neděle 2. srpna 2020

Střed všehomíra

     Kdybyste to náhodou nevěděli, tak celý svět se otáčí kolem Šimonovy prdele. A naše domácnost obzvlášť. Náš druhorozený, narozen ve znamení Lva, čínského roku Draka, je nejmocnější z mocných, velkovezír český, středobod Vesmíru jako celku, pán Slunce a všech televizních ovladačů na východní a v neposlední řadě na západní polokouli. Ráno, hned, jak zařídí rozbřesk, otvírá pusu a oči, přesně v tomto pořadí a organizuje naši domácnost. Všichni známe své místo, všichni víme přesně, co máme dělat a kolik kusů ovoce máme do jogurtu k snídani přimíchat. Celý den se odvíjí v podobném gardu a to překvapivě bez jediného vyřčeného slova Nejmocnějšího, který se spokojí se žvatláním, výskotem a pusinkou do čtverečku.

     Abych uvedla věci na pravou míru, do určité míry mi Šimonkův egocentrismus nevadí. Asi tak do první  rozklepané bradičky a táhlého béééé, které nastává po první nepříjemnosti typu špatná pohádka v tabletu, nevhodná píseň v rádiu a Matýskovy dlouhé nohy, které se špatně přelézají, hlavně, když je Matěj uprostřed náročné cesty svého bratra ohne v kolenou. Já zastávám názor, že dokud neteče krev, není důvod k pláči. Šimonkův názor je, že až poteče krev, to už budou rovnou padat hlavy. Na pláč je vždycky místa dost a důvodů hromada.

     Z těchto a jiných příčin je náš chlapeček špatně vycvičitelný. Tedy, složitě vzdělávatelný, abych byla politicky korektní. Neumí se sám najíst, sám napít, neumí si obléct tričko, ani zavázat tkaničky, neumí říct "prosím", "děkuji" ani "podej mi to, kouzelné slůvko". Jediné, co se nám ho kdy povedlo naučit, bylo podat tablet, když chce, abychom jej zprovoznili, nebo abychom vyměnili Shreka za Madagaskar. V jednom ze starších článků se této tématice věnuji, neb snaha mé životní lásky naučit našeho retardovaného chlapečka správnou reakci na povel "Podej!" vydala na několik desítek slov a byla natolik kvalitní a produktivní, že si zasloužila zveřejnění na světové síti. 

     Takže Šimon umí podat chytré zařízení. Bezva. Čímž ovšem veškerý další pokrok na toto téma ustrnul na mrtvém bodě na několik let. 

     Pak mi došla trpělivost. Šimůnek je totiž dítě podprůměrného inteligenčního kvocientu, ale je vyčůranej až běda. Takže je schopen velice rychle a s nečekanou přesností a šikovností nalézt na jakémkoliv smart zařízení knoflík hlasitosti a tu vyšroubovat na maximum, v některých případech ještě dál. Pak to u nás doma vypadá tak, že řve televizor, protože Óčko pro Matěje, řve tablet, protože Rádio Junior pro Šimona a řvu já, protože všechno je příliš nahlas, včetně výskajících dětí, doprovázejících interprety a já mám nervy jenom jedny. Načež jsem začala aspoň Šimonka s jeho hračkou uklízet do dětského pokoje. Se slovy: "Dokud to bude hrát takhle nahlas, budeš tu s tím zavřenej sám," jej odnáším hned po prvních tónech Hanky Zagorové daleko od kuchyňské linky, do jeho pokojíčku, v marné naději, že takhle mi hrábne později a míň. 

     Načež přišel pátek a mé srdce puklo a rozpadlo se na milión malých kousků. Když benjamínek dožvýkal poslední sousto snídaně, vydal se na průzkum elektrických zásuvek, aby si našel zařízení pro dnešní dopoledne. Tablet s pohádkou, tablet se seriálem nebo mobil s rádiem. Na obvyklém místě u vstupu do kuchyně bylo prázdno. Zkusil to u kávovaru, taky nic. Pro jistotu ještě nahlédl pod kořenky, kde bývá aspoň mámin mobil, a taky nic. Nemohl, chudáček malej, tušit, že tatínek při odchodu do práce všechny plně nabité spotřebiče odpojil od sítě a vychovaně uklidil do přihrádky ve skříni, určené  k jejich skladování. Šimon chvíli seděl uprostřed místnosti na bobku, cumlal si paleček, čímž se snažil naznačit, že je konsternován na nejvyšší možnou míru. Když se ale jeho ostentativní zklamání nesetkalo s pochopením, dospěl k jedinému možnému a logickému řešení. Odlezl k sobě do pokojíčku, kde si taky sedl na bobek a vrazil palec do pusy, ale jeho malá, osmiletá zádíčka naprosto jasně říkala: "Jsem v pokoji a jsem hodnej. Klidně tu s tím budu zavřenej sám, pokud mi to někdo přinese a budu si to moct pustit nahlas."  

     Můj chlapeček měl problém a našel k němu řešení. Byla jsem absolutně šťastná. Běžela jsem za ním s mobilem v ruce jako o život, hlavně, aby tuhle myšlenku nezapomněl. Jen aby věděl, že když zapne hlavu a najde cestu z bludiště, bude na jeho konci máma a udělá přesně to, co on chce. Protože někdy, i když jste si jisti, že jste Slunce, je moc důležité vidět, jak planety kolem vás obíhají.

4 komentáře:

  1. Vy dovedete podat tak vaznou vec jako je fungovani v jedne domacnosti s dvema postizenyma detma s takovou lehkosti<3 moc na vas myslim. Mejte se v ramci moznosti dobre... Tereza

    OdpovědětVymazat
  2. I já smekam klóóóbrc 👒až k zemi nad Vaši statečnosti, houzevnosti, silou, bezmeznou láskou, neutuchající energii a při tom všem(kde by se rozlozila většina matek i otců na prvoka) ještě s pytlem nadhledu,humoru a krásné češtiny. Jste ÚŽASNÁ, BÁJEČNÁ, BOJUJICI 24h denně A především MILUJICI PP😇

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Kdo mě zná, vysvětlil by Vám, že se mýlíte, ale mně se pochvala líbí, nechám si ji :-)
      PP

      Vymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...