středa 15. října 2014

Nejsem. Nejsem a nejsem.

Tak mi zase jednou prdlo v kouli. Rozhodla jsem se navštívit rodinu, která navzdory tomu, že je miluji a stýská se mi po nich, urputně trvá na tom, že zůstane žít tam, kde je, i když to znamená za horami, za lesy, tam odkud to mají všude strašlivě daleko. A co víc, leží mezi námi parkoviště jménem dálnice Dé jedna. A to je, věřte mi, opravdu desátý kruh pekla. Aspoň touhle dobou, napočítala jsem na ní 20, slovy DVACET uzavírek a je naprosto jedno ve kterém směru, poněvadž, nejspíš proto, aby to žádnému jízdímu pruhu nebylo líto, cestáři při opravě jednoho směru přesunují auta do toho opačného a tak tam imrvére doprava stojí, pěkně solidárně, všichni za kamionem, kamion za všemi.

Tudíž mě, malé, nebohé řidičce v obrovském kombíku, zbývají dvě možnosti: Jet a stát nebo nejet vůbec. Rozhodla jsem se pro tu první, už kvůli tomu, že dálnice se dle mého skromného odhadu bude opravovat měsíce, roky, nejspíš desetiletí a toho by se zlatá rybka mé sestry nemusela dožít.

Nachystala jsem nám jídlo na měsíc. Vodu se šťávou preferované značky na čtrnáct dnů. Jogurty, přesnídávky, nakrájela jsem a namazala bochník a půl čerstvého chleba. Na sedadlo spolujezdce jsem pěkně do komínků vyrovnala plíny, rezervní oblečení, oblíbený červený hrneček, brynďáky a medvěda na spaní. Tak, aby stačilo natáhmout od volantu ruku a hodit potřebnou věc za záda. Byla jsem víc než připravená.

J. se této taškařice zbaběle neúčastnil. Bohužel ho studijní povinnosti přikovaly pevně k lavici v posluchárně, odkud se směl hnout pouze pod hrozbou nesložené závěrečné zkoušky, což by můj milovaný Krhounek určitě nepřežil. Nevadí, my si poradíme.

Plán byl takový, že vyjedeme velice brzy ráno, tak, abychom se vyhnuli všem případným zácpám a kolonám. Podařilo se. Téměř za rozbřesku, mohlo být deset, maximálně třičtvrtě na jedenáct, jsme se s dětmi slavnostně vykopali z domu, nacpali do vozu a vyrazili. Nemůžu si pomoct, ale ať se večer před odjezdem připravím sebelépe, dokonce spím pro jistotu oblečená, ráno nejsme schopni opustit byt před desátou, i kdyby mi budík vyzváněl úderem čtvrté hodiny /vyzkoušeno/. Někde bude chyba v systému.

Dálnice k nám byla milosrdná, ostatní řidiči ohleduplní, svatý Kryštof, patron cestovatelů, klidně podřimoval v kufru auta. Jinak si to neumím vysvětlit. Všechny čůrací a svačinové zastávky proběhly včas a bez ztráty kytičky, nikdo nespokojeně nemručel, nepobrekával, nekřičel hlady, v Arturovi vládla přátelská nálada, kdy já kluky bavila glosováním rádiového zpravodajství a oni mi žvatláním a výskáním přizvukovali. Víceméně se dá říct, že jsme si to užili. /Ano, po bitvě je každý generál./

Z celého krásného víkendu, kdy si kluci užívali příbuzenstvo a já nepřetržitou hlídku nad dvěma nekontrolovatelnými šrapnely v bytě na děti nepřipraveném, mám smíšené dojmy. Jednak obrovskou radost nad schledáním, pak příšernou lítost nad zničeným DVD přehrávačem a taky vzpomínku na kamarádku, která o mně prohlásila, že jsem NADžena. Že jsem sice úplně šílená, vydat se na D1 sama se dvěmi dětmi, ale zároveň se klaní před mou odvahou a statečností, že jsem to dala.
Nejsem nadžena.
Nejsem odvážná a
nejsem statečná.

Já jsem jen v situaci, kdy mám na výběr. Buď mámu uvidím, nebo taky ne.

Pořád se mi kamarádčin překvapený výraz honí hlavou. "Ty seš tu fakt autem? Fakt sama? S oběma dvěma??? Ty seš prdlá."
Jsem. Ale čím víc nad tím rozhovorem přemýšlím, tím víc mi dochází, že takhle a už jen takhle bude vypadat můj život. Že s dětmi už to jednodušší nebude, naopak, jak budou stárnout, růst a těžknout, budou mé cesty složitější, problémy hůře řešitelné, výzvy větší a blbě zvládnutelné. Ale vždycky si budu moct vybrat. Překročit svůj stín a vymyslet, jak to udělat, nebo sedět doma a brečet, že to nešlo.
A já se rozhodla, že se po zbytek svého mrzkého života nepřikovám k plotně a dávkovači na léky. Prostě ne.
Je mi jedno, pane Osude, jak hodně se hodláte mou osobou bavit. Dokud to půjde, já si budu života užívat. Slyšíte?!

10 komentářů:

  1. Mám z tebe velikánskou radost.Jsi skvělá mamča a kluci jsou super.

    OdpovědětVymazat
  2. Lenka a 3 kluci15. října 2014 22:00

    Já myslím, že mu to, Osudu, nandáváte každý den. Jen tak dál. Mně ale taky. U rozbřesku v 10:45 jsem se už lámala smíchy a nakonec zase bulím. Podle mě jste fajn baba, která prostě bere věci tak, jak jsou. A je dobře, že jste na to s J. dva. (Mimochodem, ví o tom, že ho máte za šprta :-)?

    OdpovědětVymazat
  3. za mě tedy rozhodně palec nahoru!

    OdpovědětVymazat
  4. Z vlastní zkušenosti musím říct, že bude líp. Ještě před pár lety bylo možné cestovat s  naším synem (Angelmanův syndrom)autem pouze hodinu.Sedadlo spolujezdce jsem měla zaplněné stejně jako Vy.A na co všechno syn dosáhl, bylo ulomené,utržené atd.Návštěva restaurace byla možná jen, když stůl byl v prostoru velikosti tělocvičny,bez ubrusu,ochucovadel a servírka se přibližovala zásadně z mé strany.A letos jsme byli na dovolené v Itálii a náš šestnáctiletý puberťák  vydržel bez problému 800 km, v restauracích jedl málem příborem a na pláži zalehl na lehátko nebo si hrál s pískem a nechal své unavené rodiče odpočívat.Pro nás překvapení veliké.

    OdpovědětVymazat
  5. Míša z Plzně16. října 2014 10:33

    Opravdu klobouk dolů.

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem jen v situaci, kdy mám na výběr. Buď mámu uvidím, nebo taky ne.

    OdpovědětVymazat
  7. Dokážete tak jednoduše říct/napsat veliké pravdy... Jinak to mám úplně stejně jako Lenka a 3 kluci. Děkuju za krásný článek, mějte se všichni skvěle!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Tak je to spravne, tak to ma byt

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju. Za povzbuzení, pobídnutí, inspiraci. Za to, že mám na vybranou. Za všechny prdlé matky:-)

    OdpovědětVymazat
  10. Jednoduše a prostě:Velký obdiv !!!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...