pondělí 25. července 2011

Hledám práci. Zn. umím všechno

Ne. Nejedná se o mě. Já práci mám a to takovou, že skvělou. Čímž se samozřejmě nechci chlubit, ale hlásit se to musí. Našeho dobrého kamaráda T. pálí dobré bydlo. Je u firmy zaměstnán už spoustu let a jelikož tato jde pomalu ale jistě do kytek a jemu jako odborníkovi na slovo vzatému už nemá co nabídnout, došel k závěru, že je potřeba ponořit ruku do trhu práce a vytáhnout si odtamtud "job snů". V jeho podání jde o pozici, na níž nebude mít téměř žádnou zodpovědnost, ovšem budou mu svěřovány úkoly nejvyšší důležitosti, pracovní doba bude více než nenáročná (jen velmi těžko se mu vstává z postele před osmou hodinou ranní) a platové ohodnocení musí být jak jinak - nadprůměrné. Držím mu všechny palce, které mám.

V souvislosti s jeho případem jsem zalovila hluboko ve své paměti a zavzpomínala na mé krušné začátky na poli pracovních příležitostí. Jak jsem vkráčela coby čerstvá absolventka na pracovní pohovor v letních šatičkách, a tvrdila, že budu pracovat i za minimální mzdu. Tehdy se mému vtipu vysmáli, aniž by tušili, že byl míněn naprosto vážně a seriózně. Bydlela jsem u rodičů - náklady na bydlení téměř nulové, věčně jsem držela dietu - má strava na týden nestála ani tolik co jeden oběd v restauraci a moc jsem chtěla pracovat. Což je pro člověka, jemuž ještě nezaschlo razítko na maturitním vysvědčení docela problém. Hlava XXII v reálu: nemáš praxi, nedostaneš práci, nemáš práci, nedostaneš praxi. Kamarádka to na onom pohovoru vzala za druhý konec a tak jak byla naučená z kurzů Rodinné školy (nádherný pokus o středoškolské vzdělání tehdejší doby. Hodiny účetnictví, péče o dítě, psaní na stroji a základy šití) vpochodovala do kanceláře ve tmavém kalhotovém kostýmku, vlasy pevně staženy do drdolu, na nose brýle, pod paží aktovku. Neměla chybu. Až do okamžiku, kdy její budoucí zaměsnavatelé přivedli kolegu německé národnosti, aby otestovali její znalosti tohoto jazyka. Skončila u Ich heiße a se slzou na tváři tiše vyšuměla z budovy. Místo jsem tehdy nezískala ani já, čemuž jsem byla ve finále velmi ráda, neboť rok nato ona firma zkrachovala. Možná proto, že u nich nikdo nechtěl pracovat za základní plat.

Jednoletý pomaturitní kurz angličtiny jsem záhy vzdala, jelikož vyšlo najevo, že když si koupím kartičku s přehledem gramatiky, naučím se tak víc než v lavicích této "školy" a zůstala jsem bezprizorní. Což se samozřejmě nelíbilo ani mě, ani našim, kteří jen s nevolí sledovali, jak se z odpolední procházky vracím o půlnoci a měsíční kapesné (do konce prázdnin jsem dostávala od státu příspěvek na dítě, fantastických 145,-Kč) utrácím nejpozději týden po jeho obdržení. Nezbylo než se vydat na Úřad práce. Jedna z mých nejhorších zkušeností v životě, před ní už stojí jen příhoda, jak jsem málem spadla z řetízkového kolotoče. Nevím, zda jsou zaměstnanci této instituce školeni ve svých praktikách, či jsou rekrutováni přímo z řad absolventů kurzů totální asertivity, nebo jsem měla jen smůlu na paní, která se špatně vyspala. (Při psaní článku mě J. napomíná, že možnost c) je správně, jeho zkušenosti s tímto zařízením jsou veskrze pozitivní. Čímž se omlouvám za paušalizaci, přesto svou historku dovyprávím). Má první a zatím jediná návštěva probíhala asi takto:
"Dobrý den, mohu vám pomoci?" (já slyšela: "co chceš?")
"Dobrý den, přišla jsem se zaregistrovat."
"Proč?" (Abys mohla dostávat podporu v nezaměstnanosti, co?)
"Hledám práci."
"Co umíte?"
"Psát na stroji, anglicky, francouzsky, pracovat s počítačem."
"Aha, gymnázium, že?" (takže vcelku houby, viď?)
"Ano."
"Už jste někde pracovala?" (neříkej, že jsi další pubescent bez praxe)
"Ne."
"To není moc dobré. Nemáte žádnou praxi."
"Byla jsem na brigádě. Natírala jsem plot."
"Opravdu hledáte takovouto práci?" (úplně nepoužitelná)
"No, ani ne."
"A co byste tak chtěla dělat?"
"Cokoliv na co mi stačí vzdělání a fyzické síly."
"Podívejte se: doplňovat zboží v supermarketu můžete i bez praxe, ale je o to rvačka mezi studenty. Ke kase vás nikdo nepustí, páč s ní neumíte. A pochybuju, že byste chtěla v Tatře kompletovat podvozky. Momentálně pro vás nic nemáme, přijďte za měsíc."
Než jsem za sebou zavřela dveře kanceláře, tiše jsem pípla: "Ještě umím dvě básničky latinsky, jestli to pomůže."
A paní za stolem se konečně usmála.

Práci jsem nakonec našla, praxi získala, ale balit od rána do večera krabice plné módních doplňků mě jaksi nenaplňovalo. Zvlášť poté, kdy jsem se dozvěděla, že kolegyně s polovinou mých schopností (žádný řidičák, žádné jazyky, žádný počítač, ale uměla to skvěle s lepící páskou) dostává téměř dvojnásobnou mzdu, poněvadž má děti. A tak jsem objevila Firmu a její (v té době) dokořán otevřené dveře. Slibovala, že mi dá vzdělání, zaměstnání a budu pod penzí. Jako bonus, už žádný ÚP. Až mě stávající pozice omrzí, zatelefonuju na centrálu, řeknu, že už se nudím a oni mi najdou místo někde na druhé straně republiky (potažmo světa), kde se rozhodně nudit nebudu. Skvělé. Jsem Firmě za své přijetí vděčná už třináctým rokem a dokud živa bude, budu jí věrně sloužit. Už proto, že můj životopis, až jednou opustím její náruč by vypadal nějak takto:
Dosavadní zaměstnání: vedoucí skladu, studium a práce u Firmy
Zájmy a zvláštní schopnosti: četba (mnohdy pokleslé, přiznejme si, Terry Pratchet nepatří zrovna mezi povinnou četbu) literatury, publicistika (lehce infantilní blog), cestování (nemocniční a rehabilitační zařízení v okruhu 200km od Prahy včetně), práce s dětmi (mám 2 a je úplně jedno, že to jedno má 13 let občanku), péče o domácnost, práce s handicapovanými, základy rehabilitační terapie, logopedie, speciální pedagogiky, znakové řeči, homeopatie a umím skvěle rozmixovat jakýkoliv pokrm tak, aby zůstal chutný a poživatelný a to včetně pizzy.

Buďme objektivní, moc velké šance v konkurenčním boji o místo snů nemám. Zbývá mi zůstat u stávajícího zaměstnavatele do roztrhání těla (s novelami zákonů na odchod do důchodu před dovršením osmdesátého roku života pomýšlet ani nehodlám) nebo se naučit něco praktického a žádaného. A možná si koupím stroj na zmrzlinu a spojím příjemné s užitečným. Od rána do večera budu sedět na zadku, číst knížky a mlsat.

4 komentáře:

  1. Nevím proč, ale hned jsem si vybavila svoji kamarádku, která má fakt práci snů, protože ji baví, i když vstává ve 4,45hod, domů se vrací kolem 13hod, dělá na lehce zkrácený úvazek, a to vše za 4.800,- čistého...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak ty Rodinné školy si taky pamatuju, vzpomínám si,jak jsme před maturitou rozebírali v autobuse maturitní otázky, my na OA a kamarádka na rodince. No nic, docela se ani nedivím, že je snaha o státní maturity a o pozvednutí úrovně vzdělávání, akorát se to tady nějak holt bere za špatný konec.

    OdpovědětVymazat
  3. Teda já se nasmála. A nejvíc tomu dítěti, které má už 13 let občanku!!! To "moje" ji má 22 let, ale je na stejné úrovni.

    OdpovědětVymazat
  4. Pěkný přepis rozhovoru. Bohužel to tak na UP chodí. Já svou práci snů (nebo aspoň brigády) hledám spíše na internetu. Jako studující mám na up ještě čas :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...