sobota 8. srpna 2020

Kterak měla Prdlá Prvomatka prázdniny

      Děti odjely na tábor. V bytě zavládl klid, mír a ticho. Opuštěný prostor přímo vyzýval k lenošení, nicnedělání a všeobecné zahálce. jenže to by mi nesmělo přeskočit.

     Ano, prvotní plán na následujících 5 dní bez dětí, bez manžela, který sice neodjel na tábor, ale byl plně zaměstnán a zodpovědně plnil úkoly jemu zadané nadřízenými daleko, daleko odsud, až ve městě, byl nedělat NIC.

Hlavně: 

  •  nevařit
  •  nepéct
  • neuklízet
  • číst si
  • háčkovat
  • skoukat celý Netflix
  • brouzdat po internetu
  • válet se na zahradě
  • zajet si ke kadeřnici
     To jediné jsem stihla. Kadeřnici, cestou do Ikea pro regály do kumbálu. Který jsem komplet vyklidila. Vytřela jsem tam. Sestavila police (sama, za pomoci elektrického šroubováku, bez jediného zranění, což doteď považuji za malý zázrak na prvním poschodí) a vrátila do nich většinu bordela, který jsem z místnosti začátkem týdne slavnostně vynosila. 

     Ale to úplně, úplně, úplně (pořád málo úplně) nejhorší, bylo páteční ráno. Vzbudila jsem se velmi nesmyslně 6,39. Vůbec jsem nepochopila proč to dělám a nebylo jak tomu zabránit. Sedm ráno v prázdném, bezdětném bytě, já ležela v posteli a koukala do stropu. No, když už jsem byla vzhůru, rozhodla jsem se udělat si kafe. Cestou do kuchyně jsem si všimla několika drobečků na jinak čisté podlaze. Zase velmi nesmyslně, jsem se chopila koštěte a jala se dát věci do pořádku. Jak jsem míjela konferenční stolek, znervóznil mě talířek a hrneček od J. snídaně. Odložila jsem koště a odnesla věci do dřezu. Když už jsem u něj stála, vykydala jsem myčku a všimla si, že utěrka už vysloveně prosí o vyprání. Cestou k pračce jsem k ní přihodila pár ponožek, tričko a potah z gauče. Pračka byla plná, stačilo zapnout. Když jsem od čudlíků zvedla zrak, mé oko zabloudilo na plnou sušičku. Při skládání prádla jsem si vzpomněla, že během debordelizace kumbálu vyplavalo na povrch několik mých oblíbených, pečlivě uklizených a dávno zapomenutých topů. Šla jsem pro ně nahoru a to jsem neměla dělat. Hromada prázdných krabic od bot, původně schovaných na až-je-budeme-potřebovat, tedy na pátého nikdejše 2025, čekala na roztrhání a odnesení do tříděného odpadu. Který třídíme v zahradním domku. Kde sice skladujeme tři nádoby na papír - plasty - sklo, ale také přepravky, plné třešní, na nichž jsem se učila před pěti lety zavařovat, a které bych dnes mohla nabídnout armádě, coby biologické zbraně, pytle s hračkami, staré křeslo, nářadí, o němž dnes už nikdo neví, k čemu mělo nebo by mělo sloužit, hromadu šroubků a matiček, vzájemně nekompatibilních, a mnoho, mnoho dalšího, vyskládaného a naskládaného do několika úhledných hromad, co se fakt špatně překračují, hlavně, když člověk nese další sklenice se zavařeným ovocem. A pak tam byly taky dvě krabice, ve kterých už pár měsíců čekají regály na sestavení a naplnění vším, co nejsme schopni ani vyhodit, ani použít. 

    Ptáte se, jak to dopadlo? Vždyť jsem v úvodu článku psala, že mi místo dovolené přeskočilo. Ale o půl desáté večer, když jsem do domku odnesla poslední proutěný košík na houby, které nejíme a nesbíráme, jsem měla pocit z fakt dobře udělané práce. 

     P.S. Ještě jsem v týdnu uvařila šunkafleky, upekla divný koláč s mascarpone, neuháčkovala ani očko a nepřečetla ani řádek válejíc se na zahradě. To jen k úvodnímu seznamu, abych to měla komplet.


2 komentáře:

  1. Tak v tomto článku se přesně vidím. Vždy se těším, až bude volný dům, že si užiji klid. Ale člověku to nedá a pak začne v jedné místnosti cosi uklízet a plynule se přesouvá do dalších, aby všude něco "rozdělal". Prostě, nikde není nic hotovo, rozvrtáno je spoustu věcí a člověk totálně vyřízený. A nejhorší je, když přijde manžel domů a diví se, co jsem celý den dělala, když je všude takový nepořádek :-)) V úklidu jsem nejvíce efektivní, když mám na to minimum času!

    OdpovědětVymazat
  2. To já si zase věci celý rok odsouvám na dobu, až budou děti na táboře, ŠvP, atd. Den po jejich odjezdu prospím, neboť jsem v noci balila a hlavně podepisovala vše mimo tkaniček od bot; v den jejich příjezdu sháním poctivé suroviny a vařím, protože neměli 14 dní nic kvalitního v žaludku... A vymýšlet pokaždé originální pohledy taky není žádná sranda. A pak je tu samozřejmě ta kopa měsíce odkládané práce...
    Ale vím - všechny tyhle problémy si, na rozdíl od úžasné a vtipné autorky tohohle blogu, vlastně vyrábím sama :D

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...