pondělí 29. září 2014

Dobrý skutek po jinak příšerném ránu

Bylo to nádherné zářijové ráno, kdy na jedné straně vychází slunce, na druhé ustupují pozdně noční červánky. Mezi nimi rozkládá se temně modré, plechové nebe, chladný větřík si pohrává s prvními žlutými listy topolů a já prožívám den Blbec. Z postele jsem se vysypala p*delí napřed, přičemž jsem si zvrtla kotník, mimino začalo brečet hladem ještě před probuzením, kafe jsem si zalila studenou vodou a všechny Matýskovy kalhoty byly k nenalezení, nejspíš dostaly rozum a utekly z domu.
Celé ty dvě hodiny, než jsme s Matym odešli na autobus, jsem se snažila jen hodit do klidu. Aby nikdo nedošel újmy, hlavně tedy já. Hlídala jsem své prsty při krájení snídaňového chleba, chladila si zvrtnutý kotník, děti jsem nosila po bytě v pevném objetí, takovém, že jsem jim, chudáčkům, skoro lámala žebra, ale byla jsem si téměř jistá, že mi z té náruče nevypadnou. Byla jsem nepoužitelná, leč donucená k činnosti.

Všichni najíst, skoro všichni přebalit, výjimky i několikrát, všichni vyčistit zuby, obléknout, odcházíme ke školnímu autobusu. Až v půli cesty jsem si uvědomila, že můj maličký, ubohý syn neschopné matky, nemá ve svém batůžku odpolední svačinu. Vem to nešť, říkala jsem si, stejně bude v čase jídla už doma, nakrmím ho sama. Poklusávala jsem směr autobusová zastávka a v hlavě mi to šrotovalo. Představila jsem si cca druhou hodinu odpolední, kdy mé dítě mlsně poposedává na židli v očekávání pribiňáku, když tu mu učitelka konejšivým hlasem vysvětluje, že dnes se matka ukázala v plné barvě a on bude hlady. Ach. Bylo mi těch modrých očí líto. Letmá kontrola času a - ano! máme 2 minuty k dobru. To se prostě musí stihnout. Musím smazat pokažený budíček, zvrtnutý kotník, Šimonkovu bouli (nezmínila jsem se, že?), ráno Blbec. Aspoň jednu věc musím dnes udělat správně. Rozběhla jsem se i s kočárkem ke vchodu do paneláku, zaparkovala na bezpečném místě, už ze schodů houkla "seď opatrně, hned jsem tu!" a dala si těch několik (mnoho. opravdu mnoho) pater po dvou schodech. V lednici jsem nazdařbůh vylovila něco chlazeného, mléčného, snad neprošlého a skluzem po zábradlí se vrátila ke kočárku.

Ve kterém seděl naprosto klidný a spokojený Matýsek a před nímž stála blonďatá paní - anděl, operující momentálně s mobilem. ("Ty na mě jdeš zavolat sociálku, viď?" blesklo mi hlavou.)
"Já jsem vás viděla utíkat," dělo to krásné stvoření, "tak jsem vám ho přišla pohlídat."
A v tu chvíli se mi ten uspěchaný svět zastavil. Srdce se uklidnilo, a až ve špičkách prstů jsem cítila, jak se mi po těle rozlévá to lidské teplo, kterého se mi právě dostalo.
"Mockrát děkuju," pípla jsem a přidala široký úsměv.

Od té doby mě mrzí, že jediné, co jsem v danou chvíli mohla a nejspíš i měla, bylo "mockrát děkuji" a široký úsměv. Díky té paní byl celý zbytek dne dorůžova a dobleděmodra, neudělala jsem žádnou další chybu a culila jsem se i na koš s odpadky. Jde o deset vteřin mého života. O dvě minuty jejího. Možná ani to ne, opravdu jsem toho rána trhla rekord v běhu do schodů obézních matek. Ale je to moment, který se mi vyryl hluboko pod kůži a zůstane tam nejspíš déle, než tetování s medvídkem Pú. Pokud jde o mě, navždycky.

8 komentářů:

  1. Ano jsou takoví lidé mezi námi.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky,opět skvělý .

    OdpovědětVymazat
  3. Tomuhle velmi rozumím. Někdy jedna věta dokáže projasnit den a jedna jiná věta zachmuřit týden. Přeji jen ty projasňující věty. =o)

    OdpovědětVymazat
  4. Tyhle věci se nedějí často, ale když se stanou, dělají radost víc jak jeden den :)

    OdpovědětVymazat
  5. Kde máš tetování s Púem? :)

    OdpovědětVymazat
  6. [6]:Ale dějí, lenko. Jako nevidomá sklerotička, co se ráda vydává po trasách, o nichž si mylně myslí, že je zná, anebo jako odvážlivec, který se rozhodne jít někam, kam jeho nohy nikdy nevkročily, vím, že lidských, pomoci chtivých, bytostí je tu pořád ještě dost. Tak jen, aby nás stále přibývalo.:-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...