čtvrtek 30. června 2016

Síla myšlenky

V noci jsem se probudila příšernou bolestí zad. Nemohla jsem natáhnout ruku, obrátit se z boku na bok, jak se o chvíli později ukázalo, nedokázala jsem se zvednout z postele. Což byl trochu problém, páč záchod byl v danou chvíli opravdu velmi daleko.
Snažila jsem se najít nejméně bolestivý způsob, jak se tam dostat. Při té příležitosti jsem schodila ze stolu dvě knihy, traktor, chůvičku a téměř jsem se udusila polštářem. Kupodivu, Šimonek spinkal třicet čísel od mé malé soukromé bitvy jako dřevíčko. Dobře tak. Nakonec jsem se do stoje dostala, ale bylo to s vypětím posledních sil. Došourala jsem se, kam jsem potřebovala a pro sklenici s vodou.

Sakra. Stála jsem nad dřezem, mžourala do tmavé kuchyně a přemýšlela, co budu dělat. V mé situaci jsou záda v háji opravdu v háji. Potřebuju děti zvedat, nosit, poponášet, vkládat do kočárků, do vany a do postele, pomáhat přes vysoký práh, nakládat a vykládat z auta, chytat při pokusu o útěk ze zahrady. Musím fungovat na sto procent, ani jeden z mých milovaných pokladů mi moc nepomůže. I když Šimonkovo nově objevené lezení by se dalo považovat za jistý druh samostatnosti, v dané situaci je pro mě poněkud nežádoucí, aby vzal čáru z prostředka zahrady a já musela provozovat prostná při snaze dostat se z křesla.

Vzpomněla jsem si, že mám někde v knihovně uložen poklad moderní medicíny. Tedy vlastně její pravý opak. L. Hay - Miluj svůj život. Studnice samoléčitelské moudrosti, alternativní medicína v kostce. Ta bude vědět, co dělat. Nedbaje Matýskova klidného spánku, vplížila jsem se do jeho pokoje a rychle a tiše jsem našla, co jsem potřebovala. Ba, v téměř naprosté tmě a poté, co knihy do knihovny nějakým omylem vkládala Zřítelnice oka mého (rozuměj sázel je tam bez ladu a skladu, takže se Španělština pro samouky vyskytla vedle Terry Prattcheta a Dějiny svobodného zednářství zejí uprostřed mé růžové edice), potřebovala jsem slabou půl hodinku, abych Miluj svůj život vytáhla z obklíčení Rudolfem Steklačem a Isacem Asimovem. (Já to J. jednou spočítám. Až bude hledat nějaký svůj počítačový nesmysl, nakreslím mu pirátskou mapku s centrem v mém jahodovém záhoně.)

Pé, pé, pé jako páteř, bloudila jsem jmenným rejstříkem. "Páteř krční, páteř bederní, páteř hrudní, kostrč.... " všechno tam bylo. Nalistovala jsem stranu 183, abych se dozvěděla, že:

"PÁTEŘ je opěrný systém. Problémy v oblasti zad signalizují, že necítíme pevnou oporu. Příliš často se domníváme, že naší oporou je práce, rodina nebo příbuzní; ve skutečnosti nás bezvýhradně podporuje Vesmír, život sám. Problémy s hrudní páteří souvisejí s pocitem nedostatku citové opory. Manžel, manželka, milenec, přítel, nadřízený vám podle vašeho názoru nerozumějí nebo vás nepodporují."

No jejej! Láska mého života byla velmi, velmi dlouho za devatero horami a devatero řekami, daleko, na služební cestě. Což znamená, že už několik týdnů mé tělo, má mysl, já sama, všichni trpíme pocitem "nemá mě kdo obejmout!" Tak proto mě bolí záda! Prozření bylo neskutečně uvolňující a osvobozující. První krok samoléčby jsem měla za sebou. Zjistila jsem, že už se můžu bez bolesti nadechnout.
Nalistovala jsem ještě stránku s dobrými radami, jak své psychosomatické potíže léčit. L. Hay radí, abychom si v jejím seznamu nemocí našli tu správnou mantru a opakovali si ji kdykoli nás bebíčko zabolí, v mém případě bez ustání, až do zblbnutí.

"Mám se ráda a jsem se sebou spokojená. Život mne má rád a je mi oporou."

Spokojená jako želva jsem knihu odložila a šla provést menší gymnastickou etudu, abych se dostala do postele. Když se mi tam konečně podařilo nainstalovat a záda jsem jakž takž necítila, začala jsem s opakováním. Mám se ráda.... Mám se ráda... Mám se ráda.... Až jsem z toho usnula.

Příběhu věřit můžete nebo ne. Je to úplně jedno. Že existují lidé, kteří se umí sami vyléčit z rakoviny, je už dnes celkem rozšířená legenda. Ovšem není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Mou pravdou je, že jsem se ráno probudila čilá a rovná, páteř jsem měla jako ze škatulky.
Možná za to mohla L. Hay, možná modlitbička, kterou jsem si mumlala nad ránem místo počítání oveček.

A možná to byly ty dva brufeny, které jsem do sebe ve tři ráno nacpala.



P.S. každopádně teď už je večer a záda jsou pořád jako nová.

4 komentáře:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...