pátek 3. června 2011

O tym jak J. i PP łobuzowali.

(Kterak J. a PP zlobili)

Jak jsem se již zmínila, milujeme návštěvy. Závan čerstvého vzduchu, když se otevřou dveře a v nich stojí jeden až několik přátel, kamarádů, příbuzných a nově i úplných cizinců. Vůně stromečku do auta, benzínu a neznámých dálek. A proto jsme se zaregistrovali na internetové stránce, která tyto cestovatele, hledající střechu nad hlavou, sdružuje a organizuje. Tedy hlavně proto, abychom se v létě v Dánsku zdarma vyspali a ne zrovna v pohodlí zavazadlového prostoru našeho kombíku, ale i z důvodů, kvůli kterým tento server vznikl a to poznávání nových lidí, jejich kultury, zvyků, jazyka a získávání informací o firmách, které vyrábějí kvalitní zavazadla.

Jednoho téměř letního odpoledne se naším bytem rozlehlo cinkání vchodového zvonku a já si před domem vyzvedla Gretu a Gunthera ze Spolkové republiky německé. Pár na sklonku středních let (jak jinak slušně popsat lidi přes padesát?) s batůžkem přes Gretino rameno a s širokými úsměvy na tvářích. Byli na cestě do Budapešti a rozhodli se udělat zastávku v Praze. Proč tak složitě a zvolili naše malé okresní městečko, na to jsem se neptala, ale po krátkém představení a shlédnutí jejich ubytování zasedli spokojeně k šálku kávy a začala konverzace. Velmi zajímavě vedená. Už ve fázi internetového dopisování jsme byli zpraveni o tom, že Gunther hovoří pouze německy a Greta ovládá jako bonus polštinu. Já coby malý cvrček vyrůstající od polských hranic coby kamenem dohodil a zbytek na koloběžce dojel, jsem jako dítě hovořila plynně polsky. Tehdy. Dávno, dávno tomu. Sice dnes mluvě v tomto jazyce rozumím, ale včas jsem si neuvědomila, že to je málo a chtělo by to něco více než "Dobrý den" a "Káva došla, máme čaj". J. strávil své kouzelné dětství pár facek od hranic se západním Německem a byť tam kameny házet nesměl, natož zbytek cesty dobíhat, často si doma pouštěli na své černobílé televizi pohádky vysílané za ostnatým drátem. Dnes tvrdí, že německy neumí ani Guten tag, ale vzápětí je schopen simultánně tlumočit seriál Přátelé, kde hlavní protagonisté hubu nezavřou. Nedala jsem se oklamat a dobře jsem udělala. Jen co si s Guntherem podali ruce, začalo bytem lítat der, die, das ve všech pádech a mně zůstal tázavý pohled směrem ke Gretě, aby mi laskavě přeložila, na jaké téma mě láska mého života pomlouvá. Což ona ochotně učinila v polštině, načež zpozorněli pánové a žádali si německou či českou verzi. A tak to pokračovalo celý večer. Já pochytila několik frází v němčině, můj muž se téměř naučil polsky a Máťulka zatím týral nádherného plyšového losa, jenž mu byl přivezen jako dárek.

Na jazykové bariéře jsme se vydrželi dobře bavit oba dva večery, které u nás manželé strávili, jelikož vznikaly i lehounce trapné situace, jako když se mě po ránu Greta německy optala, jak jsem se vyspala. A bylo na ní vidět znepokojení nad mou nízkou inteligencí, že na jednoduchou zdvořilostní otázku neumím odpovědět, než ji manžel upozornil, že musí "auf polnisch". Nebo když se v polštině obracela na Gunthera a ten jen protestativně kroutil hlavou, že jí nerozumí ani slovo a tudíž nemůže adekvátně odpovědět na otázku. Brzy dopoledne jsem je oba posadila na autobus do Prahy a doufala, že se nenechají okrást, unést ani ztratit a nebudu muset německé policii vysvětlovat, kam jsme zakopali jejich tlející mrtvoly. Naštěstí se večer vrátili v pořádku, unavení, ale spokojení a plní dojmů. Dozvěděli jsme se, že prošli celé historické centrum pěšky a zastyděli jsme se za naši lenost jet z jednoho konce Václaváku na druhý metrem. Gunther nám ukázal hromadu fotografií, které pořídili a na nich jsme viděli pražská zákoutí, do kterých jsme nikdy nevstoupili, byť máme Matku měst za barákem. Budeme se tam muset některý týden po neděli vydat.

Následujícího dne nastalo velké objímání a loučení, hosté byli spokojení a my nadšení. Krásná, nenáročná návštěva, která přivezla dárky a měla své vlastní kafe a koblihy. Ne, že bych byla tak špatná hostitelka, ale již předem jsem byla upozorněna, že Gunther s Gretou jsou nenároční, nemám nic připravovat, vše co potřebují mají s sebou a to i postel. Což jsem jim musela zčerstva kategoricky zatrhnout, páč tu by si mohli v našem malém 3+kk rozložit jedině v předsíni a jak bychom potom chodili na záchod. Dostali jsme ještě pozvání do Německa a pak už si to pár odfrčel do Bratislavy.

A my s J. jsme začali být na svět vyloženě oškliví. Nejprve jsem byla donucena k návštěvě banky. Opravdu nemám ráda tyhle novodobé služby, které dané instituce nabízí a to vlezlý telefonát, kdy mi paní, jež byla upozorněna, že na schůzky nemám náladu a zajdu si tam, až se mi bude chtít, přesto vnutila datum a hodinu, abych prokonzultovala se svou finanční poradkyní akční nabídku. Vešla jsem do pobočky patřičně rozmrzelá a načuřená, vlastně rozhodnutá paní H. kategoricky odmítnout, popřípadě seřvat. Ale vzhledem k okolnostem, jež celé akci předcházely (byla jsem po noční, měla za sebou celobytový úklid a nerudného nemocného J.), jsem byla na hádku příliš unavená. Otráveně jsem si kecla do křesla a nechala si vysvětlovat výhody nového účtu. Nakonec z celého hovoru vyplynulo, že měsíčně ušetříme AŽ třináct korun, což mě vyloženě nadchlo. Jako bonus se mi poradkyně snažila vtlačit penzijní připojištění. To už na mě bylo moc. Roztomile jsem se na ni usmála, naklonila se přes stůl a pošetpala jí: "Paní H., já mám rakovinu. Já se penze nedožiju". A škodolibě jsem sledovala ruměnec na její tváři. Ovšem úspěch jsem slavila, pojištění se nekonalo.

Zřítelnice oka mého zase málem způsobila infarkt firemnímu lékaři. Dostavil se k němu na ukončení neschopenky a poté, co pan doktor zkontroloval výsledky testů a konečně uznal J. všeho schopného, přelétl jeho robustní postavu znaleckým okem a optal se, zda nemá nějaký stresující problém, který by mu bránil shodit aspoň deko z jeho stodvaceti kilogramů. Třeba něco v rodině, děl. J. se také roztomile usmál, naklonil přes stůl a vysvětlil váženému lékaři, že má doma invalidní dítě a ženu na umření. Myslím, že už se nebavil na rozpacích pana doktora tak jako já, ale dosáhl svého. Hubnout pod dohledem nemusí, má si nejdřív udělat pořádky doma.

Návštěva odjela, já mám obnovenou licenci, J. může jít vydělávat a Máťulka se pomalu chystá do nemocnice. Život je zase ve starých kolejích.

5 komentářů:

  1. Ty potvoro! Tohle dělat chuděře bankovnici... My si s tou naší taky užíváme... Mluví slovensky, což můj muž nesnáší, když na něj v české instituci někdo mluví jiným jazykem. Takže když ona na něj "prepáčte", on na ní, že "nic páčit nebude"... Pozastavila mu mu podpisový vzor, protože ztratil občanku (předevčírem jsme jí po třech měsících našli v kapse u saka, měl ho naposledy na maturáku mé sestry... Byla jsem na něj naštvaná, že ztratil naší posvatební občanku... Má to se mnou těžký...)

    OdpovědětVymazat
  2. :-)) jedním slovem: skvělé!! :-))

    OdpovědětVymazat
  3. Ano! Couchsurfingem se bavím už rok a půl zřejmě nikdy už nebudu chtít spát v hotelu. To, co popisujete, zní báječně. A i jako surfer je to skvělé. Byla jsem v Berlíně a poznala takové kouty města, které bych jinak neměla šanci vidět. V Londýně mi zase hrozně milý Ind ve středních letech uvařil vynikající curry a vyprávěl o své práci reportéra v královské rodině nakloněném rádiu. Parádní. Nejradši bych takhle jezdila každý víkend a povídala si s lidmi, i kdyby to mělo být jenom do sousedního města :))

    OdpovědětVymazat
  4. uplne mam chut si zbalit batuzek a prijet :) klidne budu mluvit jen AJ ci pazbytky RJ ;)))

    OdpovědětVymazat
  5. Dlouho jsem tu nebyla, poctivě jsem ovšem dočetla, co mi uteklo a musím říct, že je to snad čímdál lepší psaní. :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...