Poprvé ...

 ... a určitě ne naposledy.

    Poprvé se jednou stane všechno. Poprvé zapomenete dát aviváž do pračky, poprvé si zabouchnete klíče, poprvé odbočíte do jednosměrky a když si svou chybu uvědomíte, poprvé vcouváte do křižovatky, poprvé se pokusíte obměkčit policistu širokým úsměvem a hubokým dekoltem, poprvé si zapomenete roušku, když jdete ven.... Já jsem poprvé v životě nezvedla Matěje. Byla to tak velká a významná premiéra, že je to týden a já se pořád ještě nevzpamatovala.

    Bylo to průměrné podzimní odpoledne, na stromech zlátlo listí a lidé, korzující v ulicích, zalitých říjnovým sluncem, neměli o nadcházejícím zákazu vycházení ani tušení. Já jsem zaparkovala před školou a stále ještě v dobré náladě si šla vyzvednout svá robátka. Nejprve Matěje, kterého se pořád ještě učím přivázat, připevnit a přikurtovat i s jeho novým, prďáckým invalidním vozíkem do auta, což mi zabírá čas od půl hodiny do půl odpoledne, a pak Šimona, kterého prostě hodím na sedačku a cvaknu zámkem pásu. Teď, když to píšu, začínám přemýšlet nad tím, proč jsem si myslela, že vozit Matýska autem rovnou ve vozíku bude príma zkratka. 

    Jako už několikrát, zaparkovala jsem to odpoledne prvorozeného vedle auta, otevřela zavazadlový prostor a vysunula rampu. Elektrickou zdviž, jak mě několikrát opravil pán z firmy, která nám ji do Mazlíka implementovala. Na ni jsem nainstalovala Máťovo nový vozík. A jako už párkrát, tedy s lhostejným výrazem ve tváři a patřičným rutinním švihem zápěstí, jsem popadla třináctileté tělo, zvedla jej ze speciální židle a pokusila se ho vložit do vozíku, přistaveného na rampě. Na zdviži. Jenže to nešlo. Někde se něco zaseklo. Rukáv, lem bundy, kapsa kalhot, pečlivě nastavená končetina, dnes to už přesně nevím, ale bylo to zaseklý a drželo to pevně. Ať jsem dítětem mávala jakkoliv silně a jakkoliv daleko, to něco mě nechtělo pustit. Celé se to dělo asi dva zlomky vteřiny, ale mým pažím, svírajícím padesát kilo živé váhy, to přišlo jako věčnost. Proto, když se zaseklé něco uvolilo konečně povolit, mé ruce, ramena, záda a většina svalové a kosterní soustavy prohlásila, že už toho má plné zuby a končí. Dvacet  centimetrů od vozíku a já prostě věděla, že to nedohodím. Nebyl to stav "proježkovyzlatýbodlinky mě tak bolí lokty, já to asi nezvládnu", kdy má člověk ještě notné rezervy, o kterých neví, ale jsou tam. Byla to situace, kdy můj mozek říkal: "Elá hop!" a mé ruce na to: "Nasrat."

    V ten moment jsem věděla, že tady končím. Provedla jsem expresní výpočet, abych minimalizovala škody a vyšlo mi, že pokud nechci, aby Matěj na zadek spadl, musím ho na něj decentně položit. Ještě jsem se rozhlédla, jestli v dosahu není náhodou pomoc, ale opodál stál pouze Matýskův překvapený spolužák, rozuměj dítě ne příliš vysokého IQ, které nebylo ani schopno dedukce: Problém, se kterým si neporadím, volám nejbližšího dospělého. Měla jsem prostě smůlu. Záměrně říkám "měla", místo měli, protože jsem v tom jela sama. Ten, který mi mohl pomoci tak, že by se aspoň na vteřinu postavil na své hubené, pubertální nohy, se rozhodl, že v tomto okamžiku trpí hormonálními změnami více než jindy a matka je prostě kráva. Nepomohl mi. A dopadl na zadek. Na zem. Nutno podotknout, že s naprosto klidnou poker face, potvrzující výše zmíněné. Matka je kráva, která mě neumí ani zvednout a já to řikal. 

    To už přibíhala paní asistentka, která celou scénu, nebo aspoň její velké finále, sledovala z okna a přispěchala na pomoc. Bohužel, mé paže se ještě několik minut třásly vztekem a odmítaly spolupracovat. Spojenými silami jsme Matěje vrátily na speciální židli a za mých mohutných omluv čekaly, až budu schopná další fyzické námahy, abychom ho dostaly na vozík, do auta a domů.

    Nakonec to dopadlo dobře. Máťa se do auta dostal, Šimonek taky, já dokázala dojet domů a obě děti vykydat nejprve do obýváku a později večer i do postelí. Potom jsem si otevřela Sauvignon a byla bych jej i vypila, kdyby mé ruce byly schopny udržet láhev aspoň na dobu, než naplním sklenici. Bylo to poprvé které už nikdy nechci zažít, i když vím, že na mé vůli absolutně nezáleží a při dvou postižených dětech bych si měla pěkně rychle začít zvykat.