Přizpůsobit se

       Věříme-li pomýleným teoriím New Age, povídačkám o karmě, reinkarnaci a jiným vymyšlenostem moderní doby, třeba budhismu, nutně musíme narazit na teorii životního úkolu. Účelu, za kterým jsme přišli na svět, abychom se učili, měnili, rostli. Já si vždycky myslela,  že mým úkolem je otravovat lidi svými příběhy a tímto i jiným jim soustavně lézt na nervy. S postupem času, přibývajicími léty, zkušenostmi a klacky, intenzivně  házenými Vesmírem pod mé krátké, nešikovné nohy, mi došlo, že cílem hry mně určeným, je naučit se trpělivosti. Umět si počkat. Na ježíška, na letní tábor, na mé úžasné děti, na výplatu před Vánoci. Vydržet, nestresovat. Netlačit čas dopředu, neuhánět pošťáka, neklepat už popadesáté na ty samé zavřené dveře. V klidu sedět a čekat. Vždyť ony se jednou otevřou.

     A teď, na prahu podzimu svého čtyřkřížkového života, jsem zjistila, že všechno je jinak. Děkuji své přítelkyni P., která byla tak laskavá a tento jednoduchý, do očí bijící fakt, mi jen tak, mezi slovy v dlouhém telefonním hovoru typu Já jsem řekla a ona řekla, objasnila. PŘIZPŮSOBIT SE. Nemusím být trpělivá, nemusím na nic v klidu čekat, jen se musím přizpůsobit. Ročnímu období, dětem, nedostatku čokolády, situaci. Obtéct realitu jako želé, těsně předtím, než v ledničce ztuhne a pokorně přijme siluetu formičky ve tvaru francouzského klíče. 

     Řeknu vám, je to sakra těžký, hlavně s mou povahou. Až doteď se sluneční soustava otáčela v pravidelném rytmu kolem mé zádi a přijmout myšlenku, že bych se měla začít pohybovat spolu se zemskou osou, je úkol téměř nadlidský.

     PŘIZPŮSOBIT SE pobytu na dětské jednotce intenzivní péče v době covidové, kdy člověk nemůže vytáhnout paty ani z pokoje, natož na chodbu, nedejbože ven z budovy, kde se pohybují stovky, tisíce, ba mraky pozitivních lidí, vyhlížejících mou drobnou osůbku, aby na ni mohli naprskat co největší množství viru, rouška nerouška.

     PŘIZPŮSOBIT SE  pohledu na své dítě,  ležící v nemocniční posteli bledé, s víčky na půl žerdi, bez chuti k jídlu, bez hladu, žízně, dobré nálady, ze kterého trčí hadičky, kablíky a stehy, jež je obklopeno spoustou mašinek, které dělají píp, a které se zmítá ve spárech těžké pneumonie. 

     PŘIZPŮSOBIT SE situaci, která se nelepší. Přijmout myšlenku, že už to možná nikdy dobré nebude a tu vzápětí zmačkat a zahodit daleko, do koše, kde už leží Matýskova netknutá snídaně, mnoho z něj odlepených náplastí a na něm použitých tampónů, polštářků a špuntů od kanyl. Dívat se, jak lidé nemocniční postel s bledým dítětem odváží nejprve na sál a pak na dětské ARO, poslední štaci, ze které už vyšší level nevede. Sedět a čekat, až se vrátí na JIP.

     PŘIZPŮSOBIT SE vědomí, že ani lékaři s mnoha a mnoha léty strávenými ve školních škamnech, mající k dispozici nepřeberné množství přístrojů a udělátek, nejsou páni nad životem a smrtí, velkovezíři životních funkcí a bohové uzdravujících se dětí. Přijmout myšlenku, že mají jen velké množství možností a neváhají je použít. A doufat, že něco, když už ne všechno, zabere.

     PŘIZPŮSOBIT SE faktu, že člověk nemůže domů. Za svým partnerem, synem, houpacím křeslem, ve kterém se tak dobře háčkuje a kouká na seriály. 

PŘIZPŮSOBIT SE myšlence, že jediné, co se dá dělat, je PŘIZPŮSOBIT SE.