středa 27. července 2011

Pyžamkový den

Ráno (no dobře, tak ne ráno, ale velmi brzy dopoledne) jsem se probudila vyspaná do růžova, plná energie a optimismu. Mám dovolenou. J. má dovolenou. Maty má prázdniny. Je před námi nádherný letní den a nemusíme vůbec, ale vůbec nic. Kluci mě laskavě nechali si přispat a tak když jsem vstoupila do obývacího pokoje, byli už po snídani a spokojeně sledovali pohádky. Naplánovala jsem si, co všechno dnes stihnu. Samozřejmě, že se nepředřu. Je potřeba povysávat a vytřít, což je otázka hodinky, a když se mi bude opravdu hodně chtít, vybalím už konečně kufry, které kluci přivezli z prázdnin u babičky. Potom sebou plácnu na gauč s novou (a určitě strašně fajn) knížkou a budu se válet.

Moc pěkně jsem si to vymyslela. Po snídani mi ovšem ztěžkly nohy, seděla jsem v houpacím křesle, dopíjela ranní kávu a dlouhou a pečlivou úvahou došla k závěru, že úklid počká, volno mám až do konce týdne, kdepak, dnes se k němu nedostanu. Budu mít "pyžamkový den". Zůstanu sedět, dokud mě to bude bavit, potom si možná chvíli pohraju s Matym a zajdu na internet. Jo. To bude fajn.

Načež jsem vstala a šla si umýt zuby. Když už jsem byla v koupelně, naládovala jsem oblečení z koše do pračky - to není úklid, pračka bude prát za mě a když budu mít kliku, pověsí se prádlo samo. A všimla jsem si, že umyvadlo by potřebovalo umýt. Malou chvíli se mé líné a ještě línější já hašteřily, než jsem s hlubokým povzdechem vyndala ze skřínky čistící prostředky a jala se čistit skvrny od zubní pasty a vodního kamene. Naše voda je tak tvrdá, že by se s ní dalo topit a tak s usazeninami bojujeme, co nám síly a písek stačí. Během práce se můj zelenomodrý zrak stočil k vaně. Ale no jo, já tě vidím, hned jak skončím, vrhnu se i na tebe, naše plastová princezno.

A už dost. Měla jsem dnes mít volno. Blížil se čas oběda a tak jsem se přesunula do kuchyně. Dnes máme v jídelníčku musaku. Je to jedno z našich nejoblíbenějších a zároveň nejvzácnějších jídel. Představa, jak stojím dvě hodiny u linky, krájím rajčata, brambory, dusím rýži, smažím maso a lilky, do mého volného dopoledne nijak nezapadala. Ale co, ingredience jsou nakoupeny, než abych za tři dny vyhazovala shnilou zeleninu a prošlé maso, raději se přemůžu. Mezi jednotlivými činnostmi, kdy mi začaly scházet ruce, nože a plynové hořáky jsem si odskočila a dopadlo to jak jinak - čistila jsem WC. Pomalu mi začalo docházet, že můj pyžamkový den se proměnil v celobytový úklid. To prostě nedopustím. Jen, co se bude oběd péct, plácnu sebou k internetu.

Jak jsem tak kráčela ke stolu s počítačem (a cestou zakopávala o Matyho rozházené hračky, otráveně je ládujíce zpět do krabic), zaslechla jsem tam někde vzadu v mé lehce schyzofrenní mysli slabounký hlásek, který říkal: "Vidíš ty časopisy? Ubyde tě, když je dáš do police? Všimla sis hrnečků od snídaně? Nechceš je přemáchnout? Vždyť je to jen chvilka. Slyšelas to? Doprala pračka. Když pověsíš prádlo, bude prázdná a můžeš do ní hned nacpat další várku...." Ne! Neuklidím časopisy! Nebudu mýt nádobí, to zvládne myčka! Žádná další várka se prát nebude! Křičela jsem v duchu, zatímco mé ruce a nohy plnily jednu položku seznamu za druhou. Ach jo.

Po obědě jsem sebou opravdu konečně sekla k té knize. Ale ze čtení jsem žádnou radost neměla. Za oknem se pohupovalo pomalu schnoucí oblečení a mě bylo naprosto jasné, že až ho budu chtít večer sundat, nebude na ně místo v koši s prádlem na žehlení. Měla bych něco udělat. Fakt bych měla. No jo! Už jdu! Pustila jsem si pohádku, připravila žehlící prkno a jala se likvidovat asi třicetikilovou hromadu. Nějak se mi to nastřádalo. A z takové práce jednomu vyhládne. Nebo ho začne honit mlsná. Když jediná sladká věc v bytě je půl sklenice medu, který si hystericky šetřím na zimu, páč je domácí a další už nebude. Dobrá tedy, něco si upeču. Jen takovou rychlovku, nebudu se s ničím piplat (honilo se mi hlavou, když jsem loupala jablka a krájela je na milimetrové plátky). Tohle vlastně není práce, utěšovala jsem se. Jen si dělám radost a to se o pyžamkovém dnu smí.

Abych to shrnula: buchta byla výborná, je večer a já stále ještě nemám dožehleno (i proto, že se mi v půli odpoledne připekla žehlička a musela jsem kolem ní poskakovat dobře hodinu s ředidlem, kartáčkem a zubní pastou), záda mě z dlouhého stání bolí jako čert, nádobí z mé celodenní tvorby stále ještě nedostalo nožičky a nenaskládalo se vychovaně do myčky, s J. jsem si řekla za celý den "Dobré ráno" a "Dej ty nohy ze stolu, potřbuju utřít prach". Dnes jsem měla naplánováno nedělat vůbec nic, zvrhlo se mi to a přesto není téměř nic hotovo. Mám ze svého pyžamkového dnu lehce rozporuplné pocity a děsím se sama sebe, až se jednou rozhodnu mít opravdu hodně práce.

7 komentářů:

  1. ja jen doufam, ze jsi to vsecko delala v tom pyzamu :) :) :) a znam to... vcera jsem si rikala "uklidim jen ty skrine a jeden pokoj". Vecer byl uklizenej celej barak - az na ty okna :D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezky napsané. Já tomu říkám, že jsem uklízela, kam mi padl zrak. Přes týden příjdu z práce domů, když už slunce do bytu nesvítí, takže při svých 4 dioptriích můžu statečně tvrdit, že je vše O.K. ovšem v sobotu a neděli ráno, kdy paprsky slunce dopadají do celého bytu..... to bývá vždycky kalamita.

    OdpovědětVymazat
  3. Taky to mám takhle nějak podobně:-), ale vždycky, když se pak vyskytne nějakej opravdu den Blbec, tak si říkám, dík za každý takovýhle úplně normální den... A jakožto pořádkumilovnému býku mi velmi dlouho trvalo ze svého perfekcionismu aspoň trošku slevit. Ale lepším se:-). Hezký den. Et

    OdpovědětVymazat
  4. Jak já tohle znám....:-))celý život si říkám, že budu bordelář a nebudu si ničeho všímat, mely by jsme zahájit nějakou terapii..:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Moje  nicnedělání vypadá úúplně stejně... líp to neumím... a taky mám pocit, že nejen že nemám dočteno, ba ani douklizeno ;-) - a žehlení bytostně nesnáším!!! to je pro mne takový neverending story :-((

    OdpovědětVymazat
  6. děkuju. jsem ráda, že v tom nelítám sama :)

    OdpovědětVymazat
  7. Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...