pondělí 19. března 2012

Jak to vypadá, když se vstane p*delí napřed

To ráno po pravdě nebylo zas tak zlé. Vzbudila jsem se pět minut před budíkem, tudíž mě nečekalo ostré hvízdání uprostřed nádherného snu a měla jsem dost probíracího času. Maty si vedle v pokoji spokojeně broukal na téma "mám mokro v plíně, ale v pohodě, nepřeražte se, já počkám" a já se kochala pohledem z okna na tmavě modrou oblohu. Ptáčkové cvrlikali, sousedka vyhazovala lahve po noční pitce do tříděného odpadu, u konzumu vrzaly dveře, všechny znaky nadcházejícího teplého dne byly na místě.

Samozřejmě jsem se v peřinách zdržela o pár nešťastných minut déle než bylo záhodno, Matýsek dělal u oblékání o trošku větší protestativní manévry než obvykle a vstupku do práce ne a ne najít. Na parkoviště jsem dorazila slušně nabroušená a chybělo jen škrtnout zápalkou. Což se vzápětí stalo. Schválně jsem den předtím zaparkovala na kraji řady, abych měla ráno dost místa na Matyho. Dostat v mém stavu jeho dvacetikilové bezvládné tělíčko do autosedačky začíná vypadat jako trik pro Copperfielda. Stojím za Fištou, nevěřím svému oku a přemýšlím, čím a jak se dá zničit renault za dvě a půl minuty. Nejen, že ten frajer to pohodil mimo parkovací plochu, takže každý, kdo potřeboval projet parkovištěm se bojí nejprve o jeho a následně o své plechy, ale ještě měl tu drzost, nacpat se čtvrtkou auta do mého soukrommého osobního chlívečku!!! Doutnák byl zapálen, odpočet zahájen, pohár přetékal a obsah kapal na zámkovou dlažbu pode mnou. Zajela jsem kočárkem do bezpečné vzdálenosti, s Fištou vycouvala a v kabelce našla starou účtenku, na kterou jsem krasopisně zvěčnila:

"Díky vašemu parkovacímu umění jsem dnes nedostala svého postiženého syna do auta. Příště zavolám policii. Pěkný den, PP"

Je mi úplně jedno, jestli byl můj vzkaz objeven, zmuchlán do kuličky a odhozen, mně se ulevilo.

Ne na dlouho. Odpoledne jsem se měla dostavit k ultrazvuku do nemocnice. Běžná kontrola v polovině těhotenství a já se těšila na rozmazaný černobílý obrys miminka. Dopravila jsem se do Prahy s předstihem, abych nemusela nikam spěchat, pěkně v pohodě, v klídku, není třeba se pouštět do žádných velkých akcí. Pohodila jsem Fištu na placeném parkovišti a kecla sebou do tramvaje. Sluníčko mi svítilo do tváře, přede mnou sedící studentce nádherně vyřvával iPod, odpoledne nemělo chybu. Až do okamžiku, kdy si to tramvaj namířila úplně špatným směrem, mimo moji trasu, dolů z kopce. Přišla jsem na to na druhé zastávce, která nebyla v původním itineráři a s hrůzou jsem si vzpomněla, že po rozjezdu soupravy opravdu hlas v reproduktoru vykládal něco o objížďce, ale poněvadž hlásil mě naprosto neznámé stanice, rozhodla jsem se, že se mě to netýká. Další dvě zastávky trvalo, než mému těhotenskou demencí zpomalenému mozku došlo, co se tady děje a ještě jednu stanici jsem se přemlouvala k vystoupení. Doufala jsem, že si to tramvaj rozmyslí a při nejbližší příležitosti se vrátí zpět na původní trasu. Naopak, jakoby naschvál si to frajerka namířila přímo do centra, pěkně zády k mému cíli. Vyběhla jsem ven a okamžitě začala žhavit drát. Měla jsem štěstí, J. byl ještě v kanceláři a v dostupnosti internetu. Se slzou na krajíčku jsem mu vysvětlovala, že jsem se měla před pěti minutami hlásit v nemocnici, ale trčím někde uprostřed Prahy, nemám ani číslo, abych zatelefonovala svou omluvu a hlavně se do toho špitálu dnes odpoledne musím stůj co stůj dostat! Zřítelnice oka mého mě uklidnila, optala se kde jsem a poradila mi cestu pěškobusem. Do toho kopce. S deseti kily nadváhy. Chtěla jsem jej poslat do patřičných mezí, ale poněvadž to byl v danou chvíli můj jediný zachránce, spolkla jsem svou cholericko-hysterickou velmi vulgární reakci a co nejklidnějším tónem ho poprosila o zjištění spojení. Je to můj poklad. Našel mi dvě navazující tramvaje i telefon do nemocnice a popřál hodně štěstí.

Sestřička mě upozornila, že jsem toho dne poslední pacientka paní doktorky, která dnes velmi spěchá a optala se, za jak dlouho dorazím. A prý budou čekat JEN těch dvacet minut. Odvětila jsem, že poběžím celou cestu, ale řidiči tramvaje nůž za krk nedám, načež jsem se vydala na stíhací závod. Jak už to chodí, spoje na sebe nenavazovaly, některé nejely vůbec a jiné si to přihasily se zpožděním, takže nakonec jsem opravdu vyběhla z tramvaje a sprintem rychlosti závodního hlemýždě (víc mi mé oteklé tělo nedovolilo) se valila k nemocnici. Doběhla jsem pět minut po limitu, ale měla jsem velké štěstí, paní doktorka na mě počkala a synátora mi na obrazovce ukázala. Potřebovala mu měřit končetiny a kontrolovat vnitřní orgány, ale pod náporem adrenalinu a endorfinů, které se miminu vlily do těla po mém historicky prvním fyzickém výkonu v těhotenství, nebylo s to ležet v klidu a nešít sebou. Nakonec jsme ultrazvuk všichni tři zvládli, byť to chvíli vypadalo, že chlapec dostane svůj první výprask.

Když se daří, tak se daří. Ten den vypadal od samého rána jako pátek třináctého nacpaný rozbitými zrcadly a podle toho se i odvíjel následující děj. Mezi jednotlivými průšvihy jsem se stihla pohádat s kamarádkou, naštvat šéfa a ztratit náušnici. Příště, až mě do devadesáti minut po probuzení napadne myšlenka "no to bude dneska den", bez řečí svou intuici poslechnu, vrátím se domů, zalezu do postele a nebudu na nic šahat, abych nic nepokazila.

6 komentářů:

  1. no fuj, že se někdy daří, co...

    OdpovědětVymazat
  2. Hlavně, že jsi stihla ten ultrazvuk....:-)a že svítí sluníčko...

    OdpovědětVymazat
  3. Chůdě! Ale snad už bude jenom líp! :-)

    OdpovědětVymazat
  4. ježíš, to je tak krásně napsaný!!!!:)) sedím tu s pusou od ucha k uchu a jsem ráda, že nejsem sama, kdo má občas takový hezký den:)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za počteníčko a samé krásně sluníčkové jarní dny :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...