středa 19. září 2012

Vzhůru dolů

Tohle léto jsem se cítila prázdninově nevyužitá. První polovinu se čekalo až se Šimon narodí, druhou, až bude schopen převozu. Když se začaly v srpnu stíny prodlužovat a ty mrchy listy zlátnout, rozhodla jsem se, že pojedeme. Bylo mi jedno kam, jak daleko a zda tam budou mít tekoucí vodu, já prostě potřebovala vypadnout z bytu. Jak jinak než na internetu jsem našla příšerně zlevněný pobyt na chatě v Krkonoších. Naše oblíbená destinace. Okamžitě jsem zakoupila a telefonovala muži, aby si udělal v září volno, že vyrážíme na prázdniny. Když jsem prozradila datum, poslal mě s rozběhem do pr...čic, že tou dobou bude na služební cestě. Neváhala jsem, zavolala vedoucímu chaty a termín hbitě přesunula. Tam, kde nikdo neměl služební cestu, návštěvu lékaře, besídku ve školce, kde nikomu nevadilo, že se bude čtyři nádherné dny rekreovat na horách.

Jak se blížilo datum odjezdu, začala mi vrtat hlavou logistická stránka věci. Jeden kočárek pro Matěje, jeden pro Šimona (s šátkem jsem počítala na kratší procházky, leč J. oblíbené deseti až patnáctikilometrové túry jsem s miminem na břiše riskovat nehodlala), kufr pro dospělé, kufr pro děti, taška s dekama, taška s jídlem, nepostradatelný notebook..... a ještě to bylo málo. A to všechno se mělo vejít do našeho maličkého, nenápadného kombíku se zavazadlovým prostorem pouhých 530 litrů. I položila jsem doma pálenou otázku. Můj neohrožený muž ani na vteřinu nezaváhal a odvětil, že seženeme box na střechu. Už v okamžiku, kdy to vyslovil, mi bylo jasné, že pod frází "my seženeme" se skrývá umně vyrobená past na mě. A nezklamala jsem. Vznesla jsem na internetovém fóru prosbu o zapůjčení, dobrá víla z nedalekého města záhy odpověděla, že za nosítko ráda poskytne, dohodly jsme se a naši muži realizovali. Nádherná spolupráce.

Tak tedy obtěžkáni dvěma kufry, taškou padákovkou, cestovní postýlkou, dvěmi kočárky, zásobou jídla pro tři lidi na dva týdny až měsíc a spoustou dalších zbytečností, vydali jsme se na cestu. Vedoucí výpravy určil jako řidiče mne, což se ve finále ukázalo býti chybou, poněvadž k chatě vedlo klikaté stoupání o úhlu 83° a já si opravdu představovala tu hrůzu, kdy Arthur šplhání vzdá a my tři (Šimon je ještě moc malej) budeme auto na kopec tlačit. Naštěstí jsme dojeli bez problémů, ubytovali se, navečeřeli a pokusili vyspat. Když říkám pokusili, mám na mysli krátká přerušovaná zdřímnutí jednotlivých členů rodiny (kromě Šimona, ten je ještě moc malej a má sólo postýlku) nacpaných na jedno dvoulůžko. Přičemž ten nejmenší zabírá nejvíce místa a kope do tváře oba rodiče zároveň, což dost dobře nechápu.

Druhého dne otec popadl mapu, láhev s vodou, narazil Matýskovi na hlavu kšiltovku a prohlásil, že se jde na výlet. Dobalila jsem zbytek věcí (oba kočárky využité do posledního cenimetru krychlového) a vyrazili jsme. Všichni řádně navlečeni, páč hory nám připravily pozdně letní teploty blížící se nule a s notnou dávkou entuziasmu, vrhli jsme se vstříc kopci. A šli jsme a šli a šli a šli, na chatě si dali svačinu a pak zase šli a šli a šli až jsme vrchol zdolali. Když jsem se konečně posadila a nohy mi od kyčlí upadly, informovala jsem svou životní lásku, že přecenil mé schopnosti a 5 týdnů po porodu stoupat 2,5 hodiny tlačíce kočár s miminem je nad mé síly a že nemám tušení, jak se dostanu zpátky. J. se pousmál, pogratuloval mi k výkonu a děl, ať se nebojím, že zpátky je to z kopce. Měl pravdu. Po výborném obědě (poprvé v životě jsem jedla připálené halušky z mikrovlnky a myslím, že to bylo zároveň naposledy) jsme zahájili sestup a po cca třiceti minutách klepali na dveře naší boudy. Cítila jsem se podvedená, oloupená, zrazená a ošizená, prostě pěkně naštvaná. Taková štrapáce nahoru!!! Taková šichta!!! Tři propocená trička (většina pánská), jedny poblinkané dupačky a jedno téměř ztracené dítě a půl hodinky domů?! A ještě se mi skoro celou cestu vysmívala ta nedobytná Sněžka. Hora si u mně udělala jedno velké bezvýznamné mínus.

Doufali jsme, že po sportovním výkonu bude následující noc klidnější než předešlá, ale nejspíš jsme nevzali v úvahu fakt, že jsme si dali do těla jen my dospělí, děti to skoro celé proflákaly v kočárech. Tudíž se opět nevyspal nikdo. Ráno vyhlásil otec rodiny nouzový stav. Pokud se přes den počasí nezlepší (venku pršelo, jen se lilo) a naše únava nezmenší, další noc už absolvovat nebudeme a on nás odpoledne osobně odveze domů. Vyrazili jsme na výlet, který opravdu stál za bačkoru, hlavně díky zklamání v jeho cíli, kde stála zamčená bouda a my museli bez oběda šlapat zpátky. Na naší chatě se ovšem v poledne nevařilo a tak jsme byli nuceni zkusit sousedy. Jaké bylo naše překvapení a zklamání, když jsme se dozvěděli, že z deseti okolních ubytoven nemá restauraci pro "přespolní" nikdo. Naštěstí dobří lidé nevymřeli, pan provozní se zeptal kuchaře, zda by nebyly tři maličké, nenápadné porce navíc pro neubytované strávníky a ten odvětil, že není problém, kuřat dost. A tak jsem jedla to nejlepší grilované kuře na světě v tisíci metrech nad mořem.

Abych ještě vysvětlila pojem ztracené dítě: jde o příběh "Kterak si J. vyrobil velký a hluboký vroubek". Když jsme tak šlapali do toho kopce a já sotva pletla nožkama, mému muži se mě zželelo a vždy po několika desítkách metrů zaparkoval Chariot s Matýskem a vrátil se pro Šimona. Je to opravdu Gentleman. Až při jedné společné cestě vzhlédl a pronesl velmi vulgární frázi. Na můj dotaz co se děje odvětil, že už bychom měli vidět našeho prvorozeného. To, že vidět není, znamená, že brzdy u kočárku selhaly. Krve by se ve mně nedořezal. Přidali jsme do kroku a našli Matyho spokojeně cucajícího palečky v kočárku zaparkovaném hluboko v keřích kleče kousek od silnice. Kupodivu jsem ani nezuřila. Konečně jsme si kvit. Mně Máťulka padá z přebalovacího stolu / gauče / postele / židle, a teď konečně i mému muži z kopce vysokého 1356 metrů. Nádherný pocit zadostiučinění.

A tak jsme doprázdninovali. Jak by řekl básník, balo to krásné a bylo toho dost. Až mě příště přepadne touha jet s dětmi na hory, dám si do kapsy tatranku, zajdu do parku, sednu si pod nejbližší jehličnatý strom a bude mi dobře.

8 komentářů:

  1. Ooooo, připomněla jsi mi naši báječnou rodinnou dovolenou v Jeseníkách. Po 5-ti hodinách jízdy, kdy děti nezvracely zhruba 10 minut, jsme se ubytovali v apartmánu nula plus nic, otec rodiny se "z toho" šel vyspat a my s dětmi vypadli na průzkum okolí. Syn spadl z houpačky po čtvrt hodině a cestou zpátky mi dcera zahučela do potoka. Nevím, co jsem to za matku. Druhý den si synátor vyrazil zub o vlastní setru a vše dovršil v zeleném ( nebo modrém? ) salonku zámku Bruntál, kde se bez varování poblil na do té doby vcelku zachovalé parkety. Snad není třeba dodávat, že jsme pobyt také nedokončili....

    OdpovědětVymazat
  2. mě to připomělo noclech v jinak moc pěkném hotelu v Amsterdamu. V noci se porouchala klimatizace a začalo pršet ze stropu.

    OdpovědětVymazat
  3. Smekám, opět se ukázalo, že jste žena činu, 5 týdnů po porodu by mě nikdo k takovému výkonu nedonutil!!

    OdpovědětVymazat
  4. děkuju :) skvěle se bavím.

    OdpovědětVymazat
  5. Ale užili jste si další nezapomenutelnou akci, ne? :-D Teda nejvíc obdivuju Matyho, ten jeho klid. Já bych se na to divadlo vybodla, vymotala se z pásu, doklopýtala na cestu a pěkně Vám to vytmavila, on né, on se drží své role! Šikula! ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Úplně jsem ztratila dech, komentáře schopna jsem až s odstupem po třetím přečtení. 5 týdnů po porodu horská túra?? Tomu říkám kondice.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...