úterý 12. února 2013

Někdy to pomůže

Nemlčet a zařvat. Jsou to sice ojedinělé případy, ale stává se to. Jako třeba mně dneska. Jsou na nás ošklivé banky. Všechny, se kterými kamarádíme. Ono je to přátelství poněkud nerovné, poněvadž banky si od nás berou nemalé sumy za to, že naše výplaty skladují na suchém a tmavém místě (což my bychom doma dokázali taky, nemám tušení, proč to neděláme, když je to zadarmo). Aspoň to o nich tvrdí. Realita je nejspíš úplně jiná. Jelikož se poslední dobou pod tlakem rodičovské dovolené učím býti finančně gramotná, dozvěděla jsem se (ano, Prdlá Prvomatka objevila na stará kolena Ameriku), že peníze pobíhají po bance jen virtuálně a moc se v ní ani neohřejí, okamžitě po příchodu jsou investovány někde na burze nebo do fondu nebo je s nimi vykonáváná jiná, mně zatím utajená činnost, která jejich hodnotu zněkolikanásobuje. Bance. Ne nám. To by tak ještě scházelo.

To jsem ale odbočila. Rozhodli jsme se, že od jedné té banky utečeme rychle a daleko. Našli jsme si jinou, která se zatím tváří mile, je na nás hodná a tvrdí, že nám bude lepší přítelkyní, než ta stávající. Ano, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, bohužel na našem finančním trhu toto dělají všichni a tak je problém vybrat a nenapálit se. Prostě musíme věřit. Jenže banka nás nechce pustit. Tvrdí, že nás má ráda, že pro nás dělá jen to nejlepší a mezitím, co nám maže med kolem úst, schovává důležité dokumenty, protahuje lhůty, vymlouvá se a mlží. Ze začátku nám to dělalo dobře a byla to legrace. Pak jsme trošičku znervózněli, a včera, abych to řekla kulantně, včera jsem se už slušně nasrala. Jeden důležitý dokument z nich ne a ne vytřískat. Tlačí nás čas, papír nutně potřebujeme, aby nevznikly finanční ztráty jiným stranám a nemůžeme se k němu dostat.

A tak jsem dnes vkráčela do banky, po "procházce" s kočárkem v čerstvě napadaném půl metru sněhu, který samozřejmě nikdo neodklízel (proč taky, že?), řádně rozohněná a dost vytočená. Tak akorát v ráži. Když jsem byla přizvána k odpovědné bankovní úřednici, informovala jsem ji, že jdu v zastoupení mého muže, že on nemá kdy, a že jsem se přišla jen zeptat. Kdepak je potřebný dokument? Paní se na mne podívala, otevřela na mne své oči do široka, kam až jí obroučky brýlí dovolily a prohlásila, že s J. právě dotelefonovala (první lež), že to všechno probrali (druhá lež) a vyřešili (třetí lež). A že mně je do toho, co oni dva mezi sebou mají, úplné houby.
Poněvadž ztracený dokument nebyl jediný problém, skrzevá který jsem přišla řvát, stále ještě ve vší slušnosti a polohlasem jsem ji upozornila na její nekompetentnost co by finanční poradkyně a že se nám její jednání nelíbí. Její reakce "Co prosím?!" místo "Promiňte, já nerada" mi jen vlila adrenalinu do žil. Varovala jsem ji, že je asi centimetr od mého stěžovačného emailu jejím nadřízeným a ať si na mě dává pozor. Zvedla jsem se a odtlačila Šimona do vánice.

Za hodinu mi přišla od J. smska, že mu bankovní úřednice telefonovala přibližně minutu po mém odchodu, že se mohutně omluvila a potřebný dokument má v mailu.
Abych vše uvedla na pravou míru, taková já nejsem. Takhle jsem vychovaná nebyla. Mé motto v jednání s úřady, lékaři a policisty je Drž hubu a krok. Jenže to pokaždé nejde. Někdy člověk musí zvednout hlavu a z plna hrdla zařvat, že se mu děje bezpráví. A byť jsem tuhle bitvu vyhrála, dost mě to mrzí.

8 komentářů:

  1. Tak to naprosto chápu, právě zažívám totéž.

    OdpovědětVymazat
  2. Aspon ze je vyhrana bitva, ja ked som sa posledne stazovala, tak som sa od kompetentneho dozvedela ze ho obtazujem a ze na mna zavola nadriadeneho!

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, tak zařvat mě už tyhle "vrchnosti" donutily mnohokrát. Ale musím říct, že to není od věci. Ony si úřednice mezi sebou ty informace předají- a pak už našlapují opatrně ;-) Výchovně zařvat podle mého není od věci. A dotaz: Co si to dovolujete??? -ten je zpravidla vykolejí úplně.

    OdpovědětVymazat
  4. Taky nas to ceka, neb platime nehorazny poplatky za nic...

    OdpovědětVymazat
  5. Taky nerada řvu, ale občas to jinak nejde a máte pravdu, že banky z nás ždímou, co můžou.

    OdpovědětVymazat
  6. Víš, co je nejhorší? Ta poslední věta. Že nakonec se vždy špatně cítíme my, co jsme vlastně v právu.

    OdpovědětVymazat
  7. On ještě dneska někdo chodí do banky a dokonce platí poplatky??? Tak to se nedivím, že řve... neznáme, neplatíme :-)Máme běžné i spořící účty, hypotéku... ale uznávám, řvát se nemusí jen kvůli bance :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc rozumím. Ale někdy to jinak nejde.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...