pondělí 7. září 2020

Navzdory všemu, chováme se ekologicky

 Třídíme odpad. Dělíme domácí bordel, binec a svinčík na papír - plasty - sklo - kartóny od mléka - tužkové baterky - vyřazené šicí stroje. Myslíte si, že jde o ekologii? O vyšší cíle? O ochranu přírody, životního prostředí a záchranu budoucnosti pro naše děti? Ne. Tříděný odpad je pro sklerotické matky postižených dětí a já jsem živoucím důkazem tohoto teorému. 

     Všechno to začalo jednoho dlouhého odpoledne, někdy na začátku jednadvacátého století, kdy jsme zjistili, že popeláři se toho dne blbě vyspali, možná spali, chudáčci, sami, neměli svůj den nebo jen náladu na vysypávání popelnic, a přiznejme si, koho by to bavilo, prostě nám nechali dobrou polovinu odpadků v kontejneru. V naší malinké, černé popelnici, která musí pojmout mnoho a mnoho šlupek od jablek, ještě více kelímků od jogurtů a opravdu nesčetně trigonometrických teodolitů. Polovina nádoby zůstala obsazena a před námi zel, jako nekonečný železniční tunel, celý jeden týden, obsahující sedm dní a opravdu velké množství odpadků.

     Kdybych tvrdila, že jsme se do tohoto incidentu chovali nezodpovědně a netřídili, lhala bych. Sice malounko, fakt tomu moc nedáme, ale papírové obálky od úřadů, reklamní letáky, obaly od kuřat a lahve od vína ještě od sebe rozeznáme. Jenže teď nastal další level. V komunálním odpadu nesmělo zahučet doslova NIC. Začala jsem oplachovat kelímky (a při pohledu na tekoucí vodu jsem se cítila nadmíru ekologicky), vyhazovat zvlášť papír a zvlášť bublinky, zavedla jsem pytlík na baterky a na aluminium. V kuchyni to začalo vypadat jako v předpokoji firmy na recyklaci čehokoliv. Byla jsem na nás moc pyšná.

     Vzápětí se ukázalo, jak je všechno zlé (třídění odpadu) pro něco dobré (skleróza Prdlé Prvomatky). Volala jsem naší zlaté, milionové paní doktorce s prosbou o e-recept na Matyho léky. Nadiktovala jsem jméno farmaceutika, potřebné množství, vzpomněla jsem si dokonce i takhle spatra na dávkování a opět jsem na sebe byla velmi pyšná. Načež se sestřička na druhé straně drátu optala, zda bych si lék přála v gramáži 5mg, 10mg, 20mg, či 50 mg. Ha. A včil nastal čas mudrovať. Byť do Matýska tenhle dryják cpu měsíce, téměř leta, bílou krabičku s modrým potiskem mám vrytou do paměti tak hluboko, že kdybyste mě o půlnoci vzbudili, nakreslím vám ji vodovkami přímo doprostřed obličeje, nebyla jsem schopna ze sebe to číslo dostat. Sakra. Přísahala bych, že to bylo 10, ale vím, že byly doby, kdy bral i pětku a matně si vzpomínám na návrh pana neurologa, že by to chtělo přidat. Na 20? 50? A bylo to letos nebo minulé léto? Stalo se to??? Krucinál.

     A teď, přesně v tuto chvíli se stalo extrémní třídění bordelu a bince zásadním, až kruciálním. Přistoupila jsem ke krabici s umně vyvedeným nápisem PAPÍR A PYTLÍKY OD PEČIVA a po několika minutách lehkého prohrabování z ní vytáhla zplacatělou bílou krabičku s modrým potiskem a nápisem 10 mg. Svět se zase začal točit.

     Po týdnu, kdy jsme popelnici, navzdory počátečnímu hendikepu, naplnili na pouhých 99% a byli na to opravdu náležitě pyšní, nám ji vyvezli a my se spokojeně a klidně vrátili ke třem pytlíkům papír - plasty - lahve od vína. Načež jsme odjeli na 14 dnů na chatu a hned první úterý nenachystali popelnici tam, kde nachystaná být měla, aby ji popeláři našli. Prázdniny neprázdniny, byli jsme opět v průseru. Jenže tentokrát už jsme měli mapu. Zatarasit půlku malého domečku krabicemi s nápisy nebyl vůbec žádný problém. 

1 komentář:

  1. My třídíme všechno. Dílem kvůli dobrému svědomí, dílem jako ochranu proti divokému lynči spoluobyvatel našeho činžáku.
    Nevím, jak to dělají jinde, ale my, byť jsme normální 4 členná rodina, máme plastů jako ministerstvo školství. Vždy, když jdu kolem standartních odpadkových košů v Ikey, mám pocit, že si ze mě dělají srandu. ŽÁDNÝ koš není s to pojmout náš týdenní plastový odpad. Od doby, kdy moji dva synové začali chodit do ZŠ a ruku v ruce s tím začali svačit půlkilogramové! poctivě tučné jogurty s marmeládou se slovy - "ještě bych si něco malého dal", od té doby používáme na třídění plastů takové ty černé obří pytle určené patrně na mrtvoly. Jinak není možná.
    Třídění zdar!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...