pondělí 12. března 2012

Jak J. a PP k nové sedačce přišli

Naše drahá, milovaná, skvělá, fantastická, rohová sedačka nás opustila jednoho slunečného pátečního dopoledne, Léta Páně 2012 v pouhých šesti letech. Přesto by se dalo říci, že sešlostí věkem a celkovou opotřebovaností. Prostě celou tu dobu, co nám věrně sloužila, dostávala slušné kapky, holka. Zažila s námi dobré i zlé, jedno dítě od peřinky po botičky s pogumovanou podrážkou, nepočítaně večeří a večírků, mnoho a mnoho vášnivých sou... partií Člověče nezlob se, hostila mnoho přespavších ať střízlivých či pod vlivem, přestála několik těžkých pánských rýmiček, atd. atd. A tak, než definitivně po částech opustila náš byt, rozhodli jsme se pořídit si gauč nový. Zpočátku se tento úkol jevil jako dětské puzzle. Na světě nebylo nic jednoduššího. Samozřejmě, že já a J. jsme mínili a bohyně Schválnosti se dobře bavila.

Začali jsme kde jinde, než na internetu. Prolustrovali jsme několik obchodů nábytkem, speciálky přímo pohovkové, diskonty i značkové prodejny, abychom po několika dnech s očima pálícíma a zarudlýma konstatovali, že to, co my hledáme, na trhu prostě není. Měli jsme naprosto jasnou představu o rozměrech, materiálu, potahu i barvě, zkrátka jsme hledali dvojče naší zesnulé. A to se po tolika letech, kdy našeho miláčka naposledy vyplivla výrobní linka, shání velice těžko. Nezbylo nám, než vyrazit do víru vášní a poohlédnout se osobně. Do metropole to máme co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, takže nebyl problém strávit jeden víkend v pražských obchodních domech. V teple domova nás nenapadlo, jak opruzující je běhat mezi obchody, bloudit pražskými ulicemi v namrzajícím dešti a zjišťovat, že všude mají vpodstatě jedno a totéž, pouze v jiné barvě. Už ve třetí prodejně jsme byli uondaní, hladoví a slušně otrávení. Plácla jsem sebou na nejbližší gauč a nechala svého muže s naší rodinnou přítelkyní (která byla přizvána jako poradce na zajímavý výlet, kdyby chudák tušila, odjela by na víkendový pobyt na Havaj), aby hledali sami. Natáhla jsem se do horizontály, čepici pod hlavu a chystala se dát si krátkého šlofíka, když tu jsem spatřila cenovku té šedivé hrůzy, na které jsem momentálně nechávala spočinout své kosti. 357 000,- korun českých a to, prosím, dámy a pánové, po slevě ze 499 000,- !!! Aspoň nějaké povyražení v šedi té soboty. Okamžitě jsem přizvala oba souputníky, že si na tohle fakt musí sednout, opravdu a určitě, hned teď, poněvadž na něčem takovém v životě nikdy neseděli a nejspíš už ani nebudou.

Nakonec jsme ji našli. Museli jsme hodně, hodně moc slevit ze svých požadavků, ale základní pravidlo - rohová sedačka rozkládací v cihlové barvě, bylo dodrženo. Paní na pokladně si nechala vyplatit zálohu a ubezpečila nás, že za osm až deset týdnů se staneme oficiálně hrdými majiteli. A otázala se, zda si přejeme firemní dovoz? Pohlédla jsem do tváře svému statečnému muži, který rezolutně odmítl, on si ji odveze sám, ve svém kombíku a co se nevejde, odnese na zádech. Věřila jsem mu každé slovo.

Slib prodejny, že zboží bude za dva měsíce k mání jsem brala s velkou rezervou a doufala, že do nového školního roku, maximálně do Vánoc, by se zadařit mohlo. Byla jsem tudíž velmi překvapená, když na den přesně, tak jak slíbili, tak také udělali, zavolali nám z firmy, že si máme přijet. Během dvou dnů jsem zpunktovala prodej a odvoz našeho miláčka, umyla podlahu pod jeho obrysem a těšila se na den D. Který přišel a stál opravdu za to. J. si domluvil několik kamarádů, včetně jednoho vlastnícího taktéž auto v kombi a všichni svorně vyrazili na cestu. Věděla jsem, že po pár hodinách se nám do bytu vhrne několik vyhladovělých chlapů, jeden nestěhovací pár na zdvořilostní návštěvu a manželka s dítětem, takže jsem se přišpendlila ke sporáku a jala se tvořit. Uprostřed odpoledne, někde mezi nádivkou do kuřete a ušleháním vajec s cukrem mi zazvonil telefon. Láska mého života si přála vědět, kde se nachází jemu nejbližší půjčovna aut, neboť ani těch pět chlapů za použití hrubé síly, není schopno nacpat naše nové zlatíčko do Arthura. Dva kombíky jsou málo, hledá se dodávka. Našla jsem půjčovnu na internetu, odeslala vizitku a vrátila se k mixéru a zajímavému rozhovoru s prvními návštěvníky. Po několika dalších hodinách (zvláštní. Když jedeme do práce, není Praha vzdálena víc než 40 minut) se rozezněl zvonek, jedny dveře se otevřely dokořán, druhé byly vysazeny z pantů a bytem začaly proudit hekající kusy gauče, zpod kterých vykukovaly pánské boty různých barev a velikostí.

Od toho okamžiku to pro mě začíná být malinko napřehledné. Sedačka vpochodovala do obýváku, několika rychlými pohyby z ní byl strhán ochranný igelit a jednotlivé díly do sebe zapadly. Téměř ve stejném okamžiku dosedlo několik zadnic, kterým jsem vděčně a ochotně začala nabízet tu pivo, tu kuře, koláč, tu modré z nebe. Muž, jenž gauč přivezl, ze kterého se nakonec vyklubal tolik potřebný něčí kamarád s dodávkou, byl vyplacen, hosté obslouženi a zbytek večera proběhl v družné zábavě.

Máme na čem sedět, ležet, sledovat "růžovku", krmit dítě a vytvářet nové mapy z fleků od sladkého pitíčka. Hektické odpoledne, za kterého se nový kus nábytku nastěhoval do našeho bytu, pomalu, ale jistě mizí z naší paměti, začíná být obestřeno mlhou zapomětlivosti, a zdá se milé a zábavné. Ještěže máme tenhle blog. Až budeme kupovat novou skříň, s chutí se k tomuto článku vrátím a budu ho číst nahlas.

2 komentáře:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...