sobota 7. listopadu 2015

Jak jsem k prďácké jizvě přišel

To jsme s mámou jeli na výlet.
Autem.
Moc rád jezdím autem.
Jen to na mě bylo dost pozdě.
Za tmy se venku bojím.
Blbě vidím, tak se bojím.
Ale moc rád jezdím autem.
Sestřičky byly fajn.
Pan doktor byl fajn.
Mohl by sice mámě dělat syna, ale byl fajn.
Uměl to s jehlou.
A nití.
Mám na bradě steh.
Ještě včera jsem nevěděl, co je to STEH.
Už to vím.
Steh bolí.
Steh bolí, když se dělá bez umrtvení.
Jenže když se má dělat jeden steh, je to jedno, jestli se předtím jednou umrtví.
Tak ten steh bolel.
Ale já neplakal.
Klečeli na mně tři.
Ta krásná, blonďatá sestřička, tmavovlasý bratr a máma.
Máma má vůbec sílu.
Měla ji, i když mi na té bradě dělala motýlka.
Prý ho dělala prvně v životě.
Všecho je jednou poprvé.
I motýlek na bradě.
To bylo, když jsem upadl na pračku.
Nepamatuju si to.
Poslední co vím, je, jak mě táta vyndal z vany.
Postavil mě na zem a řekl: "Stůj, Maty!"
Tak jsem stál.
Kam až si pamatuju, jsem stál.
Pak mě ze země sesbírala máma a všude byla krev.
Nemám zub.
Byl mléčný, to je prý dobré, říkala mamka.
Taťka říkal: "promiň, Maty."
Mamka říkala: "zkurvená epilepsie."
A pak jsme s mámou jeli na výlet.
Autem.
Moc rád jezdím autem.

3 komentáře:

  1. To je mě líto,ale zase chlap bez jizev není chlapem.Přeji,ať je bolesti co nejméně.

    OdpovědětVymazat
  2. Jsi hrozně moc statečnej Maty.

    OdpovědětVymazat
  3. Máťo, jsi statečněj kluk a máš tu nejlepší mamku na světě.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...