neděle 4. března 2012

Ochořelo dítě

Když člověk onemocní, je to neštěstí. Když ochoří muž, jde o katastrofu. Nikdo na světě si neumí představit, jak strašné utrpení přináší ona tak často zmiňovaná a ženami podceňovaná rýmička. Pět let jsem se hrozila okamžiku, kdy onemocní naše dítě-muž. Neštovice, které prodělal někdy ve dvou letech kolem nás prošly téměř bez povšimnutí, nemít opuntíkované dítě, nevěděli bychom, že těžce stoná. A tím to zhaslo. Žádná chřipka, angína, viróza, prostě nic. Aby bylo mezi námi jasno, Prozřetelnosti, tím si nestěžuji, za to jsem vděčná. Každopádně tento axiom přestal platit právě minulý týden.

V pátek mi uprostřed pracovní doby zazvonil mobil, ve kterém učitelka ze stacionáře žádala, abych si vyzvedla dítě, poněvadž je malátné, spavé, je s ním houby zábava a ke všemu má teplotu. Krve by se ve mně nedořezal. Náš malý chlapeček, který nikdy v životě nestonal má horečku?! Co když má nějakou strašlivou nemoc? Před očima mi probíhaly novinové titulky o návratu černého kašle a tuberkulózy. Pokud by se dalo soutěžit o cenu hysterka roku, neměla bych na světě soupeřku. Snažila jsem se dovolat J., který sice později tvrdil, že byl na přísně tajném a utajeném jednání, já se ovšem raději držím pravděpodobnější verze o náruči milenky. Nezdařilo se. Tak tedy paní na hlídání, jejíž druhé jméno je (díkybohu) Flexibilita. Ochotně odložila vařečku, sundala zástěru a pomalu se přesunovala k nám.

Poněvadž Matýsek nemluví a se znakováním je taky dost na štíru, rozhodla jsem se jej nechat prozkoumat bedlivým zrakem naší dětské lékařky, která nám taktéž ochotně vyšla vstříc a pátek nepátek, počkala na nás v ordinaci. Představa, že bych nepřišla na to, že juniora bolí zanícené slepé střevo a já ho vezu v sobotu večer na pohotovost, mě lehounce přiváděla k šílenství. Omluvila jsem se v práci, že se vrátím nejpozději okamžitě a stylem Ralpha Schumachera dojela do školky. Tam jsem si vyzvedla chorého, který se opravdu snažil barvou pleti přiblížit odstínu slonové kosti a bylo na něm vidět, že jen stěží udržuje oči otevřené. Lékařka nás přijala, zkontrolovala Matymu mandle, uzliny, krk a bříško, prohlásila, že kromě horečky (už naměřila 38,5) je naprosto v pořádku a kdyby začal kašlat, máme si koupit Mucosolvan.

Doma jsme dítě společně s chůvou převlékly do pyžamka, uložily do postele a já je nechala osudu, dokud se po hodině nevrátil ztracený otec. Další zprávy mám jen smskové a velmi kusé:
- 17:12 vzbudil se, byla mu podana prvni davka homeopatik. Jist nechce, pit taky ne, nasilim vpasovano nekolik lzicek caje. Spi.
- 18:40 vzbudil se, podana druha davka homeopatik, snedl pulku pribinaka, pit nechce. Nasilim nalet caj.
- 20:15 vzbudil se, okoupan, veceri nechce, lokl si caje. Radeji dobrovolne.
- 08:07 vzbudil se, vejskal v posteli, dokud jsem nevstal, vdechnul pribinaka, mlecnou rejzi a dozaduje se snidane. Vypil hrnek caje, mam jeste davat homeopatika?

A tak se naše dítě stalo výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Nějaká záhadná jednodenní viróza mu proběhla tělíčkem a tak rychle, jak se objevila, se i poroučela. Možná na tom má zásluhu Oscillococcinum (vyhodila jsem 3/4 lékárničky a koupila 2 krabice rodinného balení), možná čaj s medem a citrónem, určitě něžná péče otce, ale hlavně Matěj sám, který se rozhodl, že spánek a ticho léčí, zavřel se ve svém pokoji a do 24hodin se uzdravil. Pánové, až vás příště přepadne rýmička a vy se rozhodnete zemřít v bolestech a za hlasitého hekání, kašlání a posmrkávání, vemte si z tohohle prcka příklad. A co ten by vám ještě mohl vyprávět, kdyby věděl o existenci slivovice!

4 komentáře:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...