čtvrtek 4. listopadu 2010

Chobotnice aneb učíme se plavat

V rámci podpory Matýskova rozvoje jsem si na sebe upletla bič. Kvalitní, festovní sebetryznu. Už když byl miminko, rozhodli jsme se (tento moment je důležitý: MY jsme se rozhodli, že JÁ budu s Matym chodit plavat), že naše děťátko povité do konzumního líného počítačovo-televizního světa nebude zahálet, ale už v raném věku začne sportovat. Babyclub, ve kterém se místní kojenci učí potápět není od našeho bytu daleko, stojí to sice nekřesťanské peníze, ale co bychom pro našeho broučka neudělali.

Dokud byl Matěj malý (chápej nevážil více než 10kg), byla to legrace a zábava. Jednou týdně jsme opustili šeď našeho bytu a vyrazili si zacákat. Vzhledem k jeho hypotonii byl ve vodě šťastný jako blecha. Jeho tělíčko brázdilo hladinu malého bazénku lehce podpíráno matčinou paží, cvičitelka mu nad hlavou mávala gumovými zvířátky a já šprtala jednu říkanku za druhou. Všichni se bavili.

Jak junior rostl, dostat se do bazénu a zpět začalo být čím dál tím zajímavější. Kupříkladu minulé úterý:
Je devět ráno, čas sbalit věci. Hážu do baťůžku ručník, dětskou osušku, Matyho plavky, přebalování, pití, svačinu, sprchový gel (a dívám se, jak víčko odskakuje a růžový blivajz se rozlévá na níže uložené), vybaluji, hledám jiný batoh, opět pakuju. Můžeme. Navlékám se do plavek, které zoufale potřebuju vyměnit za nový model, ale prostě nemám čas si ho koupit. Což je poněkud zvláštní, uvážím-li, že jsem na nakupování normálně fyzicky závislá. Několik vrstev oblečení na mě, na dítě a ven.
Vycházíme z bytu, Matěj je usazen do kočárku a výtah nejde přivolat. Jelikož nás začíná trošinku tlačit čas, zoufale mačkám tlačítko v naději, že pokud ho donutím projít skrz kov, výtah se slituje a přijede. Máme kliku, po několika kouzelných formulích (sestávajících většinou ze sprostých slov) se dostáváme do přízemí.
U dveří do bazénu provedu pravidelné stíhací cvičení - kočárek sjíždějící z nájezdové rampy a zavírající se dveře, kdy nevím co držet dřív. Zachraňuje nás cvičitelka a jsme uvnitř. Parkuju, vyndávám zpocené dítě (kdo mohl tušit, že bude koncem října venku 17 stupňů?) a usazuji ho na botník. Je tu teplo a tak sundávám ze zad batoh, z obou členů výpravy bundy a čepice. A teď co? 5 metrů k šatně, jedno nechodící dítě, dvoje boty v košíku, batoh, bundy, čepice. Dle mých výpočtů je to tak na 5 rukou. Několik mi jich chybí. Batoh na záda, čepice do kapes, pod paži bundy, do jedné ruky košík, do druhé Maty. Boty holt zůstanou tam kde jsou. Zdá se, že mám vyhráno. Syn váží necelých 20kg. Ujdu 5 velmi, velmi dlouhých metrů.
V šatně svlékám potomka a usazuju ho na nočník. Úlevně vydechnu, že mám na pár minut prázdnou náruč a pomalu svlékám sebe. Zapomínám, že Matěj je už na nočník velký a potřebuje trochu pomoci. Na zemi se dělá nepěkná loužička a synátor se kření na své počůrané nohy. Rychlostí blesku likviduju havárii a snažím se uspíšit převlékací fázi, abychom byli co nejdřív ze šatny pryč.
Osprchujeme se, což dítě kvituje šťastným výskáním, které musí být slyšet až v Tescu a ze kterého ve vykachličkované místnosti jednomu praskají ušní bubínky. Jdeme konečně do vody. Maty plave krásně, spolupracuje, dokonce se naučil ručkovat podél okraje bazénu, cvičitelka ho nadšeně chválí. Musím přiznat, že některé akce jako "spadla lžička do kafíčka" a "já jsem malý šroubek (popadneme dítě za hrudník a naznačujíce šroubování ho zvedáme vysoko nad hladinu a zpět)" mi začínají způsobovat tik v očním víčku a poslední dobou je dost hodně flákám. Když se mi podaří na x-tý pokus nacpat zlatíčko do plavacího kruhu, úlevně ho odšoupnu směrem k prostředku bazénu, ať si tam dělá co chce. Aspoň chvilinku sám. Párkrát ho nechám skočit z kraje bazénu a na radu cvičitelky zkouším, co vydrží mé nervy a Matyho plíce při snaze nechat ho vyplavat ode dna svépomocí.
Půlhodina končí a my můžeme domů. Nejdřív osprchovat. Už dost unavená odnesu synátora do sprch, postavím do ohrádky a svlékám nás z plavek za pravidelného napomínání: "Drž se! Stůj! Nepouštěj se!". Ostatní maminky na mě nechápavě hledí - vždyť takhle velkému klukovi už stačí říct jednou, ne? Nestačí. Ani kdybych mu to vytetovala na ty malinké růžové prstíky. Věřte mi.
Smyjeme ze sebe chlór a já opět svádím početní boj, kdy mě dvě osušky, košík s věcmi, Maty a dvoje plavky přečíslují. Některá maminka se slituje a otvírá nám dveře.
Navlékám Matýska do mikiny a punčocháčů a počítám, na kolik cest mě vyjde přemístit všechny věci, jeho a sebe do vedlejší místnosti, kde ho chci nakrmit. Problém je, že jeho nemůžu nechat sedět na lavici, dlouho by tam nevydržel a bezpečně vím, že slézt z ní neumí. Je to jako ten úkol s kozou a zelím, kdy je má převozník převézt přes řeku, ale nesmí dohromady. Jdu nadvakrát, ostatní maminky se se mnou pokaždé loučí.
Nacpu do usínajícího Matýska banán, sebe naleju spoustou vody a jdeme domů. Ve vyhřáté místnosti nás oba komplet oblékám, dítě už takřka spící únavou a sebe brunátnou a zpocenou. Chobotnicový problém je tentokrát vyřešen, batoh i Matýska bez problému donáším do kočárku, obouvám nás a vycházíme na čerstvý vzduch.

Jedna lekce plavání trvá půl hodiny. Pouhých 30 minut. Tak jakto, že nám zabere celé dopoledne a ještě se po příchodu domů cítím, jakobych právě vlastními silami odtáhla kamion z Prahy do Prčic?
Večer se J. ptá, jak bylo na plavání. Popisuju mu naši anabázi a on po stotřicátépáté (ano, tolik jsme s Matýskem absolvovali lekcí za jeho krátký život) pronáší: "Dobře. Příště půjdu já." Asi nikoho nepřekvapí, když dodám, že na tom bazéně nikdy nebyl.

4 komentáře:

  1. Plavání s Juli prožívám podobně - alespoň že má zatím jen 8 kilo a tudíž ji unesu na jedné ruce. A drahé to je, souhlas. Jenže když ji to tolik baví a vlastně i pomáhá...

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...