čtvrtek 4. června 2020

Neboj se, hlídám!

     Jak jsem se již několikrát zmínila, naše miminečko, junior, toho času chlapec zvící třiceti kilogramů a stotřiceti centimetrů, což je pro tento článek naprosto irelevantní, ale já to musela zmínit, poněvadž mu pořád říkám miminečko a jak se zdá, do nejdelší smrti budu, tedy náš chlapeček má velmi sebedestruktivní sklony. Původně jsem si o jeho vlastnosti, spadnout odkudkoliv na libovolně tvrdý materiál, shodit na sebe cokoliv jakékoliv hmotnosti a najít na stole mezi Předměty ten nejostřejší nůž, myslela, že se Šimůnek seč může snaží překonat svůj hendikep, leze kam nemá a snaží se postavit, kde to nejde. Teď vím, že je to nešikovné poleno, což, chudáček malinkej, zdědil po mně.

     A proto vyžaduje Zvláštní Péči. Ta spočívá v tom, že mu stojím imrvére za zadkem. Nebaví to ani jeho, má raději to padání, ani mně, která se potřebuji realizovat i jinak, než postáváním za retardovaným dítětem v napjatém očekávání jeho pádu, který ne vždy přijde. A tak většinu času stojíme oba dva, tu u kuchyňské linky, tu u televize, tu u otevřeného okna, kterého se dá bezvadně držet, zvlášť, otáčí-li se jeho rám ochotně v pantech a čekáme, koho to přestane bavit dřív. Jak jistě chápeš, laskavý čtenáři, většinou vyhraje Šíma, protože v drtivé většině případů musím jít rozdýchávat Matěje po záchvatu, nebo utírat horkou polévku z ještě více horké varné desky, nebo zvoní pošťák a mé miminko si může bez zábran kecnout na zadek, to v lepším případě, nebo okusit tvrdost naší plovoucí podlahy svou lebkou, to častěji.

     Aby k těmto případům nedocházelo, snažím se opravdu seč mohu, Šimonka od jeho sebedestrukčních snah ochránit. Ne vždy se mi daří. Jako tuhle, seděli jsme i s Matýskem na terase. Lépe řečeno Máťa vychovaně pololežel ve svém sportovním kočárku, já seděla v křesle s nohama na těch jeho, tedy jsem byla VELMI nablízku a Šimonek si hrál na dece vedle mé pravé ruky, doslova na dosah. Odpoledne poklidně ubíhalo, všichni byli spokojení. Pak Matýskovi začalo svítit do očí zapadající slunce, já se zvedla, abych mu upravila kšilt a ten zlomek vteřiny Šimonovi stačil. Když jsem zaslechla hluk, lomoz a rachot z druhého konce terasy, bylo na všechno pozdě. Mohla jsem se jen zděšeně dívat, jak vzduchem letí dítě, nad ním zahradní židle a patnáct čísel pod úrovní terasy čekají dva umně naaranžované kameny. Ach. Viděla jsem scénu jako ve zpomaleném filmu. Vyděšený pohled v Šimonových očích, vyděšenou nohu židle hladící čelo dítěte, vyděšené kameny očekávající tupý náraz dětské lebi. Hlavou se mi prohnal krizový plán, sousedé jsou na zahradě, zavolám, aby někdo přišel hlídat Matěje, že jedeme na pohotovost, jen ať tam není moc krve prosím..... To všechno ve zlomku vteřiny. Zároveň jsem zvedla své tlusté líné pozadí a dvěma kroky, za které bych se nemusela stydět při skoku do dálky v Tokiu, což letos tak jako tak nemůžu, jsem vyrazila vpřed. Odstranila jsem židli, našla dítě a čekala pláč. Ticho. Jen pár překvapených modrých očí. Opatrně jsem zašátrala pod Šimonkovou hlavou, necítila jsem ani krev, ani díru. Zvedla jsem syna ze země a jala se ohledávat škody, zlomeniny, proraženiny, odřeniny. Nic. Jen nad pravým okem svítila jemná načervenalá linka, sotva znatelná, jak se tudy prohnala židle. To bylo všechno. Nemohla jsem uvěřit.

     Hned, jak jsem se z úvodního šoku vzpamatovala, bylo potřeba najít viníka celé situace, což jsem, samozřejmě, přeci jste nečekali nic jiného, nebyla já. Mám totiž s Vesmírem dohodu, že když nemůžu na obě děti najednou dát pozor já, dělá to on. Měla jsem pocit, že se na mě vykašlal. Otočila jsem nasranou tvář do nikam a nahlas, aniž bych se bála reakce okolí, že někdo pozná, že to nemám v hlavě v pořádku, řekla:" To ho nemůžeš tu chvilku pohlídat?!"
A ve stejném okamžiku se mi vzadu v hlavě zhmotnila myšlenka :"Viděla jsi jak spadl? A viděla jsi co se mu stalo?!"
Ach ....
Omlouvám se a děkuji, Vesmíre.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...