úterý 20. října 2015

To máme ale štěstí

...jsem se dneska dozvěděla.
Tedy, né, že bych to nevěděla už z dřívějška. Ale dnes mi to bylo řečeno v docela zajímavém kontextu.
Čekali jsme ráno s Matýskem na školní autobus. Ten přijel, já si na rameno frajersky nahodila aktovku, do náruče popadla sedmadvacet kilo svého dítka a vyrazila nakládat. Posadit, sundat čepici, připoutat, pusu, odjezd. Pan řidič má nádherný zlozvyk, při rozjíždění rozverně zatroubí a celé osazenstvo vozu mi začne mávat. Je to milé, je to krásné, je to divadlo pro zasmušilou autobusovou zastávku, minimálně dva nebo tři zakaboněné obličeje toho mračení v danou chvíli nechají. Mám to moc ráda, je to moje druhé ranní kafe. Tedy se zatroubilo a odjelo. Vracela jsem se pro kočárek a zamířila domů, když tu mě oslovila vedle stojící dáma 50+ s úsměvem od ucha k uchu: "To máte ale štěstí, že ho unesete, viďte?"
Uf.
No, mám no.
Já bych raději štěstí zdravého dítěte.
Upřednostnila bych štěstí nemuset ho nosit vůbec.

Na paní jsem se mile usmála, v odpověď kývla a odkvačila domů, přemýšlet nad zadaným tématem.
Neboť ona dáma měla pravdu.

Mám štěstí, že ho unesu. Ne nadlouho, je to štěstí půjčené, ale zatím drží.
Mám štěstí, že ho můžu nosit. Není v nemocnici na přístrojích, neleží bezvládně v polohovací posteli, z jedné strany kyslík, z druhé krmící sondu.
Mám štěstí, že ho můžu nosit na autobus do školy. Sice neumí vzít do ruky tužku a po žádosti o básničku se na vás jen pěkně usměje, ale jezdí do školy. Do druhé třídy.
Mám štěstí, že ho můžu na autobus nosit. Že můžu pracovat tak, abych ho většinu týdne do školy vypravovala já.
Mám štěstí, že ho můžu nosit. Je tu.

A aby to mé štěstí nebylo tak jednostranné, dovolím si zde parafrázovat jednu místní čtenářku-komentátorku.

Ne. Parafrázovat se nebude, nalepím to sem tak, jak to napsala, poněvadž to napsala strašně krásně:

" ...Pomohlo mi prosté zjištění, že jsem vlastně ráda že se narodil zrovna nám .
Že mé dítě trpí, něco ho bolí, jeho hendikep ho omezuje.... s tím se smiřuje těžko. Nějakým zázrakem se ve mně najednou objevila dosud neobjevená trpělivost, síla ale i pokora, do té doby vlastnosti začně zakrnělé. Řekla jsem si, co kdyby se narodil někomu jinému a oni ho nepřijali (ze začátku byly prognózy dost tragické), nebo ho nemilovali, takového jaký je, nepomohli mu vše překonat....ale naštěstí je náš. Tak jednoduché."
L.
Děkuji a podepisuji.
Myslím si, že ti naši piškvoři taky mají kliku, že mají nás. Milujeme je, jakoby byli naši vlastní, (zatím) jsem je ještě nenacpala do žádného baby-boxu a v létě jim nikdo nekupuje zmrzku. /nemají ji rádi/.
My všichni jak tu spolu žijeme, spíme a jíme máme obrovské štěstí, že se máme.

3 komentáře:

  1. Krásně jsi to napsala.Je to dar a ten se nevrací,miluje se se vším s čím je darován.Jste skvělí.

    OdpovědětVymazat
  2. Zase se ti to povedlo. Slza ukápla.

    OdpovědětVymazat
  3. Mají. Tedy, já vím, že člověk nemá soudit jiné en podle blogu, ale myslím, že tu kliku vážně mají.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...