sobota 9. února 2013

Au.

Já teď napíšu článek. Strašlivácky smutnej. A vy mi musíte slíbit, že se mi nebudete smát. Čestný pionýrský. Mě totiž tři dny hrozně bolela huba (režim asizuby) a blbečka mě nenapadlo nic lepšího, než jít s tím k zubaři. Bacha! Slíbili jste to!

A jak mě ta pusa bolela, začala jsem podezřívat ten zub, co mi ho plombovali už asi sedmnáctkrát a stejně to nepomohlo. K doktorce (zlatý ručičky) se mi moc nechtělo, jednak proto, že nikdo nechodí rád k zubaři a za druhé, páč jsem nevěděla, kdo v dané ordinaci momentálně hospodaří. U firmy to máme totiž zařízené tak, že jak nám jednou někde udělají kartu, už tam patříme, i kdyby tam žádný lékař nebyl a my pacoši bychom se ošetřovali vzájemně. Což se zatím nikde nestalo, ale člověk nikdy neví. A tak jsem raději začala kousat druhou polovinou chrupu. Což mi vydrželo cca čtrnáct dní, načež mě začala bolet i ta. Stejný případ, šestka vpravo dole. To číslo v mé puse prostě nemá kliku. Když mi ale levá strana, ten původce všeho zla, začala otékat a bylo stále obtížnější rozevřít čelist, došla jsem k rozhodnutí. Zavolala jsem. A měla jsem kliku, má oblíbená paní doktorka už byla zpátky z mateřské. Její heslo "novokainu není nikdy dost" by si měl každý zubař vylepit velkými krepovými písmeny na zeď hned naproti křeslu. Po telefonu proběhla obligátní licitace se sestrou o termínu "přijďte v půlce března". Několikrát jsem zdůraznila slovo akutní, až jsem po patnácti minutách opakovaného NE získala termín za 4 dny. Hurá, růžové štěstí mi pomůže vydržet.

Nepomohlo. V jednu ráno mě vzbudila bolest ani ne tak zubu, jako levé poloviny hlavy. Nacpala jsem se prášky a zbytek noci strávila koukáním do stropu a počítáním oveček prokládaným mantrou "nebolí mě zub". Ráno jsem uprosila J., zda by mi neudělal psychickou podporu a k zubaři mě neodvezl. Byl zlatý. Postaral se o děti a se slovy "jestli to znamená, že přestaneš šišlat a v noci pofňukávat ze spaní, odvezu tě kamkoliv" mě naložil do vozu. Paní doktorka byla skvělá. Sice se připravila o tři minuty vzácného volna než přišel další objednaný pacient, ale nechala mě usednout na křeslo. Po pohledu na rentgenový snímek a do mých úst kam až sanice dovolila, mě informovala, že mé podezření je mylné, šestka již několik let nežije. A že podezřívá rostoucí osmičku. Zanícenou. Schovanou uprostřed hromady nateklé dásně. No skvěle. Rozhodla, že mi na inkriminované místo uloží drén se spoustou hrozitánsky silného anestetika a ať se přijdu ukázat zítra, až splaskne otok. Slovo anestetikum na mě v daný okamik působilo jako kouzelná formule. Už jsem za vodou, myslela jsem si naivně, ovšem to jsem nemohla být dál pravdě. Než jsem došla k autu, bolest byla zpět a aby mi to dala sežrat, s dvakrát větší intenzitou útočila na mou rozpadající se čelist. Než jsme dojeli domů, přála jsem si umřít. "Teď si lehnu, exploduje mi čelist, vyrazí mi voko a já už se nezvednu." stěžovala jsem si kamarádkám po síti. Dostalo se mi mohutného virtuálního pohlazení a pár výborných rad, ale situace se do druhého dne moc nezměnila.

Ráno jsem se doploužila k lékařce a se slzou v oku hlásila už ve dveřích, že drén byl k ničemu, anestetikum taky, že jsem zase nespala a kvůli nemožnosti otevřít pusu už dva dny nejedla. Jsem unavená, hladová a bolí mě vše od krku vejš. Paní zubařka na mě koukla laskavým okem, pronesla, že to je jí velmi líto, ale za daných podmínek ona toho moc nesvede. Že mi může dát antibiotika, která se při troše dobré vůle vypořádají se zánětem, ale zub bude muset v nejbližší době tak jako tak ven. Nadšeně jsem ji požádala o kleště. Zasmála se, podala mi recept, vyhodila mě z ordinace a s přáním mnoha štěstí mě vyslala přes nejbližší lékárnu do nemocnice na Oddělení čelistní a obličejové chirurgie. Ať se tvářím bolavě a sklíčeně, že mě objednají na co nejbližší datum. Ještě jsem ji uprosila o dávku lokální anestezie (chudák mi ji musela píchat nadvakrát, tak moc jsem vyváděla), abych byla aspoň schopná řídit do nemocnice.

A to byla ta chyba. Já tam jela. Navštívila jsem devátý kruh pekla, přežila to a teď o tom hodlám referovat, abych varovala všechny případné zájemce o léčbu chorého chrupu. Pan doktor se totiž podíval na mou čerstvou čelistní fotografii, na originál, kam až jsem mu centimetrovou špehýrkou dovolila a unyle pronesl, že to teda vytáhneme hned, aby to přestalo zlobit. Na mé argumenty, že nemůžu kloudně otevřít pusu a při pokusu o hloupou oblbovací injekci do nervu jsem své lékařce málem vykřičela uši z hlavy, souhlasně kýval, že to je při tak velkém zánětu naprosto normální. Nevím, co mě to napadlo, ale má unavená hladovějící hlava vymyslela teorii, že tady v nemocnici mají asi lepší páčky na bolest, že mě třeba i přispí a celá procedura proběhne v klidu a pohodě. Mě nejspíš musel spolu s tím zubem uhnít i mozek.

Co vám budu vykládat, položili mě do horizontály, přes obličej jsem dostala spoustu modrého papíru s dírou na ústa, lékař mě zalehl zprava, asistentka zleva a já už jen řvala a ječela a svíjela se tak, až jsem si hnula krční páteří.

Svého času jsem lyžovala dva dny se zlomenými kostmi.
24 hodin jsem chodila s krvácením do břicha a ujela s tím 200 kilometrů autem.
Porodila jsem 2 děti.
Ale nikdy. Opravdu NIKDY jsem nezažila něco tak strašného, jako je trhání zanícené osmičky vlevo dole.
Zub je venku. Jedna osmička mi zbývá. V okamžiku, kdy se objeví byť jen malinká známka bolesti, nechám se uvést do umělého spánku, možná do komatu. Pak si se mnou na oddělení čelistní a obličejové chirurgie můžou dělat co jen libo.

24 komentářů:

  1. Lenka a 3 kluci .-)9. února 2013 13:48

    Ježiši kriste. Já teď brečela manželovi při chřipce, že ji asi nepřežiju. Ale tohle je jakt síla. Přeji, ať "to" brzy přestane bolet.

    OdpovědětVymazat
  2. Měla jsem úplně to samé,ale na štěstí to zvládla zubařka.Dáseň nařízla a zub vytáhla,taky nezapomenutelný zážitek a to na obou stranách.Dvakrát denně jsem chodila na čištění a měla gumový dren,aby hnis stékal a rána se čistila,ani na oči jsem neviděla.No nemáme to lehké,ale zvládli jsme to.

    OdpovědětVymazat
  3. Brrr. Já zažila řezání prsa v zánětu a následně několikeré "čištění lžičkou" opravdu "cituplnými" chirurgy, kteří otrlí z různých havárek, viděli ve mně jen hysterickou řvoucí krávu a vůbec nechápali, že v zánětu je prostě anestezie k ničemu... Od té doby mám panickou hrůzu z každého doktora. Držím palce, ať se to rychle zahojí!!! Lenka

    OdpovědětVymazat
  4. Znám. Já chodím k zubři sporadicky, většinou na desetiletky nebo až když mám bolestí oslintaný všechny zdi v baráku. To pak jsem ochotná stepovat na pohotovosti i několik hodin před otevřením a v pravidelných půlminutových intervalech otravovat sestru kdyže mě už té hrůzy zbaví. Zubař mi pak vyspraví, vyrve a vyčistí totálně celou hubu a za deset let nashle. Jsem blbá ale dobrovolně k němu nejdu!

    OdpovědětVymazat
  5. Ve mě se svíralo vše co se dalo, jen když jsem to četla. No to je síla, taky si říkám, že ani 20ihod porod není nic proti zánětu dásní - nebo když mi bez injekce trhali v 7.měsíci stoličku

    OdpovědětVymazat
  6. Smát si nedovolím, protože by mne určitě nějaká Vyšší moc vzápětí potrestala podobným zážitkem. Ale dovedu si v živých barvách představit sebe a jak bych asi vyváděla já . Jen jsem moc ráda, že všechny osmičky mi vylezly samy a už jsou i všechny zase venku, bestie jedny.  Tak ať ta další osmička je co nejdéle v klidu. =o)

    OdpovědětVymazat
  7. Teď jsem sem usedla po večerním čištění zubů... no, nic, po přečtení "tohoto" jdu ještě jednou:-D

    OdpovědětVymazat
  8. Tak tohle teda je horor!!!Též mi kdysi trhali zoubek (teda to co zbylo po zlomeném..)na klinice. Zubař se sice snažil, ale nevytrhnul. Tedy mě vyslal v pátek odpoledne (fakt dobrý termín) na tu kliniku. Trošku popletl adresu, bylo to úplně jinde...Našla, usedla na chodbu velice velice plnou...Hodinka sem, pak tam..Injekce už nepůsobila..Zkrátím to: vážně jsem si tenkrát myslela, že živá už se domů nevrátím.Trhání osmiček z rozřezané dásně? Proti dolování zlomeného zubu a jeho propletených kořínků to bylo ještě celkem snesitelné. Húúúúúúúú, tak foukám a foukám a přeju, ať je každou minutkou líp !! :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Přesně vím, jaké to je, už je to 17 let, ale doposud si pamatuju VŠECHNO! Dvě injekce, které nezabraly, osmička, která se rozpadla a dva zubaři, kteří na mě hodinu klečeli. Myslím, že lidé z čekárny vyděšeně prchali... Se zubama je prostě trápení a doufám, že až mi doslouží, zbavím se jich při nějaké jednorázové akci v narkoze. Ať se hojí a antibiotika zabírají!!!!!

    OdpovědětVymazat
  10. Znám, já blbec si to v Kateřinské prožila 2x :-) Podruhé jsem otekla tak, že mi zmizel krk a od ramene mi rostla druhá hlava končící pod pravým okem. Kamarádka z toho měla Vánoce ještě 5 let potom. Od té doby neotvírám pusu dřív, než mi doktorka neukáže připravenou stříkačku. Ale větší zákroky si zásadně nechám provádět v analgosedaci. To je absolutní blaho a taky anesteziolog je fakt fešák, tak to bejvá celkem pozitivní den :-) Papulku foukám, po hlavičce hladím a hlavně ledovat!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Mě trhali na pohotovosti ve Spálené ulici ze zanícené sedmičky nervy bez umrtvení. Po tomto zážitku si příště zub raději vytluču z pusy kladivem, než abych toto zdravotnické zařízení znovu navštívila.

    OdpovědětVymazat
  12. No,zajímavé a dostala jste antibiotika ???Vzhledem k tomu,že už mně čeká jen horní pravá,tak vím proč se ptám.Nevím,jak je to aktuální,přeji hodně zdraví a zdaru a situaci bych nepodceňovala.Krásný den.

    OdpovědětVymazat
  13. ůůůůů.to je fakt drsný ,příšerný,fuj hrůza.

    OdpovědětVymazat
  14. Au,mám za s sebou též trhání 8miček,ale ne v akutním stadiu.Byla jsem objednaná k lékaři,který se tomu věnuje(ne k nějakému řezníkovi),dostala jsem oblbovací injekci a nepamatuju si nic,jen potom útržky jak mě (tehdy přítel)vedl po zákroku do schodů,jak mě posadil do auta a já mu otevřela dveře ve chvíli kdy se chtěl rozjet a on uslyšel flus flus já vyplivla tampony :-) ....

    OdpovědětVymazat
  15. Smát se mi tedy rozhodně nechce! Také mi jednou trhali zub v zánetu - takže sice s píchlou ale naprosto nefungující anestezií. I když zánět jsem si nenechala tolik "rozjet". Naštěstí má lidský mozek schopnost takovéhle zážitky za chviličku vytlačit - já si pamatuju už jen, že to bylo hrozné, ale tu bolest si absolutně nevybavuju. Držím palce, ať jsi brzy ok.

    OdpovědětVymazat
  16. Měla bych jít  na trhání osmičky, sice ne v zánětu,  ještě je v dásni a občas to bolí, ale pořád se rozmýšlím a jak to tady čtu, tak to ještě asi chvíli nechám.

    OdpovědětVymazat
  17. Uf uf, je smutné číst, co dokážou někteří "kolegové" :-( Pak můžu dvěstěkrát omílat, že fakt to u zubaře bolet nemusí...jenže stačí dva tři podobní doktoři a je to marný, je to marný, je to marný...

    OdpovědětVymazat
  18. Všem děkuji za zajímavé příspěvky a několik nových nočních můr :) doufám, že vás všechny přebolelo a že i já se dočkám

    OdpovědětVymazat
  19. a abych nezapomněla, kočičko, ano, ATB jsem dostala.

    OdpovědětVymazat
  20. Tak to jsem ráda,mně se po nich náramně ulevilo,jinak by mně čekala mučící anabáze s drenováním.No,ještě,že máme jen 8 čtyři,co takový žralok a slon,co ti by říkali :-) .

    OdpovědětVymazat
  21. Paní Weaslyová14. února 2013 22:49

    KDO je ta zázračná žena jménem Kitty a na které planetě ordinuje?

    OdpovědětVymazat
  22. Kitty je jedna zubařka, co se snaží dělat svou práci dobře. Ordinuje na soukromé klinice Alfadent v Praze :-)

    OdpovědětVymazat
  23. Takový zážitek mám také. Když se rozhodl lékař na čelistní chirurgii v ÚVN, po prostudování mého rentgenu, že zub hned vyndá.Nikdy nezapomenu na slova sestry: pane doktore, tady tohle a teď? Přes dvě hodiny "mordování", potom zub odřízl, dásně zašil a poslal mne udělat si předoperační vyšetření. Při odebírání krve ze mne nedostali ani kapku. Museli jsme čekat asi půl hodiny než jsem něco "utrousila". To byl čtvrtek. V pondělí jsem nastoupila do nemocnice a v úterý pod celkovou anestesií a intubací mi slavnou osmičku vlevo dole vyndali. Byla jsem doma měsíc a půl, mixovali mi i svíčkovou. Bohužel poškodili mi kořeny u sedmičky atd., takže tu už taky po dvouletém bolestivém  martýriu nemám.A taky bylo dobrý, že jsem si mohla asi půl roku klidně zabodnout špendlík do tváře a vůbec jsem to necítila. A pak se všichni diví, že si do té mé "papulky" nechci nechat moc šahat. Ale co, 2.5. jdu zase k zubaři.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...