pondělí 12. října 2015

Když už tak už

Nepřestávám být fascinována Událostmi. Jak plynou neochvějně tam, kam mají, jak se dějí na milimetr přesně. Jak jeden brečí, že to nejde a ono se stane Něco na úplně jiné straně Zeměkoule (ale o tom potom).

Nebrání mi to usedavě plakat nad rozlitým mlékem. To já ráda. Ale zároveň už v sobě umím hýčkat pocit, že to něco dobrého přinese. Chovat si takovou malou kuličku z vaty, skrytou přesně za místem, kde to bolí, když člověk roní slzy jako hrachy. Kulička hřeje a roste a já se začínám těšit, neb už konečně, ve svých třicetimnoha letech vím, jak to na světě chodí. Miluju překvápka a tahle bývají ta úplně nejlepší. Za odměnu. Za každou slzu úsměv od ucha k uchu.
(Pořád ale trvám na tom, že o tom až potom).

Nakoupila jsem v Lidlu. Samé důležité věci, koblihy, čokošku a kešu v medu (za ně bych nechala tenhle krám zavřít, až by zčernal. Taková závislost.) a myslím, že mi do košíku omylem upadla nějaká ta mrkev.

Každopdáně.
U pokladny jsem za nákup a jeho platbu získala dva Bludišťáky. Nemám nejmenší tušení, co se v miniaturních modrých pytlíčcích ukrývá a fakt hodně mě to nezajímá. Já už jsem na takové pičičmundoviny stará, J. sbírá kindervěci a děti nevezmou do ruky nic menšího než bubínek o průměru třicet čísel. Tedy figurka o výšce vzrostlého šnečka je nám všem doma doslova k prdu. Ne tak jako jiným dětem.

Stály za mnou dvě. Dva páry očí na mě vzhlížely z výšky metru dvacet. Nezbylo mi nic jiného než se doširoka usmát a před každý metr dítěte postavit jeden modrý pytlíček. Nebylo to nijak hrdinské gesto, popravdě bylo velice laciné, ale za dva vysmáté obličeje mi stálo. Ráno bylo zase o kousek modřejší.

Tatínek děti pobídl, aby hezky poděkovaly a na mou adresu dodal, že za tohle určitě vyhraju ve Sportce.
Když to pán říká, asi to bude pravda. Pokyn byl vydán, zamířila jsem přímo do trafiky. Tři sloupečky, jen tak symbolicky, na sto mega by to mohlo stačit.

V neděli večer jsem tiket zkontrolovala a co myslíte?
Nesmějte se tolik, stejně se pletete.
Byla tam!
Výhra! Celých šestsettrřicet korun jsem vyhrála!
Taková krásná čtvrtá!
Za dva Bludišťáky.

No není na tom světě krásně, když do sebe Události zapadnou?

7 komentářů:

  1. Jo jo, z malých radostí se skládá ten náš velký svět... Ráda čtu Tvoje řádky. Třeba bude i kniha?

    OdpovědětVymazat
  2. Boží! Máš na další kešu v medu.

    OdpovědětVymazat
  3. Článek mi před pár dny zvedl náladu, vykouzlil úsměv, mému J. taky - vidím to na další Sportku! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Hledala jsem kešu v medu, když jste jim udělala takovou reklamu, ale nenašla. To mají jen při nějaké speciální akci?

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji za gratulace i za pochvalu, dámy :)

    OdpovědětVymazat
  6. Článek čtu až hodně opožděně, ale stejně mi vykouzlil úsměv na tváři. Škoda, že jsem si ho nepřečetla aspoň předevčírem, určitě by se hned s tím protivným úkolem do školy pralo líp :) Ale třeba tohle zpoždění zapadne zas do něčeho jiného... :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...