.. bojím se bojím, že umře.
Vlastně se nebojím. Ze stylistických důvodů jsem verše dokončila, aby se mi to rýmovalo, ale o Matěje strach nemám od zimy 2016, kdy jsme se "dohodli", že má zákaz opouštět tento svět bez dovolení. Do hrobu se bude dívat on mně, z v té době již levitujícího invalidního vozíku, nikoliv já jemu, stojíc u rakvičky se zlomeným srdcem a spálenou duší.
Puberťák je opět placatý. Znamená to, že opět tráví dny i noci povětšinou v horizontále, pohozen nedbalou matkou tu na posteli, tu na gauči, buď sám, nebo s telkou, nebo s telkou a otravným bratrem. Opět trpí epileptickými záchvaty, jejichž síla a četnost se řídí dle latěk v plotu, někdy více, někdy méně, někdy moc a někdy málo. Opět většinu dne prospí a skoro nic nesní. Hází na mně pohledy ublíženého dítěte a raněné laně. Opět.
Pátrání po prapůvodu těchto potíží jsem již vzdala. Svého času jsem vyzkoušela všechno. Jídlo, spánek, počasí, roční dobu, oblečení, nudu i přetížení, teplotu, úplněk, čokoládu, skladbu a množství léků, barvu hrnku na čaj. Prostě všechno, Už mě to neba. Prostě tu hnusnou nemoc má a jediné, co svými slabými ženskými pažemi zmůžu, je mírnit příznaky. Tak mírním. Objímám, hladím, foukám na čelo, v horku přinesu mokrý hadr, v chladu teplou deku. Někde jsem četla, že tahle moje póza má název. Rezignace. Tak dobře. Teď jsem rezignovaná.
Jediná doba, kdy ze své ulity bohorovného klidu a absolutní odevzdanosti vystupuju, je, kromě svlékání, oblékání, koupání, zvedání, pokládání, cvičení, stříhání nehtů, uspávání a buzení, snaha Matěje nasytit. Jídlo, pití, podávání léků. Čím horší je Matýskova epilepsie, tím horší je jeho porucha polykání. Prostě se během krmení, seč může, snaží udusit jídlem a utopit ve sklenici vody. Spořádat jednu misku s jogurtem mu trvá od hodiny do dvou. Jak kdy. Většinou začínáme s jídlem v dobré náladě (já), s nadšením (já) a ochotou se s problémem poprat (pořád já). Máťovi nezbývá než se nechat unášet událostmi. Po nějaké době nás to přestane bavit (oba), pak se já rozpláču a nakonec se nasereme (oba).
Překvapením pro mě byla minulá sobota. To bylo tehdy, kdy jsem si během krmení snídaní prošla všemi fázemi smutku. Popíráním, hněvem, smlouváním, depresí a nakonec jsem se prostě smířila s tím, že jsem nemožná matka, kvůli které se její retardovaný syn udusí jahodovým jogurtem. Když jsem utřela slzičky, poprosila jsem J., zda by byl té lásky a vzal polední krmení za mě, neb mi asi prdne cévka. Můj muž ochotně souhlasil, nevěda, čehož činí, jsem si pomyslela, ale v poledne jsem to byla já, kdo zjistil, že věci se mají úplně jinak. Matěj i tatínek zasedli k plné misce a sklenici, dítě vychovaně otevřelo ústa a muž to do nich během tří minut všechno naládoval. Nutno podotknout, že bez jediného zakuckání.
Když jsem poté řešila tuto situaci na odpovědném místě, sociální síti, padl ve fóru názor, že mi to Matěj dělá naschvál. Ano, i tato myšlenka už se mi zadními vrátky vkradla do mysli, ale byla natolik nelogická a nesmyslná, že jsem ji zase štandopede vyprovodila ven z mé hlavy. Prostě, můj chlapeček, můj malý, nemocný Matýsek, ten hodný, nejhodnější puberťák na vozíku široko daleko, by se na nějakou revoltu v žádném případě nezmohl. Moje sluníčko, srdíčko, středobod mého vesmíru, by se mi nikdy nemohl postavit a už vůbec by si ze mě neuměl dělat srandičky.
Dnes ráno jsem se jej snažila nasoukat do bundy a nešlo to. Máťa už je dlouhý a složený v invalidním kočáře má málo prostoru pro jakoukoliv dopomoc, takže se dost často pereme s rukávy, kapucemi a zipy. Jenže dnes to bylo jinak. Obléct na něj mikinu byl pro mě nadlidský úkon. Uvažovala jsem, co se zrovna dneska, krucinál děje, že nemůžu..... Načež mi to došlo. Matěj proti mně použil sílu. Rozhodl se, že dnes ráno se prostě nepředkloní a vynaložil k tomu opravdu velké úsilí. Podívala jsem se mu do tváře a ke svému nemalému překvapení jsem v jeho očích viděla vítězství. Vida. Naštěstí, když jsem se podívala ještě jednou a pořádně, za nesouhlasem a vzdorem, které byly ve tváři tak jasné, jen promluvit sprostě, byl úsměv od ucha k uchu. Nezbývá než doufat, že s dospívajícím klukem tady tenhle srandista zůstane.
Jo, jo, to také znám.
OdpovědětVymazatA vlastně dodnes odmítám uvěřit, že můj plavovlasý roztomilý devítiletý klučina vzezřením učiněný anděl, co přijde pohladit maminku, když je unavená; co maká bez odmlouvání na housle, když je to třeba, co mi najde mobil, kdykoliv se mi ztratí a dělá mnoho mnoho dobrých skutků, má okamžiky, a není jich málo, kdy si je schopen vymýšlet jednu sprostou lež za druhou. Výrazy přitom střídá mezi poker-face tváří a výrazem ukřivděného spravedlivě rozhořčeným štěňátka, které kdosi samozřejmě neprávem nařknul z činnosti, co by ho ani nenapadla, natož aby si troufl jí zrealizovat. (Třeba zastrkat pokakané spodní prádlo za obří skříň, která se nedá úplně lehce odsunout... Mlask!)