čtvrtek 8. října 2015

Zpátky do reality

Tak se nám ta čtrnáctidenní dovolená nějak scvrkla. Po týdnu jsme byli doma. Jako první onemocněl Matýsek. Dostal vysokou horečku, přestal jíst a splacatěl. To jsme byli ještě všichni schopní tolerovat. Matyho jsme nechali v klidu v pelíšku, z kuchyně mu poslali teplý čaj s citrónem, hodný byli, já a Šimonek jsme vyběhli větrat hlavy a láska mého života to bezpečně jistila ze své části hotelové dvoupostele. Bylo nám (tedy až na detaily) skvěle. Rozhodla jsem se, že jsem schopna tímto způsobem fungovat neomezeně dlouho. Jídla jsem Máťulkovi z jídelny nosila do pokoje, Šimonka lifrovala z dosahu a doslechu jak jen to šlo, na J. jsem se snažila valit minimální množství úkolů a proseb o pomoc. Ukázal se býti luxusní ošetřovatelkou, ze strany pacienta nezaznělo jediné křivé slovo.

Ano, nemohlo to dopadnout jinak. Třetího dne ráno se otec mých dětí posadil na lůžku, kníknul, že ho bolí hlava a upadl zpátky na polštář. Teploměr byl nekompromisní - horečka. Nabídla jsem, že je-li schopen stonat na pokoji, budu o něj pečovat, jako by byl můj vlastní. Postel zamručela a já odkvačila na oběd.

Jelikož celková situace se nelepšila, ba naopak, Maty i J. zůstali zastláni v pokoji, bylo demokraticky rozhodnuto (J. zavelel), že jedeme domů. Nelíbilo se mi to a protestovala jsem. Nijak razantně a zarputile, byla jsem vzhledem k pádnosti
argumentů, rozuměj probíhajícím virózkám něžná. Upustila jsem jen jednu protestní slzu.
Na kterou přišla okamžitá a hlasitá odezva. Bylo mi zakázáno balit své věci, bylo mi sděleno, že pokud budu dělat /sic!/ tydlety kyselý ksichty, nikdo mě doma nechce, oni to zvládnou sami, lehce a s přehledem.

No téda.

Věděla jsem, že zvládnou. Ne na jedničku, ne až tak úplně ve zraví (později se ukázalo, že jsem se moc nemýlila), ale přežijí. Ovšem otázka zněla: "A stojí mi to za ty nervy?"
Nestálo. Naházela jsem do kufru svých pár svršků, převlékla děti a vychovaně počkala, až SE naloží auto.
A bylo mi to líto.
Vlastně je mi to líto pořád.
Byly to prázdniny all inclusive. Nemusela jsem vařit, mýt nádobí, dokonce nám paní pokojská laskavě vysála. Zjistila jsem, že luxování je velice příjemná a uklidňující činnost, pokud se sleduje zpovzdálí. I ten koš nám vynesla.
Chtěla jsem se procházet městem.
Chtěla jsem jít do vířivky. Sama.
Chtěla jsem se nechat rozmazlovat. Ještě aspoň chvilku.

Doma jsme vyložili děti, tašky, kufry, kočárky, sedátka a jiné, dali prát pět praček (postupně) a pomalu se ukládali do zajetých kolejí. S čímž jsem se hned z kraje až tak neztotožnila, tedy jsem malounko stávkovala. Má lepší polovice bravurně odhadla situaci, že kdyby zkusil protestovat nebo úkolovat, mohla by mu na hlavě přistát použitá plenka, tedy se větší části povinností zhostil sám. Dobře udělal. Tup plínku bych hodila. Naprosto bez skrupulí.

Dívala jsem se na Matýska, jak sedí na gauči, na sobě Šimonovo pyžamko (nikdy nepochopím, jak se osmiletý kluk vešel do velikosti 98) a říkala si, že mě zkrácená dovolená může mrzet jak chce dlouho a jak chce moc, ale odjet s nimi domů bylo opravdu dobré rozhodnutí.
Přežili by. Týden bez mámy by zvládli a s dost vysokou pravděpodobností i za plného fyzického či psychického zdraví. Otázka zní, za jakou cenu.

2 komentáře:

  1. To je škoda a tak to vyjde příště,určitě.

    OdpovědětVymazat
  2. paní Weaslyová11. října 2015 12:55

    Dilemata tohoto typu jsou vážně na budku.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...