čtvrtek 15. října 2020

Vozík

 Náš první invalidní. Ach. 

    Tak jako zdravé děti odrůstají dětským střevíčkům a dospívají k těm tanečním, náš chlapeček se vytáhl ze všech velikostí kočárků pro děti se speciálními potřebami a někdy kolem ledna dvatisíceněco jsem dospěla k nevyhnutelnému závěru, pořídit invalidní vozík.

    První otázka byla: Jaký? Po dlouhých a dlouhých hodinách, strávených na internetu (přiznejme si, že spíše prokrastinačních, abych nemusela vařit, nosit a převlékat), jsem zjistila, že pasivní a polohovací. Aby se Matýsek nenadřel (ne, že by ovládání vozíku mentálně zvládal, ovšem při pohledu do jeho tváře mám někdy pocit, že si ze mně jen dělá opičky), a aby si v něm mohl třeba odpočinout nebo natáhnout unavené zádo nebo, jak vyplynulo o mnoho a mnoho měsíců později, se s vozíkem vešel, kam potřebuje. 

    Pak tady byl problém: Čí? Bylo potřeba provést podrobnou, pečlivou, ba přímo zevrubnou analýzu trhu, jeho nabídky a poptávky, firem, které se prodejem vozíků zabývají a jejich spokojených a nespokojených klientů. Ještěže ty internety jsou! Musím konstatovat, že stát se nám vozíkový problém o dvacet let dříve, nevím, nevím, jestli by se Maty nakonec nemusel přeci jen naučit chodit. 

    Když jsem měla vybráno několik prodejců, jejichž zboží vypadalo od ucházejícího po lákavé, vyvstal zásadní dotaz Kdy?, který se na první pohled může zdát jednoduchý k zodpovězení, ale corona přes něj udělala jednu velkou tlustou čáru. 

    Když vybíráte vozík, existuje zaužívaný postup, který je natolik složitý, že polovina klientů několik kroků přeskočí a ta druhá se vykašle rovnou na všechny a přibije si raději kolečka k přepravce na jablka, neb to se ukáže jako jednoduché, rychlé a ve finále stejně efektivní. 

    Nejprve zjistíte, co vlastně chcete. Jen slovo vozík nestačí. Zásadní je druh, typ, velikost, skladovatelnost, ovladatelnost, hmotnost, složitost konstrukce, pohodlnost, manipulovatelnost, nafukovatlenost či nenafukovatelnost a samozřejmě, pro nás ženy, barva. Když už víte, co je vaším cílem, pozvete si několik adeptů k předvedení. Pokud pomocí této techniky zvolíte vítěze, vyžádáte si od firmy lejstro zvané zaměřovací protokol a dokumentace pro pojišťovnu. Toto pošlete Českou poštou a doufáte, že to dojde kam má. Potom čekáte. Libovolně dlouhou dobu, která se řídí obsazeností instituce revizními lékaři, jejich vytížením (maximální) a produktivitou (byť se to dle čekací doby někdy nezdá, také maximální) a pak také rychlostí pošty, až půjdou poukazy zpět do firmy (zvolte na škále 1-10, kdy 1 znamená pošta funguje bezvadně a 10 vánoční pohlednice dostáváme, když napouštíme zahradní bazén). Po patřičném počtu měsíců se vám firma ozve, že poukazy obdržela a že zadává vozík do výroby. Pak pro změnu čekáte. Libovolně dlouhou dobu. A nakonec, když se pročekáte do stavu absolutní rezignace a začnete mít dojem, že se vám to celé jen zdálo, dostanete vozík.

    Náš příběh jsme opustili v době, kdy jsme s Matějem pečlivě vybírali. Původně jsem oslovila firmy 4, ale protože jedné se k nám s předvedením nechtělo a vůbec, celý hovor vypadal, že prodávat vozíky je nuda a otrava a možná se přeorientují na perské koberce, firmu č. 4 jsem škrtla. 

    Vozík číslo 1 byl krásný, praktický a nebyl ani tak drahý (pojišťovna neplatí vše, velikost doplatku se velmi různí). Vozík číslo 2 byl krásný, praktický, drahý, ale ne moc, ovšem recenze klientů byly více než varovné. Prý se to hned rozbije, což by mi ani tak nevadilo, snad přijede technik a opraví, ne? Tak prý ne. Dovolat se pomoci v tomto případě je něco jako čekání na Ježíška. Vždycky nakonec přijde, ale je to k nevydržení. Vozík číslo 3 byl krásný, praktický, příšerně drahý a těžký. Má to kola, ne? mohli byste namítnout. Ale když na těch kolech tlačíte 40kg matriálu a 50kg dítěte, ona ani ta kola se nezdají být výhrou.

    Byla jsem v pasti. Matěj se taky netvářil úplně nadšeně, v něčem se mu špatně sedělo, v něčem se nedalo lehnout a v něčem prostě jen dělal ksichty. Teď co. Mám vzít co je? I když to není to ONO? To pravé, ořechové, úžasné, pohodlné, prostě bezvadní? Když člověk neví, je potřeba se zeptat. A nejlépe někoho cizího, někoho, kdo o problému nemá ani šajn, protože problematika postižených je mu, díkybohu, na hony vzdálená. Bude mít ten správný odstup. Kamarádka se na mě podívala skrz sklenku Merlotu a zeptala se, jestli jsem si jistá, že nechci ještě jednou oslovit firmu č. 4? Třeba si to s těmi perskými koberci rozmysleli? 

    Samozřejmě, že rozmysleli. A přijeli a předvedli a já byla nadšená a šťastná a výskala jsem nadšením a Máta se taky usmíval jako sluníčko a konečně jsme měli vybráno a bylo to bezva, než pán, který nám vozík předváděl, naklonil hlavu lehce na stranu, dítě i vozík si změřil okem profesionála a prohlásil: "No nevim. Ten vám z toho za chvilku vyroste." 

Au.

    Ale, jak říká Honzík Lennonovic, "nakonec všechno dobře dopadne. Pokud to nedopadlo dobře, ještě to není konec". My máme vozík, Matěj je v něm strašně spokojený, já jsem strašně spokojená i J. je strašně spokojený, a kdyby Šimůnek nebyl do sebe zahleděný autista, nejspíš by byl taky strašně spokojený. Pán si to při předání také rozmyslel a řekl, že to vypadá, že jeho profesionální oko se mýlilo, že vozík Matýskovi pár let vydrží. 

    A nebýt toho, že nevím, kdy přestat, protože přestat se má vždycky v nejlepším, bez výjimky, ani fakt, že se v něm Máťa za rok nevejde do auta, naše nadšení nemohl zkalit. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...