čtvrtek 9. října 2014

Dialog o cyklistice

Pamatuji si svou češtinářku na základní škole. Tu první, druhou i čtvrtou. Pamatuji si i všechny tři z gymnázia. A naprosto jasně si vybavuji jak nám diktují zadání úkolu "Převyprávějte vlastními slovy...." Ráda bych. Ale tentokrát to nejde. Tuto zábavnou příhodu z mého "manželství" si budete muset přečíst přesně tak, jak se udála a byla zaznamenána pro pozdější svědeckou výpověď.

Náš obývák, pozdě večer, polovina léta:
"Lásko, byl bys tak hodnej a dofoukl mi kolo na kočárku, prosím? Zatáčí sám doleva, blbě se mi s ním jezdí."
"Jo."
/zopakováno ještě sedmkrát, v několikadenních intervalech/

Náš obývák minulý týden:
"Lásko, já jsem si tu pumpičku půjčila sama a pokusila se to kolo dofouknout. Ale jelikož mám obě ruce levé, moc se mi to nepodařilo. Byl bys tak hodný a zkusil to taky?"
"Jo."
/Kočárek dodnes jezdí doleva/

Telefonní rozhovor ze dne 8.10.2014
"Ahoj miláčku, jak ses dneska měl?"
"Ale jo, šlo to. Dost práce, ale všechno, co jsem měl, jsem odevzdal."
"To je dobře. A jaká byla cesta do zaměstnání?"
"Jo! Vidíš to, to jsem ti chtěl pěkně poděkovat. Žes mi tu pumpičku nevrátila na kolo."
/Má dušička se scvrkla na velikost vlašského oříšku. J. jezdí do práce 25km přes hory a lesy, toho dne dokonce v dešti./
"Aha. To mě mrzí. Ale říkala jsem ti, kam přesně jsem ji odložila."
"Píchl jsem pět kiláků od kanclu. Pršelo jen se lilo a už tak jsem jel pozdě."
/Proč tak klidně? Proč neřve? Stát se to mně, hážu po něm kameny telefonním drátem./
"Tak jsem to došel pěšky a během pauzy na oběd jsem si v nejbližší cykloprodejně koupil novou."
"To seš šikovnej."
"A taky ten zvonek, konečně."
"No vidíš, všechno zlé pro něco dobré. Máš úplně novou pumpičku a úplně novej zvonek."
"Samozřejmě duši a když už jsem tam byl, koupil jsem si nové rukavice na kolo."
/V chvatu jsem spočítala těch několik položek - duše 90,- zvonek 60,- pumpička 200,- rukavice 250,-, to máme cca 600,-. Byť do výplaty daleko a prasátko na mince zeje prázdnotou, šest set korun není obnos, pro který bych se měla hroutit. Nemluvě o tom, že je to nakonec moje chyba. Dobrá tedy, jsme si kvit./
"Nechal jsem tam 2000,-."
"COŽE?!" /poprskala jsem si košili čajem/
"Já jsem jen nakoupil, vzal věci a jel zpátky do práce. Až v kanceláři jsem se podíval na účet."
/Pumpička. Určitě je nerezová, ultralehká, možná titan, s balónkem, jako mají anesteziologové a po připojení ke kolu fouká sama. Vsadím boty. Taková kravina za takovejch peněz!!!/
"Ty rukavice sice stály 1400,-, ale mají několik vrstev proti pocení, proti zimě, proti otlakům a na prstech speciální membránu, na kterou funguje dotykový telefon..."
/Ach bože. Tak kousek hadříku vypcpaný molitanem za patnáct stovek. Nekřič. Nekřič. NEkřič. Počítej do deseti, nebo možná do stopadesáti./
"...i když pak jsem si uvědomil, že když mi v kufříku na nosiči zazvoní mobil, musím nejdřív zastavit, pak si sundat rukavice, dostat se do kufříčku, najít mobil a ten už pak bez rukavic zvednout. Takže mi jsou vlastně k prdu."
/Vyslala jsem po telefonní lince první dlažební kostku. Jen tak zkusmo. Třeba jsem trefila./

4 komentáře:

  1. ...ale tak zas máš tu matrojšku, ne? :-)

    OdpovědětVymazat
  2. No vidíš! A mému příteli přišel drahý trojúhelníček fakt výborného sýra s vlašskými ořechy za pade. Asi mu pošlu odkaz.:-D

    OdpovědětVymazat
  3. Mě by zajímalo, jestli funguje ten hod dlažební kostkou... Tu a tam by se mi to docela hodilo.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...