středa 1. června 2011

Maminko...

ty pláčeš? Nebuď smutná. Možná se tvářím, že neumím do pěti napočítat, vy tomu s tatínkem říkáte momentální retardace, ale cítím všechno, co mi dáváte. Lásku, radost, strach i žal. Nemůžu ti říct, jak tě mám rád, neumím mluvit, ale doufám, že víš, že pokaždé, když se na tebe usměju, když ti podám ruce nebo tě pohladím po noze, když kolem mě procházíš, dávám ti to najevo. Nepovídám si s tebou, neodpovídám na tvé otázky. Jestli nemám hlad, něco mě nebolí, jestli s tebou chci jít na procházku. Nic z toho nedokážu. Ale vím, že to všechno si umíš přečíst v mých očích. Že jsem šťastný a spokojený, nemám žízeň, ale možná bych potřeboval přebalit. My dva slova nepotřebujeme.

Neumím chodit. Nedojdu si sám na záchod, do svého pokoje, ke kuchyňské lince, kde připravuješ oběd, abych tě zatahal za tričko a řekl, že mám hlad. Nepřijdu za tebou, abys mi zavázala tkaničky ani za tatínkem, že se mi rozbilo autíčko. Musíte mě nosit v náručí nebo podpírat, když se pokouším o vratkou chůzi. Myslíš si, že mi to vadí? Kdepak. Užívám si chvíle, kdy tě mohu obejmout rukama, položit si unavenou hlavu na tvé rameno a nechat se kolébavou chůzí odnést do postele. Shlížím z té výšky na své hračky, na stůl, kde zůstala nedojezená večeře, vidím tatínkovi do očí a můžu ho pohladit po bradě, kde mu rostou vousy a tak nádherně to šimrá na dlani. Nikdy mě nebolí nožičky, protože by byly unavené od celodenního běhání. Všechny boty, které jsem už odložil jsou jako nové, nepoužité, připravené pro brášku nebo sestřičku. Nemám na kolenou ošoupané tepláky a nemusíš na nich zašívat díry. Neuteču ti na silnici a nemusíš na mě křičet, abych se zastavil, protože jede auto. Jsem pořád u tebe a jsem tam moc rád.

Jsem postižený. Duševně zaostalý. Máš strach, že jsem uzavřen sám ve svém světě, ze kterého nemůžu ven? To mě mrzí. Ale věř mi, bojíš se o mě zbytečně. Jsem šťastný. Potřebuju tě mít stále u sebe, abys mi podala obrázkovou knihu a otáčela v ní listy. Abys mi ukázala, jak donutit plyšového psa zpívat mou oblíbenou melodii. Abys mě nakrmila a oblékla. Jsem na tobě závislý. Tak jako já nemůžu být nikdy sám, nemůžeš být ty nikdy sama. Je to vzájemné. Jsem tady pro tebe, aby ti nebylo smutno.

Vím o tom, že bys chtěla vědět, co se mi honí hlavou. Že přemýšlíš o tom, jestli ti rozumím, když mi říkáš, že mě máš ráda. Rozumím. Každému tvému slovu. Neběhám za tebou s otázkami, proč je nebe modré a kde se bere v zimě sníh. Přesto tě poslouchám, když mi vyprávíš, jaký jsi dnes měla den, jak se mají babičky a co spolu budeme dělat zítra. Jsem trpělivý a vím, že se jednou ve svém povídání dostaneš k mým dotazům. Mé mlčení tě nutí pečlivě se rozhlédnout a najít téma hovoru. Všímáš si detailů, které bys jinak přehlédla a přemýšlíš, jak mi vysvětlit, kde se bere duha a proč pes štěká haf. Věci pro tebe přestávají být samozřejmostí.

Zklamal jsem tě? Nesplňuju tvou představu o normálním dítěti? Je mi to líto. Ale já jsem dárek, o který jsi si neřekla. Jsem vánoční ráno, májový déšť, západ slunce. Díky mě vidíš věci, kterých by sis jinak nevšimla. Ukazuju ti lidskou lhostejnost a sebestřednost a ty se učíš, jak se přes ně přenést. Učíš se odpouštět. Má víra v tebe je nekonečná, máš v dlani celý můj život. A proto si uvědomuješ, jak je sám o sobě křehký, ale i to, jak jedinečné možnosti nabízí. Nic pro tebe není obyčejné. Chůze, řeč, to, že můžeš mezi prsty uchopit lžíci, přikrýt se peřinou, napsat tatínkovi zamilovaný vzkaz prstem na orosené zrcadlo. Ať jsem jakýkoliv, jsem tvůj syn a přišel jsem k tobě, abych ti ukázal, jak je svět krásný. Pojď se mnou a dívej se.

Matěj

27 komentářů:

  1. Matěj a naše Monička jsou podobné, šťastné děti. Mají bezvadné rodiče a jsou zahrnuty velkou láskou. Přes ně se opravdu učíme vidět život a vše kolem nás jinak, intenzivněji a máme radost z věcí, kterých bychom si možná jinak nevšimli. Babička Moničky

    OdpovědětVymazat
  2. Teda, okamžitě toho nech, bulím tady jako želva...

    OdpovědětVymazat
  3. Ježiš, sotva jsem to dočetla přes slzy!

    OdpovědětVymazat
  4. Nádherné, dojemné, bulííííííííííííím!

    OdpovědětVymazat
  5. Taky řvu jak želva, zrovna mi dneska jedna paní říkala, jak moc nás ty naše "začarované" děti musí milovat....

    OdpovědětVymazat
  6. Tak až na potřetí jsem dočetla...

    OdpovědětVymazat
  7. Tiež som dojatá. Posielam pohladenie...

    OdpovědětVymazat
  8. Jsem si naprosto jistá, že kdyby se naučil psát, přesně takhle by to napsal! Má vás rád, a je rád, že vás má. A to i přesto, že si neumí představit, že byste tam pro něj nebyli, stejně je za to rád. Hodně jarněletních úsměvů!

    OdpovědětVymazat
  9. Rozplakala jsi mě. Ale hezky. Je to podle mě tvůj nej příspěvek. Krásný, něžný, děkuju. Přeju vám jen to dobré. Nika

    OdpovědětVymazat
  10. Prostě...krásné..Díky vám

    OdpovědětVymazat
  11. Máťa je zatraceně chytrej kluk. Věděl komu se narodit! A koukejte okamžitě začít psát minimálně pro časopisy!!!

    OdpovědětVymazat
  12. Tééda, já si od rána střádám zdravou naštvanost na klientku, která má přijít za půl hodiny, pak si přečtu tohle a jsem jak vajíčko naměkko. Honem se musím jít někam naprdnout :-) Jste skvělí rodiče a Máťa je prima kluk.

    OdpovědětVymazat
  13. nejak nemam slov... moc krasne!!! moc moc moc krasne napsane!!!! Jednou ti to vsecko rekne sam!!! Jste uzasni, bajecni a tesim se az Vas oba potkam!!!

    OdpovědětVymazat
  14. Při čtení jsem měla "zimomriavky", jak je to krásně napsané. Věřím tomu, že přesně takhle to všechno Máťa cítí... Než se narodil, vybral si velice pečlivě své rodiče :-)) Jste skvělí... Všichni tři.

    OdpovědětVymazat
  15. brečím - a vím, že jsi pravá mamka pro Matěje :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Již dlouho chodím číst k Vám na blog, troch se zasmát, pobrečet si, zanadávat, popřemýšlet.... K tomu všemu mě vaše články nutí, ovšem tento mě donutil napsat. Je to krásně brečavě šťastné a plné lásky. Matýsek si doře vybral rodiče. Mirka

    OdpovědětVymazat
  17. Teda milý Maty, mluvit nedokážeš, psát ses ještě nenaučil, ale ten Tvůj pohled, ten říká všechno, co Tvoji lidi potřebují slyšet... Moc Tě neznám, ale i z fotek mluvíš! Jen nech dospěláky, ať si všímají, jak jsou důležití, jak moc je potřebuješ... Jak moc je miluješ! Oni to taky potřebují...

    OdpovědětVymazat
  18. Matysku,jsi zlaticko a mas bajecne rodice.

    OdpovědětVymazat
  19. To je tak nádherně napsané. Hrozně mě to dojalo. Krása.

    OdpovědětVymazat
  20. Ach jo...prý jestli se pod to může podepsat i Juliánka?

    OdpovědětVymazat
  21. Moc hezký :-).Blanka

    OdpovědětVymazat
  22. Moc děkuju, holky :) Nebylo mým cílem vás rozplakat, i když musím přiznat, že jsem při psaní též uronila slzu (a takhle smrdí samochvála :))

    OdpovědětVymazat
  23. Moc hezké, přeju vám hodně stěstí. Petra

    OdpovědětVymazat
  24. Mikyna Krejčová3. června 2011 22:58

    Moc krásný.

    OdpovědětVymazat
  25. Moc krásné čtení, Matýsek je zcela jistě velice šťastné dítě, má bezva rodiče :)

    OdpovědětVymazat
  26. Že já se ráno vůbec malovala, můžu začít znova:-) Ale každopádně bych ti moc přála, aby ti to všechno jednou Maty řekl sám.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...