neděle 19. června 2016

Jednou to přijít muselo

Tak strašně dlouho jsem si přála tenhle článek napsat. Co se k nám ta hnusná nemoc nastěhovala, modlila jsem se přesně za tento okamžik. A když konečně nastal, nenašla jsem odvahu.
Leta jsem si chystala článek do tohoto psychedelického veřejného deníku, ve kterém budu výskat a skákat metr dvacet (ne, že bych do takové výšky někdy vyskočila) a vyjádřím tu nepopsatelnou radost, kterou mám, protože náš prvorozený je konečně bez záchvatů.
Jenže pak, když ta chvíle psát ve finále nadešla, naprosto iracionálně mě přepadl strach, že náš soukrommý rodinný zázrak zakřiknu. Že tím, že kouzlo vyřknu, ztratí svou moc. Je tomu několik měsíců a já se pořád ještě bojím. Ano, měsíců, tak dlouho se odhodlávám, až takovou hrůzu ve mně ta nemoc budí. Takže tento příspěvek nebude v žádném případě o tom, že jsem Matýska neviděla už tolik dnů dostat epileptický záchvat, ale budu psát o jeho sbírce známek. A všichni se budeme tvářit, jakože bagr.

Tak tedy: Jsou tomu čtyři měsíce a nějaké drobné, co náš Matěj přestal sbírat známky.


Ach. A je to venku.

Je to neskutečná úleva, nemuset ho hlídat každou minutu, každou vteřinu, být pořád po ruce, pořád chytat padající tělíčko. Nevyskakovat při každém hlasitějším zvuku leknutím. Nemuset dítě obkládat polštáři, nemuset hlídat hrany a rohy. Nemuset se bát ho vykoupat, páč ve vaně jsou všechna bezpečnostní opatření k prdu. Nemuset foukat boule, ledovat naražené kosti a klouby. Nemuset se dívat na slzy kanoucí po dětské tváři, poněvadž to bolí a je to moje vina. Já jsem tady ta dospělá, ta, která zodpovídá za všechny bolístky a bebíčka. Za každou ránu a modřinu. Já jsem ta, která jim má umět zabránit, když on sám nemůže. A já to tolikrát nedokázala. A tolikrát jsem se dívala do těch smutných modrých očí.
Teď od něj můžu v klidu odejít i několik metrů. A nemusím se bát. Můžu ho posadit ke stolu. Můžu ho pustit hrát si na zem. Můžu ho nechat s bratrem v dětském pokoji a v klidu pracovat. Můžu ho nechat na zahradě a dojít pro hrneček s pitím. Můžu ho vzít za ruce a ujít několik kroků. Můžu ho krmit a nebát se, že se udusí. Teď můžu takových věcí..... Co já. On! Teď může všechno na světě.

Modlím se, aby se to už NIKDY nestalo. Aby se to svinstvo už nevrátilo. Vím, že o tom nerozhoduju, ale přát si to můžu. A prosit za svého syna.

Napsala jsem to. Vypsala jsem si dušičku ze svého nepopsatelného štěstí. A i kdyby to zítra přestala být pravda, dnešek ještě neskončil. Je potřeba si ho náležitě užít.

26 komentářů:

  1. Známky jsou k prdu - gratuluju moc!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem šťastná s Vámi... :-)Eva

    OdpovědětVymazat
  3. Nejkrásnější, co jsem dnes mohla číst! Děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  4. paní Weaslyová20. června 2016 8:13

    Takový koment, který by dostatečně vyjádřil moji míru sounáležitosti a radosti, prostě nevymyslím.

    OdpovědětVymazat
  5. Tak přesně takhle vypadá štěstí. Ať dnešek nikdy neskončí...

    OdpovědětVymazat
  6. Míša z Plzně20. června 2016 12:11

    Matěj už ty známky sbírat nebude. Určitě ne.

    OdpovědětVymazat
  7. Nádhera!!!MOC Vám to přejeme a držíme palce,ať to takhle zůstane navždy!!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Krásné vysvědčení bez známek i v dalších letech:-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ani nevíš, jak moc tě chápu (a byla bych radši, kdybych nechápala, to teda jo). Moc moc držím všechny palce, co mám.

    OdpovědětVymazat
  10. Všem moc děkujeme za gratulace. Prcek nám dělá opravdu velkou radost.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...