týdně jsme opustili šeď našeho bytu a vyrazili si zacákat. Vzhledem k jeho hypotonii byl ve vodě šťastný jako blecha. Jeho tělíčko brázdilo hladinu malého bazénku lehce podpíráno matčinou paží, cvičitelka mu nad hlavou mávala gumovými zvířátky a já šprtala jednu říkanku za druhou. Všichni se bavili.

Jak junior rostl, dostat se do bazénu a zpět začalo být čím dál tím zajímavější. Kupříkladu minulé úterý:
Je devět ráno, čas sbalit věci. Hážu do baťůžku ručník, dětskou osušku, Matyho plavky, přebalování, pití, svačinu, sprchový gel (a dívám se, jak víčko odskakuje a růžový blivajz se rozlévá na níže uložené), vybaluji, hledám jiný batoh, opět pakuju. Můžeme. Navlékám se do plavek, které zoufale potřebuju vyměnit za nový model, ale prostě nemám čas si ho koupit. Což je poněkud zvláštní, uvážím-li, že jsem na nakupování normálně fyzicky závislá. Několik vrstev oblečení na mě, na dítě a ven.
Vycházíme z bytu, Matěj je usazen do kočárku a výtah nejde přivolat. Jelikož nás začíná trošinku tlačit čas, zoufale mačkám tlačítko v naději, že pokud ho donutím projít skrz kov, výtah se slituje a přijede. Máme kliku, po několika kouzelných formulích (sestávajících většinou ze sprostých slov) se dostáváme do přízemí.
U dveří do bazénu provedu pravidelné stíhací cvičení - kočárek sjíždějící z nájezdové rampy a zavírající se dveře, kdy nevím co držet dřív. Zachraňuje nás cvičitelka a jsme uvnitř. Parkuju, vyndávám zpocené dítě (kdo mohl tušit, že bude koncem října venku 17 stupňů?) a usazuji ho na botník. Je tu teplo a tak sundávám ze zad batoh, z obou členů výpravy bundy a čepice. A teď co? 5 metrů k šatně, jedno nechodící dítě, dvoje boty v košíku, batoh, bundy, čepice. Dle mých výpočtů je to tak na 5 rukou. Několik mi jich chybí. Batoh na záda, čepice do kapes, pod paži bundy, do jedné ruky košík, do druhé Maty. Boty holt zůstanou tam kde jsou. Zdá se, že mám vyhráno. Syn váží necelých 20kg. Ujdu 5 velmi, velmi dlouhých metrů.
V šatně svlékám potomka a usazuju ho na nočník. Úlevně vydechnu, že mám na pár minut prázdnou náruč a pomalu svlékám sebe. Zapomínám, že Matěj je už na nočník velký a potřebuje trochu pomoci. Na zemi se dělá nepěkná loužička a synátor se kření na své počůrané nohy. Rychlostí blesku likviduju havárii a snažím se uspíšit převlékací fázi, abychom byli co nejdřív ze šatny pryč.
Osprchujeme se, což dítě kvituje šťastným výskáním, které musí být slyšet až v Tescu a ze kterého ve vykachličkované místnosti jednomu praskají ušní bubínky. Jdeme konečně do vody. Maty plave krásně, spolupracuje, dokonce se naučil ručkovat podél okraje bazénu, cvičitelka ho nadšeně chválí. Musím přiznat, že některé akce jako "spadla lžička do kafíčka" a "já jsem malý šroubek (popadneme dítě za hrudník a naznačujíce šroubování ho zvedáme vysoko nad hladinu a zpět)" mi začínají způsobovat tik v očním víčku a poslední dobou je dost hodně flákám. Když se mi podaří na x-tý pokus nacpat zlatíčko do plavacího kruhu, úlevně ho odšoupnu směrem k prostředku bazénu, ať si tam dělá co chce. Aspoň chvilinku sám. Párkrát ho nechám skočit z kraje bazénu a na radu cvičitelky zkouším, co vydrží mé nervy a Matyho plíce při snaze nechat ho vyplavat ode dna svépomocí.
Půlhodina končí a my můžeme domů. Nejdřív osprchovat. Už dost unavená odnesu synátora do sprch, postavím do ohrádky a svlékám nás z plavek za pravidelného napomínání: "Drž se! Stůj! Nepouštěj se!". Ostatní maminky na mě nechápavě hledí - vždyť takhle velkému klukovi už stačí říct jednou, ne? Nestačí. Ani kdybych mu to vytetovala na ty malinké růžové prstíky. Věřte mi.
Smyjeme ze sebe chlór a já opět svádím početní boj, kdy mě dvě osušky, košík s věcmi, Maty a dvoje plavky přečíslují. Některá maminka se slituje a otvírá nám dveře.
Navlékám Matýska do mikiny a punčocháčů a počítám, na kolik cest mě vyjde přemístit všechny věci, jeho a sebe do vedlejší místnosti, kde ho chci nakrmit. Problém je, že jeho nemůžu nechat sedět na lavici, dlouho by tam nevydržel a bezpečně vím, že slézt z ní neumí. Je to jako ten úkol s kozou a zelím, kdy je má převozník převézt přes řeku, ale nesmí dohromady. Jdu nadvakrát, ostatní maminky se se mnou pokaždé loučí.
Nacpu do usínajícího Matýska banán, sebe naleju spoustou vody a jdeme domů. Ve vyhřáté místnosti nás oba komplet oblékám, dítě už takřka spící únavou a sebe brunátnou a zpocenou. Chobotnicový problém je tentokrát vyřešen, batoh i Matýska bez problému donáším do kočárku, obouvám nás a vycházíme na čerstvý vzduch.

Jedna lekce plavání trvá půl hodiny. Pouhých 30 minut. Tak jakto, že nám zabere celé dopoledne a ještě se po příchodu domů cítím, jakobych právě vlastními silami odtáhla kamion z Prahy do Prčic?
Večer se J. ptá, jak bylo na plavání. Popisuju mu naši anabázi a on po stotřicátépáté (ano, tolik jsme s Matýskem absolvovali lekcí za jeho krátký život) pronáší: "Dobře. Příště půjdu já." Asi nikoho nepřekvapí, když dodám, že na tom bazéně nikdy nebyl.

pondělí 25. října 2010

Malou díru v hlavě mám

Dalo by se o mně říct, že jsem "zapomnětlivá". Kdybyste na mě chtěli být hodní a ohleduplní. V praxi to znamená, že co si nenapíšu do diáře / do mobilu / na hřbet ruky, okamžitě zapomínám. V práci poněkud neštěstí, doma katastrofa. Otázky "kde máme" a "kam jsi dala" ostentativně ignoruji, nebo od boku střelím nejbližší vhodnou pozici hledaného předmětu. Tvářím se přitom velmi sebejistě  a v případě, že má  palba šla mimo, přecházím do defenzivy větou "kam sis to dal, tam to máš" nebo ještě lépe "máš si své věci uklízet".  Problém nastává v okamžiku, kdy bezpečně vím, že jsem TO měla v ruce, někam jsem TO velmi pečlivě uklidila a teď spěchám do práce / k lékaři / na cvičení, bez TOHO se neobejdu a schovka byla opravdu kvalitní. Zapojuji všechny členy rodiny včetně Matyho, který si v rozpacích cumlá paleček a v jeho očích čtu naprosto jasný soucit a bezmoc. Někdy mám u toho malého podvodníka pocit, že ví, o čem se mluví, ví kde to najít, ale protože nemluví a velmi sporadicky ukazuje, nemá možnost jak mi naznačit, že "je to ve druhém šuplíku komody, modrý šanon a krmila jsi mě termixem, když jsi to tam dávala".

Zapomínám předměty, dokumenty, oblečení, nejčastěji nákupní seznam, lidské tváře. Nikdy nezapomínám křivdu, nespravedlivé nařčení, hádku. J. by měl být pro svou trpělivost zasazen do skleněné vitríny a ukazován v muzeu. Když se jednou za tři až čtyři uherské roky pohádáme (a to jsem cholerik. Opravdu by měl dostat metál), já jsem do ruda a třesou se mi ruce, naprosto klidně spustí oči z monitoru, ohlédne se a pronese "že jsem ti nepopřál před pěti lety k svátku to víš, ale kam sis dala předevčírem klíče od auta už si nevzpomeneš, co?" unaveně vstane a pomáhá hledat. Po letech soužití ví, že mi v tom případě nesmí klást otázky týkající se inkriminovaného dne nebo činnosti "co jsi měla na sobě?", "kde všude jsi byla?", ale tiše a nenápadně zalovit na dně některé z mých kabelek. Podá mi klíče, políbí na tvář a zašeptá:"máš štěstí, že jsi krásná".

Klika je, že věci neztrácím. Jen si nepamatuju, kam jsem co odložila, zasunula, kde jsem to proboha nechala. Hitem minulé sezony byly krásné bleděmodré šaty. Vím, že když jsem je naposledy držela v ruce, bylo mi smutno, že se do nich nevejdu. Opravdu pochybuju, že bych měla tu sílu, nacpat je do odpadků, což sice ze zoufalství někdy se starým nepadnoucím oblečením udělám, ale moc dobře vím, že toho začnu litovat v okamžiku, kdy od domu odjedou popeláři. Určitě jsem si ty šaty nechala na ažněkdyzhubnu. Ale kde na mě čekají, zůstává stále otázkou. Prohledala jsem šatní skříň, ložnici, dětský pokoj, sklep, podívala jsem se pod rezervu v kufru auta. Šaty se prostě vypařily.

Nedávno jsem si myslela, že jsem se svou chabou pamětí klesla na úplné dno. Ten náš drobeček má prostě obrovskou smůlu, že neumí mluvit. Připomínáme mu to oba dnes a denně, ale nedostaneme z něj více než "táta" a velmi kategorické "ne". Bylo to okolo půl deváté večer, Maťulka seděl v obýváku mezi svými hračkami, kroutil se jako malý had a hmčel. Jemu, když se něco nelíbí, dělá prostě "hmmm". Velmi pravidelné, nikdy nekončící, připomínající kapky vody padající na hlavu a nutící jednoho zešílet. Jako malý metronom. Zkontrolovali jsme několikrát plenku, což bývá nejčastější důvod k hmm. Sucho. Horko? Zima? Bolest? Když už jsme prostě nevěděli kudy kam, šli jsme po paměti zpátky. Vzbudil se po odpoledním spánku, dostal svačinu, hráli jsme si, cvičili, vykoupali, oblékli do pyžamka, skoukli večerníčka, potom přišla K., chvíli jsme si povídali a..... !!! Nedali mu večeři! Je zvláštní jak si člověk zvykne na pravidelný režim u nemluvícího dítěte, které není schopno dát najevo, že má hlad. Místo "mamí, já chci papat" se s J. díváme v pravidelných intervalech na hodiny a počítáme dobu, která zbývá do dalšího krmení. Návštěva nás překvapila v okamžiku, kdy měl někdo zkontrolovat čas a říct "je skoro půl osmé, dáme mu najíst." Nacpali jsme Matyho až po okraj oblíbenou vanilkovou kaší a omlouvali jsme se mu ještě 3 dny.

Vrcholem mé sklerózy bylo minulé pondělí. Po obědě jsme seděly s kolegyněmi u kávy a měly zrovna velmi zajímavé téma k hovoru (určitě někdo diktoval recept na koláč nebo dával tipy na slevněné oblečení v outletech), když tu mi zazvonil mobil:
"Tady dětský rehabilitační stacionář, paní K., přijdete si někdy pro Matěje?"
Krve by se ve mně nedořezal. "Paní na hlídání nedošla?"
"Ne, víte, my na to tak nespěcháme, jsme tu do pěti, já jen, že touhle dobou bývá už dobře 2 hodiny doma."
"Moc se omlouvám, už to zařizuju."
Taková nezodpovědnost! Chůva nevyzvedne dítě ze školky a nepošle ani SMS! Nezavolá! No tohle! Obratem jsem vytočila její číslo, abych si vyslechla krutou pravdu. Mé dítě mi tiše a lehounce vypadlo z hlavy a já opravdu nenapsala dnešní datum do rozpisu. Paní neměla nejmenší tušení a navíc, chuděrka vyděšená, seděla v autě a spěchala do města. "Tak mám to otočit a jet pro něj?" Velmi, velmi hluboce jsem se jí omluvila, nasypala si na hlavu kbelík popela a řekla, že ji nebudu obtěžovat a že to vyřídím jinak.
Nenápadně jsem se přitočila k šéfovi a poprosila jej, jestli bych dnes zcela výjmečně nemohla odejít z práce dřív. Na otázku pročpak, jsem mu poněkud vyhýbavě zašeptala (nemusí všichni vědět, jak hluboko zeje díra v mé paměti), že bych potřebovala vyzvednout dítě ze školky, páč nemám hlídání. "Tys ho zapomněla v jeslích?!" zařval na celou místnost. "Seber se a padej pro něj!" a s těmito slovy mě vystrčil ze dveří. Jen co docvakly, otřásla se podlaha výbuchem smíchu.

Cestou do školky jsem koupila bonboniéru, oblíbený třešňový jogurt Matymu jako odpustek a pak už se jen omlouvala a děkovala. Tety ve školce byly hodné, uklidňovaly mě, že to nic, to se stane a že jim to nijak nevadilo, jen prý Matýsek nechtěl spinkat a jak že to děláme doma po obědě?  Předpokládala jsem, že jim mé dítě ukázalo to nejlepší co dovede a  odvětila jsem, že  jestli viděly, jak se Maťulka snaží postavit v posteli na hlavu, tak to bylo ono uspávání. Že jsem ještě na nic jiného nepřišla. Evidentně se jim ulevilo.

Myslím, že ohledně mého zapomínání, tohle bylo maximum, čeho jsem byla schopná dosáhnout. Musím si koupit velký nástěnný kalendář, aspoň dva zápisníky a tlustý, nesmývatelný fix.

čtvrtek 21. října 2010

Má cesta do Daleka a zpátky

Učím se francouzsky. Už 14 let. Šprtám slovíčka, gramatiku, čtu knihy v originále (Malý Mikuláš JE sice literatura pro děti, ale je tím pádem jednoduchý a je s ním sranda), v restauraci jsem schopná si objednat kafe a grepový džus. Rozhodla jsem se, že je čas získat o svých dovednostech lejstro s velkým kulatým razítkem. K mému lehkému zděšení se zkoušky z cizích jazyků u naší firmy konají ve 210 km vzdáleném městečku. Na samém jeho okraji. Skoro v lese. Kruciš!

Ujet v autě 400km za jeden den včetně vstávání o půl čtvrté ráno mi připadalo jako nesmyslný risk a zbytečnost. Na to jsem až příliš líná a stará. Přespala jsem tedy u kamaráda, což se ukázalo býti poněkud nevhodným řešením, jelikož jsme se dlouho neviděli a tudíž měli o čem mluvit 7 krásných hodin. Vstávat ráno brzy by nejspíš bylo lepší, než jít spát tak pozdě. Po tříhodinovém zamhouření oka jsem práskla budíkem o podlahu a zaplašila spásnou myšlenku vzdát bitvu bez boje a místo snahy vzpomenout si jak se francouzsky řekne omluvenka pro nepřítomnost v zaměstnání, se prostě trochu prospat.

Dorazila jsem na místo určení s těžkými víčky, plechovkou Redbullu v ruce a s hlavou vymetenou. Areál, ve kterém se měl nacházet učební blok C, budova 1-A, učebna 360, by se dobře uživil jako atrakce bludiště na pouti. Uniformovaný pracovník na bráně mi laskavě vysvětlil cestu, zabralo mu to pouhých 15 minut, celé to zakončil slovy "nebojte, to najdete, je to hned naproti" a popostrčil mě ke skleněným dveřím vedoucím do pekla.

Budova hned naproti byla rozlehlá, vysoká a slušně řečeno architektonicky zajímavá. Po dvaceti minutách pátrání a asi deseti dobrých duších, které mě ve snaze pomoci provedly vpodstatě celým přízemím a dvěmi nadzemními podlažími, jsem rezignovala a zavolala do kanceláře, že jsem sice v domě, ale nejspíš v jiné dimenzi a zatím to vypadá, že živá odsud nevyjdu. Paní na telefonu byla moc hodná, řekla, ať se vrátím k poslednímu schodišti a držím se cedulí. Nadšeně jsem přistoupila na novou hru a sledovala červené šipky. Ve finále jsem zjistila, že ony pomyslné drobečky z chleba končily 3 odbočky a dvoje schody před inkriminovanou učebnou.

Zkouška byla dlouhá, rozmanitá a hned po první otázce jsem došla k závěru, že je nad mé možnosti. Nezbylo, než se vrátit ve vzpomínkách ke školním létům a vyplnit test systémem Sazka-Sportka. Hlas, který se ozýval ze sluchátek, zněl sympaticky, francouzsky a rozumněla jsem mu každé páté slovo. Během rozhovoru se dvěmi sympatickými lektorkami jsem předvedla bezvadnou výslovnost slov oui a non. Ve chvíli, kdy jsem se snažila vytvořit větu o třech a více slovech, nedejbože souvětí, zamotávala jsem se v gramatických vazbách a časové posloupnosti. Po pár minutách jsem sama sobě přiznala porážku a už se do žádných větších akcí nepouštěla. Na konci dialogu jsem zoufalé zkoušející, která se mi seč mohla snažila pomoci, vykouzlila na rtech úsměv, když se mě zeptala: "Mohla byste nám vysvětlit, co znamená slovo líný ?"
"Jistě. To jsem já. Nechce se mi dělat."
Poděkovaly mi, informovaly mě, že výsledky zkoušky dostanu poštou a rozloučily jsme se.

Cesta zpět, která obvykle netrvá ani 3 hodiny a od té doby, co slavnostně otevřeli krásný Pražský okruh, se zkrátila skoro na 2, mi zabrala celé odpoledne. Za tunelem se popraly kamiony a zablokovaly celou dálnici kolem hlavního města. Má skvělá, nenahraditelná GPS mě místo návratu na starou, poměrně jednoduchou cestu, navedla do místních vesnic, satelitních městeček a pražských sídlišť. Těsně před barrandovským tunelem jsem se konečně směla vrátit na Jižní spojku, abych zjistila, že je v opravě. Prostě patron cestovatelů svatý Kryštof měl ten den napilno na úplně opačné straně zeměkoule.

Doma jsem dopadla na gauč, zavřely se mi oči a neprobral mě ani Matýsek, který zjistil, že za použití větší síly pohne dětskou ohrádkou a rozhodl se ji několikrát přestěhovat z obýváku do kuchyně a zpět.
Jak se říká - za zkoušku nic nedám. Mě stála 2 dny života, nervy nadranc a absolutní nechuť přiblížit se ještě někdy ve svém životě k dálnici D1. Příliš vysoká cena za zjištění, že jsem hloupá jako pixla s hřebíkama. Pofoukám svou uraženou pýchu, zavolám Pokoru, Snahu a Vytrvalost a za dalších 14 let snad budu natolik silná, abych to zkusila znovu.

středa 20. října 2010

Jak jsem zahájila Papírovou válku

Trvalo mi velmi, velmi, velmi dlouho, než jsem byla schopná si přiznat, že Matýsek má problém. Celé 3 roky jsem se na něj dívala skrz růžové brýle a namlouvala si, že je ještě moc malý, na všechno má dost času a konec konců ani lékaři z něj nebyli moudří, takže diagnóza veškerá žádná. Máme jen malinko opožděné dítě. Ne, že bych zrovna seděla s rukama v klíně, mé oblíbené "rekreační pobyty" v Motole, lázně, alternativní medicína, to všechno a místy i více zaměstnávalo celou naši rodinu. Poznámky okolí o tom, že bychom mu možná mohli pořídit průkazku ZTP, zažádat o různé sociální výhody a příspěvky pro handicapované, jsme tvrdošíjně ignorovali. Náš chlapeček přece NENÍ postižený!

Loňská zima mi ale dala velkou lekci. Když jsem ve sněhové vánici zaparkovala auto na opačné straně parkoviště než byl vchod to Tesca, vyndala Máťu zakukleného v několika vrstvách teplého oblečení a tudíž vážícího tolik co plná hokejová výstroj pro brankáře, a funíce a hekajíce ho přinesla do obchodu a nacpala do nákupního vozíku, pohár mé trpělivosti přetekl. A dost. Potřebujeme výhody, úlevy a všechnu možnou podporu. Jsem jen malá, slabá ženská a pokud existuje kouzlo, které mi péči o cvrčka ulehčí, chci svou čarovnou hůlku. V tomto případě průkazku.

Vyrazila jsem na Oddělení státní sociální podpory , vystála frontu romských spoluobčanů (a bylo mi stydno) a sympatické úřednice jsem se optala, co všechno můžu udělat výměnou za její všemocné razítko.
"Vyplníte formulář, seženete všechnu synovu zdravotní dokumentaci, necháte ji potvrdit od každého odborného lékaře v okruhu šedesáti kilometrů a přinesete jeho pasovou fotografii. Potom počkáte několik měsíců až let, než to tady zpracujeme a dostanete své výhody."
Není nic jednoduššího.

Vyplnila jsem dotazník, odevzdala zprávy od dětské lékařky, neuroložky, psycholožky a nevím kolika dalších -ložek a -logů a z reklamního letáku od fotografa, který dělal skupinový obrázek Matyho třídy, jsem vystřihla krásnou fotku odpovídajících rozměrů. A čekala jsem. A čekala. A čekala. 6 měsíců. Začátkem léta jsem byla vyzvána dostavit se na úřad a vyzvednout si doklad. Když jsem četla odůvodnění rozhodnutí - ... je těžce zdravotně postižený....  ... splňuje podmínky III. stupně... " a jiné chuťovky, ukápla mi slza. No, co se dá dělat.

Od paní za okýnkem jsem vyfasovala oranžovou kartičku, její modrou obdobu patřící za čelní sklo auta a optala se, kdy můžu očekávat zvýšení Matýskova kapesného na našem skromném rodinném účtu.
"A jaképak kapesné byste chtěla?"
"Příspěvek na péči, tady píšete, že syn odpovídá III. stupni postižení."
"Žádala jste?"
Ne. Myslela jsem si, že mu ty peníze věnuje ministerstvo samo od sebe z dobré vůle k narozeninám. "Ano, tady u vás."
" Bohužel, tohle řeší kolegyně. O patro výš. Budete muset vyplnit formulář, sehnat všechnu synovu zdravotní dokumentaci od odborných lékařů a počkat několik měsíců až let než to zpracují."
"Takže všechno ještě jednou pro vaši kolegyni, která sedí o 5 kanceláří vedle? Máte to k ní daleko?"
"Ano. Jako bonus k vám přijde náš osobní soukrommý posudkový lékař, aby zjistil, zda o stavu vašeho dítěte vy a všichni ti odborníci mluvíte pravdu, popřípadě vás usvědčil ze lži a na místě potrestal hlubokým opovržením."

Vrátila jsem se domů smířená s myšlenkou, že holt finance ze státní správy nevymámíme. Aspoň jsme to zkusili, hlady nebudeme.

Příspěvek jsme nakonec dostali. Rozhodli jsme se, že když už tu možnost máme, koupíme Máťovi všechny potřebné pomůcky, které mu ulehčí život a hlavně ho UŽ KONEČNĚ JEDNOU naučí chodit. Speciálně upravené kolo, chodítko, kočárek, interakivní hračky a učební pomůcky...

Když jsme na internetu našli co potřebujeme, protočily se nám panenky. Peníze od státu se ukázaly býti sice příjemnou, ale nepatrnou kapkou na dně studny. Z poslední návštěvy Úřadu jsem si matně pamatovala kancelář označenou cedulkou kompenzační pomůcky. Zajdu tam. Paní určitě bude mít dotazníček a pro jistotu s sebou vezmu všechnu Matýskovu zdravotní dokumentaci.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.