sobota 23. července 2011

Kterak se Prdlá Prvomatka střetla se zákonem

Jsem žena počestná a zákonů této země dbalá. Samozřejmě, že nejsem svatá. Ale nikdy jsem tu tenkou hranici mezi rošťárnou a přestupkem, nedejbože trestným činem nepřestoupila. Pravda, v mé minulosti by se daly vypátrat lumpárny, jako v temných dobách telecích let ukradená žvýkačka, či sklenka vína před dosažením plnoletosti. Ale nikdy mě nenačapali. A jak už to v životě bývá, vždycky je nějaké to poprvé, a tak i na má bedra dopadla těžká ruka zákona. A málem mi způsobila infarkt.

To ráno jsem se probudila vyspaná dorůžova, čilá a celá natěšená. Sbalím se, sednu si do auta a pojedu konečně za klukama, za J. a Máťulkou, za světýlky mého života, která mě čekají ve 200km vzáleném letovisku. Nemohla jsem se dočkat. Poletovala jsem po bytě, tu vytahovala z kufru použité kusy garderoby a ládovala je do pračky, tu snášela do zavazadla čisté prádlo a ponožky. Z obýváku na mě vesele vyhrávalo rádio, na chodbě před bytem se hádali sousedi, venku poprchávalo a já byla plná endorfinů a adrenalinu. V pauzách jsem usedala k počítači, kontrolovala přijatou poštu, pročítala zprávy a dopíjela včera otevřenou a zvětralou láhev ovocného piva. Přece ji nevyleju, že. Když bylo konečně hotovo, přezky na zavazadle za použití hrubé síly docvakly a zbývalo zkontrolovat doklady a klíče od bytu, konečně mi to došlo. Já požila! Sakra, i když bylo pivo "dámské" a sladké, tudíž velmi "light", byl v něm alkohol! Jelikož však nadevše miluji svých dvanáct bodů, jimiž se pyšní můj řidičský průkaz, rozhodla jsem se, že nebudu nic riskovat. Nestojí mi to zato a kluci počkají. Pustila jsem si televizní pohádku, schoulila se v křesle a spořádaně čekala, až (symbolická a velmi nízká) hladina alkoholu v mé krvi klesne.

Asi po hodině jsem došla k závěru, že vzduch je čistý a nastěhovala bagáž do Fišty. Ještě mentolovou žvýkačku, pro případ "kdyby náhodou" a vydala jsem se na cesty. Rozhodla jsem se, že není potřeba dráždit hada bosou nohou a poctivě jsem dodržovala rychlost a všechny dopravní značky, i ty, o nichž si myslím, že jsou malinko přebytečné, jako přednost protijedoucímu vozidlu na můstku, kam by se vešly dva protijedoucí kamiony, z nichž jeden by předjížděl cyklistu. Chovala jsem se velmi spořádaně a profesionálně. Než mě na dálnici předjel policejní vůz. Zpomalil a než jsem ve zpětném zrcátku našla skulinku mezi auty v levém pruhu a začala jej předjíždět, rozsvítil se mu na střeše nápis STOP. Řekla jsem si, že to nejspíš nebude na mě. Vždyť nic nedělám, jedu sotva stovkou, neomezuju a neohrožuju, nikomu nezavazím, rozhodla jsem se červené světélko ignorovat. Což se mu samozřejmě nelíbilo a varovně na mě zahoukalo. Přidal se blinkr doprava na sjezd z dálnice, neměla jsem nejmenší tušení kam, snad do Košic. Aha, tak tedy hovoří se mnou. Rozbušilo se mi srdce. Hlavou mi vířily představy o pokutě za jízdu pod vlivem alkoholu, zabaveném řidičáku a mě, jak stojím uslzená s kufrem na dálnici a stopuju. K tomu se přidala obava, zda jsem opravdu nezpůsobila nějaký těžký přečin. Před očima se mi hrůzou dělaly mžitky a rozklepaly se mi ruce.

Hlavně zachovat klid. Zastavila jsem, vypnula motor a snažila se zhluboka dýchat, což mi šlo se srdcem bušícím až v krku jen velmi ztěžka. Dva uniformovaní policisté nasadili kamenné tváře, přišli k Fištovi a požádali mě o doklady. Řekla jsem si, že to snad bude jen rutinní kontrola. Než jeden z nich vytáhl netuším odkud, možná z náprsní kapsy, ošklivou šedou krabici s displayem a podával mi náustek: "Rozbalte si to." Nebyla jsem schopná. Drmolila jsem něco v tom smyslu, že mě vyděsili a jsem nervózní. "To nemusíte." nehnula brvou přísná maska. Začalo jít do tuhého. "Já jsem něco provedla, pánové?"
"Nejdřív nafoukejte, potom vám řekneme, proč jsme vás zastavili."
Děj se vůle boží. Pomalu a opatrně jsem vdechla čistý vzduch a pustila jej do přístroje. Ten začal okamžitě houkat. A máme jasno, napadlo mě. Neměla jsem tušení, že ten protivný zvuk jen signalizuje, že se měří. Když bylo hotovo, příslušník mi ukazoval nádhernou, kulatou nulu. Ze srdce mi spadl obrovský šutr, udělal díru do podlahy auta a možná i do asfaltu pod ním.
"Nemáte dálniční známku, madam." děl kolega.
"Ježiš tohle! Já se lekla, že jsem opravdu něco udělala!" úlevně jsem se rozesmála.
"No ano, udělala!" vykulil na mě policista studánkově modré oko, nechápaje, co mi na tom přijde zábavné.
Vysvětlila jsem jim, že Fišta je Matýskův, ten po dálnici nejezdí a pokud, tak s invalidní kartičkou, jež ho opravňuje nekoupit si dálniční známku jak je rok dlouhý. Že tato situace nastala zcela výjimečně a já si vůbec neuvědomila, že jedu bez syna a po dálnici. Samozřejmě, že svou chybu chápu a uznávám, na nejbližší benzínové pumpě svůj přečin napravím. Dostala jsem pokutu, bodíky mi laskaví policisté nechali všechny, načež jsem je totálně uzemnila: "A jak se odsud dostanu, pánové?"
"Kampak byste chtěla?"
"Mno.... zpátky na dálnici."
Příslušník nad mou drzostí opět doširoka rozevřel kukadla. Ale asi se mu mě zželelo. Vysvětlil mi cestu a nechal mě odjet. Až daleko, daleko za inkriminovanou odbočkou mi došlo, že jsem se policisty, který mě právě pokutoval za jízdu po dálnici zeptala, jak se tam bez té známky dostanu znovu.

Slouží mi ke cti, že jsem opravdu zastavila na nejbližší pumpě, samolepku zakoupila a přilípla ji tam, kam patří. Ovšem leknutí mi zůstalo po celý zbytek jízdy a uklidnila jsem se až v náruči J. a po pečlivém pomuchlání Máťulky. Od té doby, co mi rostou vlasy, je ze mě bruneta. Budu s tím muset něco udělat, aby na mě schovanou za volantem bylo už z dálky vidět, že jsem "bébéčko" (rozuměj Blbá Blondýna) a tudíž není čemu se divit.

4 komentáře:

  1. Jojo, tohle znám, trochu  jinak...Chlap posezení z práce, já volný večer, tedy jupí, sklenka vína na oslavu samoty doma (naprosto vzácné, stále po večerech okupuje gauč s ovladačem v ruce), pak pozdě večer, že už pro něj (plánovaně) tedy můžu přijet, sednu do auta, jedu, a asi po třech kilometrech by se ve mně krve nedořezal...nějak mi teprve došlo, že jsem vlastně něco málo pila. Já, která bych vědomě nesedla za volant ani po rumové pralince. Takže jsem se staženou zadnicí dojela domů, telefonicky oznámila co a jak, na druhé straně aparátu výbuch smíchu veškerého osazenstva...Jo, ale bylo to cca 6kiláků od baráku :) no přivezl ho kamarád. Ale od tý doby chápu výmluvy - hlavně politiků - že si neuvědomili, že pili :)

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, to já hvězdičkuju napůl. Teď taky. Asi už potřebuju okuláre. Ale líbí se mi to na celou:)

    OdpovědětVymazat
  3. ...což mi připomíná, že jezdíme s modrou kartičkou pro vozíčkáře, k níž nevlastníme už dva roky průkaz ZTP :-D :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, už dlouho čtu Váš blog, ale ještě nikdy jsem nekomentovala. Dnes musím... mám podobný zážitek s kontrolou Policie ČR.  Většinou jezdím ráno velmi brzy do práce, a to tak často vidět nejsou. Jeden den jsem musela zaskočit za manžela a dovézt dceru ráno do školy, a kudy jsme jely, skoro u každého přechodu pro chodce příslušník :-)) Dceru jsem vysadila a hurá do velkoměsta, do práce... jak si tak jedu další obcí, přede mnou přechod, na semaforu zelená ( pro mě) a u přechodu příslušník. Když jsem byla pár mětrů od něj, tak si mě odmávl, já mrknu na semafor, tam zelená, tak jedu dál.... Mě vůbec nedošlo, že by mě chtěl kontrolovat. Příslušník nevěřícně zírá, a já vidím v zrcátku, že se za mnou otáčí a mává rukami.... až tehdy mi došlo, že tam asi nestál jen tak, a že mě chtěl asi zastavit. Zastavila jsem asi 200 m za ním, on běží za mnou a zdálky na celou ulici volá " ženská, kam si myslíte, že jedete ???! a já na to ... " no do Brna  do práce " :-))) To ho absolutně odrovnalo, zkontroloval mi doklady, a pak řekl, ať raději jedu, a ještě dlouho kroutil hlavou :-)))Za 6 let denodenního ježdění do práce to byla jediná kontrola a já jsem to prostě nepochopila. P.S. Jsem také bruneta, a asi bych s tím měla také něco udělat :-)) J

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...