pondělí 8. listopadu 2010

Na houpačce

Ne, tenhle článek není o tom, jak jsem Matýska posadila na houpačku a houpala ho tak dlouho, až se jeho hypotonické ručičky pustily a pak jsem ho sesbírala ze země. I když by mohl být. Zatím nám teda nespadl, ale na těch pár pokusů a navíc jen na té malé "pákové", kdy jsou potřeba minimálně 2 dopsělí, aby se synáček mohl s rozpačitým úsměvem párkrát vznést do vzduchu, nepotřebuju plácat svá játra na internetu.

Tenhle článek je velmi hlubokomyslný a filozofický. Je o životě. Jak to stojí za houby tak dlouho, že už si člověk myslí, že se to nikdy nezlepší, a pak se to totálně podělá. Jeden si myslí, že padl na úplné dno a teď už může být jenom líp a ouha, z onoho dna se stala větévka na půli cesty. Ne, nemám depku na téma "jsem ubohá matka v domácnosti s handicapovaným dítětem a ignorujícím mužským", jen jsem měla poslední týden opravdu pocit, že se mi z toho houpání zatočí hlava. Je zajímavé, jak některá zpráva člověku vezme úsměv a na nebe přitáhnou šedé mraky a pak najednou vychází slunce a jeden by běhal, poskakoval, pískal si a vůbec se choval jako idiot.

Tak popořadě:
- stát řekl, že dá Matýskovi vyšší kapesné (hurá)
- opravář v autoopravně vyčíslil náklady na Arthura (a kruci)
- J. zhubl 8kg (hurá)
- psali z Motola, že chtějí, abychom se na týden, dva stavili, že mají pro Maťulku takovou hezkou sadičku vyšetření. Nenávidím to tam. J. to tam nenávidí. Pochybuju, že se tam Matymu líbí. (a kruci a kruci)
- kamarádka K. za nás obě složila zálohu na zimní lyžovačku a potvrdila naši účast (hurá)
- řekla mi, kolik to celé bude stát (a kruci)
- dostala jsem nabídku na práci (hurá)
- stát sice kapesné slíbil, leč neposlal. Arthur se spravovat nebude a co hůř, nedostane v dohledné době zimní papučky (a kruci)
- dozvěděla jsem se, že naše firma zavírá krám (a kruci)
- dlouho, dlouho vyhlédnutou zimní bundu už nemají (a kruci)

- a jedno definitivní hurá na konec: zkoušku z francouzštiny jsem udělala. Tímto oficiálně oznamuji, že jsem chytrá jako opice!!!

1 komentář:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...