úterý 21. června 2016

Když se daří, tak se daří

To, že jsem si jako každá matka přála zdravé a normální děti, to je nad slunce jasné. To by chtěla každá. Z mně neznámých důvodů se Vesmír rozhodl, že mi tu radost nedopřeje. Když se to stalo poprvé, považovala jsem to za nešťastnou náhodu a svého prvorozeného vychovávala s láskou a péčí sobě vlastní. Když se i druhý syn narodil postižený, začalo mi to malounko vrtat v hlavě. Co že jsem tomu Vesmíru zrovna já, taková hodná holka, provedla. A ne, do třetice všeho dobrého riskovat nebudu.
Každopádně jsem u Šimonka velmi, velmi dlouho doufala, že tentokrát to vyšlo. Že TENTOKRÁT bylo a je všechno v pořádku a my se můžeme těšit ze zdravého chlapečka, který nám toho prvního potáhne po vývojové linii dál a výš. Naučí ho lézt, chodit, mluvit. Tak to přeci bývá, ten rychlejší a chytřejší pomáhá tomu pomalejšímu. Chm. Zatím se druhorozený Šimon naučil od prvorozeného Matěje cumlat palec a třískat s televizí o zeď. Ale nevadí, nevzdáváme se.
Zvláště poté ne, kdy se u nás znovu dějí zázraky. Ano, už zase. Až tak šťastná famílie jsme.

Abychom rozchodili Matýska, pořídili jsme několikero chodítek, speciálních, ortopedických botiček, do nichž jsme mu nechali vytvořit vložky na míru, a spoustu dalších udělátek a pomůcek. Pravda, dílčích úspěchů jsme dosáhli než přišla ta mrcha epilepsie, ale nikdy se nedostal dál než na pár samostatných metrů chůze. Rozhodli jsme se, že by stačilo, kdyby aspoň uměl lézt. Kdyby se uměl aspoň nějak sám pohybovat. Tříleté dítě sedící na bobečku jako pecka a vřískající, že nedosáhne na láhev půl metru od něj je, mírně řečeno, vopruz. Pořídili jsme mu lozítko. Věc, která sestává ze dvou zahnutých hliníkových tyčí, opatřených kolečky, s koženým pásem, spojujícím celé to dílo. Výrobní cena 52,- KáČé, ovšem firma si nechá zaplatit v řádu tisíců. Paráda. Ale co bychom pro naše děťátko neudělali.
Lozítko leží pod Matýskovou postelí dobře šestým rokem a i tomu Šimonkovi je buřt. Vozí se na něm děti návštěv. Aspoň někdo.
Matýsek se nakonec naučil pohybovat sám, svým speciálním způsobem. Sedí na zadku a odráží se rukama. Jednu dlaň má otočenu vpřed, druhou vzad, z čehož se jeho otci zvedá žaludek. Nevadí. Hlavně, že je sám schopen dojít ke dveřím na terasu a mlátit s nimi do strhání pantů.

Teď mě tak napadá - proč ti moji kluci musí imrvére s něčím třískat? Nějaká dětská frustrace? Nebo jsou to jen malí prevíti?

Když se začal jeho mladší bratr plazit po břiše, bouchli jsme šampus. Hurá! Pohybuje se o dva roky dříve než Matěj! To bude dobrý. Teď už jen, aby se zvedl na čtyři, pak na dvě a vysokoškolský titul bude nadosah. My věděli, že život nemůže být tak krutý. Tehdy. Jsme to věděli. Nebo jsme si to aspoň mysleli. Evidentně příliš nahlas.
Dnes, dva roky poté jsme jiného, racionálnějšího názoru. Šimonek se stále plazí po břiše, jednu ruku opřenou v lokti, druhou se odstrkává. Bezpečně vím, že na té jedné ruce má mozol přes půl paže a vsadím boty, že kdybych mu nechala ruku zrentgenovat, nemnohý ortoped by nad tou deformací padl do mdlob.

Takže i z těchto důvodů jsem včera otvírala historicky druhou láhev šampaňského.
Seděla jsem na terase, krafala po telefonu a sledovala děti, které si hrály přede mnou na dece. Takové milé, líné odpoledne. Načež se Šimonek rozhodl, že je mu terasa málo a vyrazil na cesty. Bylo mi jasné, že daleko nedojde, neboť jako správná rozmazlená paneláková květika on trávu nerad. Přes veškeré naše snahy je ten zelený koberec kolem domu eklhaft a po něm se prostě neplazí. Jaké tedy bylo moje překvapení, když se dítě doplazilo k okraji deky, zabořilo ruce do ještě vlhké trávy po dešti, a nejspíš právě proto se zvedlo na všechny čtyři. Přestala jsem mluvit a sledovala, co bude dál. Dítě se zkusmo zhouplo, otestovalo svaly a klouby, a když tyto prošly předstartovní kontrolou, vyrazilo. Pěkně po čtyřech, levá pravá, jako by to uměl odjakživa.

Z lebky mi spadla čelist a z ruky telefon. Dívala jsem se na Šímu, jak si to pěkně po čtyřech štráduje zahradou, jakoby se nechumelilo a nevěřila jsem svému vetchému zraku.

Zase máme naději. Třeba jednou.... možná.... za pár let..... by mohl i chodit.
Stačí jen věřit, že se může stát něco úžasného.

7 komentářů:

  1. Šíma je frajer!Jen tak dál! Mám radost s vámi!

    OdpovědětVymazat
  2. V duchu bouchám šampus s vámi, připíjím na další pokroky!

    OdpovědětVymazat
  3. Pán je cimprdlich. Zkuste bahno, třeba se zhnuseně vzpřímí:-) Ale skvělé zprávy i tak.

    OdpovědětVymazat
  4. Aaaaa a příští příspěvek prosím ještě pozitivnější!!! Děláš mi těmi kladnými zprávami radost Holko.

    OdpovědětVymazat
  5. Nádhera! Moc vám to přeju!

    OdpovědětVymazat
  6. Držím palce,ať je takovýchto zpráv co nejvíce a chlapci Vám dělají samou radost!!!

    OdpovědětVymazat
  7. To je super,kdyby se tak mohl dostat na Slovensko do ADELI,tam by ho na nohy určitě postavili.Moc držím palce k dalším úspěchům.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...